Z pěšáků protiletadlovými dělostřelci. Čechoslováci před Spojenci obstáli se ctí

Prapor se rozrůstá na pluk

Počátkem roku 1942 zůstávali Čechoslováci nadále na svých pozicích v Tobrúku a s napětím očekávali, na jaké místo budou odesláni. Čs. exilová vláda v Londýně vznesla požadavek na stažení všech jejích sil na Středním východě do Velké Británie, kde měly doplnit stávající smíšenou brigádu. Vrchní velitel britských sil na Blízkém východě gen. Claude Auchinleck však potřeboval každou zkušenou bojovou jednotku, a tak bylo od tohoto záměru upuštěno. S přímým bojovým nasazením Čechoslováků, jejichž počet překročil tisícovku, však Britové váhali, protože nepovažovali jejich sílu za dostatečnou. Při eventuálních ztrátách se jednotka neměla kým vhodně doplnit. Auchinleck tedy navrhl přecvičení čs. pěšího praporu 11 – Východního na protiletadlový útvar, s čímž Ministerstvo národní obrany (MNO) v Londýně souhlasilo. Řada příslušníků praporu přijala novinku se smíšenými pocity, a to včetně jejího velitele Karla Klapálka: „Staneme se tedy dělostřelci. To byla pro mne rána! Vždyť po víc jak čtvrt století jsem byl pěšákem od narození, to je od chvíle, kdy jsem začal mít něco společného s vojnou.“

Dne 17. března 1942 odjelo 8 důstojníků a 12 poddůstojníků do britského kurzu pobřežního dělostřelectva v Haifě. Vybraní vojáci se zde měli blíže seznámit se 40 mm protiletadlovými děly Bofors Mk III, které představovaly budoucí výzbroj jednotky. Jednalo se o lehké automatické kanony švédského původu, jež ve válce používala většina bojujících armád včetně německé a japonské, které je ukořistily. Boforsy se dokonce měly stát součástí protiletadlové výzbroje předmnichovského Československa, ale osudové události z podzimu 1938 nakonec nákup jejich osmi kusů a zisk licenční výroby neumožnil.

Na konci března Čechoslováky v Tobruku vystřídali Jihoafričané, kteří si přenechali i veškerou výzbroj kromě ručních zbraní. Nákladní automobily odvezly celý prapor do 1 500 km vzdáleného tábora At Tira poblíž Haify, odkud se později přesunul do Bath Galimu na dvouměsíční protiletadlový výcvik. 1. dubna se všechny československé jednotky přítomné na Středním východě spojily do Skupiny československé armády na Středním východě. 22. května se dřívější pěší prapor oficiálně přeměnil na Československý 200. lehký protiletadlový pluk – Východní. Velitel Klapálek byl zároveň povýšen na plukovníka. Jednotka zahrnovala velitelství, tří prapory (500., 501. a 502.) a spojovací a dílenskou četu. Dle předepsaných tabulek měl mít pluk 1 040 vojáků a 36 kusů děl. 1. srpna jednotka čítala celkem 58 důstojníků a 1 213 poddůstojníků a mužstva. Pluk byl podřízen 17. protiletadlové brigádě, které velel brigadýr D. Dunlop, a později 20. brigádě v čele s brigadýrem W. M. Gayerem.

Protiletadlový výcvik probíhal nad očekávání dobře a pluk byl během krátké doby připraven na nasazení. Vojáci vynikali technickou zdatností, za což si je Briti velmi vážili. 21. června přišla neradostná zpráva o překvapivě rychlém pádu Tobrúku v rámci nové Rommelovy ofenzivy. Celá dvacetitisícová jihoafrická posádka padla do zajetí a nepřítel ukořistil velké množství paliva. Vojska Osy se nezadržitelně blížila ke Káhiře a panovaly velké obavy, že dosáhnou Suezu. Fronta se nakonec zastavila u El Alameinu, pouhých 50 km od Alexandrie. Mezitím Klapálkovi protiletadlovci úspěšně zvládli závěrečné střelby na vlečné rukávy. 500. a 501. prapor britští hodnotitelé uznali za způsobilé. Zbylý 502. prapor zahrnoval většinou nováčky, a tak měl více času na další cvičení. V polovině července převzal pluk protileteckou obranu přístavů a naftových rafinerií v Haifě (500. prapor posílený 7. rotou 501. praporu) a v Bejrútu (zbytek 501. praporu). Protivníka představovaly letouny Luftwaffe operující nejčastěji z letišť v severní Africe a Kréty a panovaly rovněž obavy ze vzdušných a námořních výsadků. Britské velení bylo s činností 200. pluku nadmíru spokojené a brigadýr Dunlop vzkázal: „Až skončí i prapor 502. s výcvikem a bude vyzbrojen, budete mít pluk, jakému se žádný nevyrovná.“

Na začátku listopadu vybojovala britská 8. armáda rozhodné vítězství u El Alameinu a obávaný Afrikakorps ustupoval stovky kilometrů na západ. Mezitím se v Maroku a Alžírsku vylodily americké a britské jednotky. Zdálo se, že karta v severní Africe se obrací ve prospěch Spojenců. Českoslovenští dělostřelci se postupně ocitli bez práce. Nejprve se stáhl prapor hájící Bejrút do Palestiny na ochranu několika tamních letišť, avšak i tam se nebezpečí snížilo na minimum. Plk. Klapálek k tomu poznamenal: „Jak se fronta vzdalovala, byl náš pobyt v Haifě méně a méně účelný, stávali jsme se nezaměstnanými. Sem tam se ještě objevilo německé letadlo, ale v takové výšce, že si na ně mohli s úspěchem zastřílet jenom naši sousedé od těžkých kanonů.“ Na konci listopadu tedy skončilo bojové nasazení i v Haifě.

Dne 7. prosince se pluk soustředil v Jerichu na břehu Mrtvého moře, kde se musel vypořádat s nově zadaným úkolem: mobilním protiletadlovým výcvikem čili obsluhou děl za jízdy pro případ včlenění do zásobovacích kolon. Příslušníci pluku si od svého velitele vyslechli: „Jericho znamená závěrečné období výcviku, vynaložte proto veškeré úsilí, jakého jste schopni! Zejména odložte malicherné spory a mužů nedůstojné haštěření. Važte si svobody své i druhých, buďte si rovni bez ohledu na sociální původ, jazyk i náboženství. Budeme se dále bít čestně až do konce, aby každý z nás mohl jednou s hrdostí říci: Byl jsem při tom, když byl svět osvobozen!“ Současně pobyt sloužil jako aklimatizace před budoucím odesláním na frontu. Všichni si pokládali otázku, kam povedou jejich další kroky.

Zaujetí obrany tobrúckého přístavu

Poslední prosincové dny se dala jednotka do pohybu a nejdříve nákladními auty a poté po železnici směřovala do Egypta a Libye na západ, kde britská 8. armáda gen. Montgomeryho po vítězství u El Alameinu pronásledovala ustupující Rommelův Afrikakorps. Jaké to však bylo pro Čechoslováky překvapení, když se dozvěděli, že jejich dalším úkolem bude protiletadlová obrana Tobrúku, který před osmi měsíci opouštěli. Místo nalezli v poškozenějším stavu než posledně, protože se za tu dobu tudy dvakrát přelila fronta. Čechoslováci zde měli vystřídat britský 57. lehký protiletadlový pluk. Opevněný přístav se nyní nalézal stovky kilometrů od ohniska bojů a většina mužů netoužila po ničem jiném než po střetnutí s Němci. Uplynulé měsíce přinesly z jejich domova spousty špatných zpráv, ať už vypálení Lidic a Ležáků nebo stovky popravených za heydrichiády, proto se touha postavit se nenáviděnému nepříteli stala jejich hnacím motorem. Plk. Klapálek později vzpomněl i na obavy z možného pracovního stereotypu: „Náš voják se dobře přizpůsobuje změně, a dokonce ji potřebuje. Je v ní iniciativnější, může rozehrát všechny své schopnosti, není jen trpným vykonavatelem rozkazů, ale musí vědět, o co jde, a přisadit si svým rozumem. Pro statiku nemá vždy dost trpělivosti, proto se u protiletadlových děl často nudil. Rozkaz je však rozkaz. Britové nám to oslazovali tím, že to považovali za projev důvěry. No – budiž.“

Dne 30. prosince se pluk opět ocitl v podřízenosti 17. protiletadlové brigády brigadýra Dunlopa. Tobrúckou obranu proti letadlům zajišťovalo celkem 70 lehkých a 40 těžkých kanonů, z nichž 42 lehkých obsluhovali přímo Čechoslováci a zbylé Britové, a k dispozici byly i světlomety a balónová přehrada. Zatímco 500. a 501. prapor hájil přístav, 502. prapor se rozdělil na dvě části a střežil nedaleká letiště v El-Ademu a Bu-Amudu. V následujících měsících byla postupně 200. pluku přidělena i protiletecká obrana místní železniční stanice a letišť v Gambút Satelite II, Gazale, Derně, Martúbě, Apollonii a Luigi di Savoia. Velitelství pluku spolu s dílenskou a spojovací četou sídlily tři km západně od Tobruku. Vedle zmíněných kanonů disponoval pluk celou řadou jiných zbraní a vybavení: čtyřmi protiletadlovými kulomety ráže 13 a 20 mm, 106 revolvery, 830 puškami Lee-Endfield, 611 bodáky, 57 kulomety Bren s protiletadlovými podstavci, 17 protitankovými puškami Boys, 53 samopaly Thompson, 26 signálními pistolemi, 95 motorovými vozidly, 44 motocykly a dokonce dvěma tanky.

Tobrúcký přístav měl svůj strategický význam z hlediska zásobování postupující 8. armády, proto se často stával cílem bombardérů Luftwaffe. Prvnímu náletu čelili Klapálkovi muži 7. ledna 1943, avšak cíle jejich hlavní se nacházely v příliš velké výšce, a tak dostala přednost britská těžká děla. Doposud zavedená metodika „deštníkové přehrady“ se vyznačovala nepružností a vysokou spotřebou munice, doznala tedy drobným změnám. K tomu, aby byla součinnost protiletadlových baterií co nejefektivnější, bylo potřeba vybudovat co nejkvalitnější síť spojení. Zde se velmi vyznamenala spojovací četa, když se jí povedlo během tří měsíců položit 300 km vedení, zapojit 105 telefonních stanic a 30 jich zrušit. Prověrka přišla 20. února, kdy se uskutečnil nejtěžší nálet po dobu druhého nasazení v Tobrúku. Pěti německým letounům se podařilo proniknout nad přístav, kde shodily 40 výbušných pum a množství termitových zápalných bomb. Během několika chvil Čechoslováci vypálili na 1000 dělostřeleckých granátů a poslali k zemi jeden střemhlavý Junkers Ju-88. Posádka letounu se stačila včas zachránit výskokem a později vypověděla, že se s tak hustou palbou dosud nesetkala. Jedna ze shozených pum zasáhla pozice 6. roty 501. praporu a bohužel si vyžádala smrt svob. Josefa Vystrčila, posledního padlého Čechoslováka na Středním východě, a tři raněné. Oficiálně se jednalo o první sestřel nepřátelského letounu československými vojáky, i když existuje několik svědectví o zničení německého bombardéru příslušníky Legie Čechů a Slováků během polského tažení v září 1939. Na Tobrúk nedopadaly jenom bomby, ale i množství výbušných nástrah v podobě plnících per, tabatěrek a jiných předmětů osobní potřeby. Obránci na zemi tak museli být neustále obezřetní.

Poslední měsíce na Středním východě

Aby se zamezilo nečinnosti mezi útoky Luftwaffe, velitelství pluku neustále vyžadovalo přesouvání palebných pozic. I když byla primárním úkolem vojáků protiletecká obrana, neopomněly se ani pozemní aktivity. Vyznamenala se především dílenská četa, když její mechanici postupně zprovoznili desítky nepojízdných vozidel a všemožných druhů zbraní. Do výzbroje pluku se tak dostaly i dva opuštěné britské tanky Valentine, které umožnily zahájení instruktážních kurzů pro jejich řidiče a střelce. Jednalo se vůbec o první tankovou výzbroj Čechoslováků za druhé světové války. Současně Čechoslováci učili své britské kolegy pěšáckému řemeslu.

Celkově bylo druhé nasazení v Tobrúku daleko snesitelnější než při obležení roku 1941. Bezprostřední ohrožení života bylo nesrovnatelně nižší a změna k lepšímu nastala v přístupu k pitné vodě a potravinám. Přicházely i dobré zprávy ze světových bojišť, především z východní fronty, kde Němci se svými spojenci utrpěli kolosální porážku v bitvě u Stalingradu. Vítězný obrat nastával i v Tichomoří, kde Američané bojovali s Japonci. Mezi muži panovalo přesvědčení, že válka je už rozhodnutá a je jen otázka času, kdy se vrátí do svobodného Československa.

Jak týdny ubývaly, německé letouny nad Tobrúkem se objevovaly čím dál vzácněji. Tou dobou už Spojenci v Africe disponovali vzdušnou nadvládou a vojska Osy se v Tunisku dostala do kleští armád Britského impéria, Američanů a Svobodných Francouzů. Touha plk. Klapálka, odeslat pluk na frontu a bojovat s nepřítelem tváří v tvář, zůstala nevyslyšena. 13. května 1943 kapitulovaly obklíčené síly Afrikakorpsu a válka v severní Africe tak konečně skončila. Do zajetí padlo celkem na 300 000 Němců a Italů. Mezi Čechoslováky opět vyvstala otázka dalšího působení. Jak později Klapálek vzpomínal, přesun na frontu se prozatím nekonal: „Když se vrátili naši dovolenci z Jeruzaléma, přinesli zvěsti, že se nepojede z Tobrúku dál, ale – do Anglie! To byl blesk do našich plánů. Snili jsme o invazi na Sicílii a do Itálie, nebo kdyby nás už nebylo potřeba tam, tedy na bojiště do Sovětského svazu. Nikdo teď netoužil po pohodlí, bezpečí, po vytržení z polního života. Měli jsme dostatek, ba nadbytek mladých důstojníků i důstojnického dorostu, aspirantů, dobrou morálku a bojové zkušenosti – to vše patřilo na bojiště.“ MNO v Londýně tedy rozhodlo, že čs. jednotky na Středním východě doplní tamní smíšenou brigádu, která trpěla nedostatkem mužů. 12. června skončil po pěti měsících bojový úkol pluku v Tobrúku a jeho místo zaujal 2. britský protiletadlový pluk. Vojáci se lvíčkem na čepici včetně celého Čs. výcvikového střediska v Palestině se přesunuli do tábora Quassassin v deltě Nilu v Egyptě.

Loučení se Středním východem a cesta do Anglie

Rozhodnutím MNO v Londýně skončilo tříleté vojenské angažmá Čechoslováků na Středním východě. Jedna z nejslavnějších kapitol zahraničního odboje, zahrnující nasazení v Západní poušti, boje v Sýrii a Libanonu, úpornou obranu Tobrúku a službu u protiletadlových kanonů, měla nově pokračovat ve V. Británii v rámci tamní brigády. Většina mužů přijala zprávu o přesunu se smíšenými pocity, protože po vyhnání Němců a Italů z Afriky se toužila zúčastnit plánované spojenecké invaze na Sicílii nebo být transportována do Sovětského svazu k 1. čs. samostatné brigádě plk. Ludvíka Svobody. 19. června 1943 se 200. protiletadlový pluk a muži z Čs. výcvikového střediska shromáždili v táboře Quassassina poblíž Suezu. 1. července zde Čechoslováky navštívil vrchní velitel britských sil na Středním východě gen. Henry M. Wilson, který se loučil slovy: „…vaše účast byla v poměru k vašemu počtu veliká. Jsem jist, že kamkoliv budete posláni, prokážete znovu dobré jméno, které jste si zde vysloužili. Obdržel jsem poselství vaší vlády. Jejím úmyslem je respektovat hodnosti získané na Středním východě a zajistit pro všechny odpovídající postavení.“

Dne 5. července oficiálně skončila existence Skupiny čs. armády na Středním východě, zahrnující protiletadlový pluk s výcvikovým střediskem, Čs. vojenskou misi v Jeruzalémě, polní soud, prokuraturu, účetní likvidační středisko, polní nemocnici a ozdravovnu. Vojenská mise se nově reorganizovala na Čs. administrativní štáb na Středním východě pod velením plk. Prokopa Kumpošta. Jeho předchůdce gen. Ondřej Mézl se později stal styčným důstojníkem ve spojeneckém štábu amerického gen. Dwighta D. Eisenhowera. Na místě bylo ponecháno 256 vojáků (85 důstojníků a 171 poddůstojníků a mužstva) spolu se stovkou dezertérů, kteří zběhli ke svým rodinám v Egyptě a Palestině. Řada mužů, většinou důstojníků, později sloužila v řadách spojeneckých armád nebo v britském válečném průmyslu. Ke dni 31. prosince 1944 tak na Středním východě sloužilo pod československou vlajkou už pouze 60 vojáků (26 důstojníků a 34 poddůstojníků a mužstva).

Poslední sbohem dali Klapálkovi muži Africe 4. července, kdy se jich 1 322 nalodilo na dopravní zaoceánský parník RMS Mauretania. Jednalo se o 240 metrů dlouhou a 30 metrů širokou loď s výtlakem 35 000 tun, dostatečně vyzbrojenou proti útokům nepřátelských letounů a ponorek. Průměrná rychlost 40 km za hodinu slibovala urazit za den vzdálenost 800 až 900 kilometrů. Pod americkým námořním velením plavidlo převáželo na 7 000 osob čtrnácti různých národností, většinou vojáků. Daleká trasa podél afrického kontinentu kolem Mysu dobré naděje do V. Británie zabrala díky kličkování před možnými japonskými a německými ponorkami plných 25 000 km. Z důvodu doplnění zásob loď provedla zastávky v Diego Suaréz (Madagaskar), jihoafrickém Kapském Městě a Freetownu (Sierra Leone). Dne 11. srpna po dlouhé pětitýdenní plavbě dosáhla Mauretania přístavu v Liverpoolu.

Prameny:

BROD, Toman. Tobrucké krysy. Osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů

NEDOROST, Libor. Zapomenout znamená zradit. Československý zahraniční i domácí odboj za druhé světové války