Článek
Nacisté nebyli zdaleka první, kdo přišel s nápadem přesídlit evropské Židy na vzdálený ostrov. V 19. a 20. století se objevila řada takových iniciativ. Poprvé přišel s touto myšlenkou německý orientalista Paul de Lagarde v roce 1878. Po první světové válce s tím přišli britští a nizozemští antisemité Henry H. Beamish, Arnold Leese a Egon van Winghene. A proč zrovna Madagaskar? Část tehdejších geografů a antropologů se totiž mylně domnívala, že tamní domorodé malgašské etnikum je vůči Židům rasově příbuzné. V letech 1904-1905 zase přední sionisté přišli s tím, že ruští Židé ohrožení četnými pogromy by se mohli přesídlit na území dnešní Ugandy.
Madagaskar patřil od roku 1895 mezi francouzské kolonie. Ohromně rozlehlá země s rozlohou 587 tisíc km2 čítala v polovině 30. let 20. století pouze kolem čtyř milionu obyvatel (dnes 28 milionů) a měla jen žalostnou infrastrukturu. Okupační správa se navíc potýkala s četnými povstáními, což vzbuzovalo v Paříži nelibost. Ministr kolonií Marius Montet tedy v roce 1936 přišel s návrhem předat Madagaskar do správy Polska, které si samo přálo získat nějaký kus africké půdy. V roce 1937 dala Francie souhlas s vysláním polské komise s cílem zjistit možnosti přesídlení polských Židů na ostrov. Její předseda major Lepecki odhadl, že na tamní centrální vysočině by mohlo najít nový domov na 40 až 60 tisíc lidí. Přítomní biologové a zemědělští inženýři však počet možných přistěhovalců odhadli nanejvýš na dva tisíce. O podobnou zkušební komisi se vedle Poláků zajímali i Britové a Nizozemci.
Mapa francouzsko-polského plánu k osídlení Madagaskaru
Nacisté a plán Franze Rademachera
Zpočátku se nacistický režim snažil vyřešit židovskou otázku vystěhovalectvím. Násilím a ekonomickým tlakem se do roku 1939 podařilo donutit k emigraci 250 tisíc z celkových 437 tisíc německých Židů. Ovšem celkový počet nepřátel Říše měl strmě narůstat po dobytí nových území, a tak se otevřela otázka, jak s nimi naložit. Už v roce 1937 přišla SD (Bezpečnostní služba) s myšlenkou odsunu Židů do pustých a nehostinných oblastí světa, které měly vyloučit naději na možný rozkvět a kvalitní život. Mělo se jednat o řídce osídlené kraje Ekvádoru, Kolumbie a Venezuely. Na stole byla rovněž idea vytvoření jakéhosi židovského státu v Palestině. Po roce 1938 se v rámci této otázky začal čím dál více skloňovat Madagaskar, což mělo podporu předních prominentů režimu včetně Göringa, Ribbentropa, Streichera a Rosenberga. Na jaře 1940, když se pod náporem Wehrmachtu hroutila Francie, se v Himmlerově memorandu schváleném Hitlerem objevilo: „Doufám, že bude pojem ‚Žid‘ s možností rozsáhlého vystěhovalectví všech Židů do Afriky zcela vymýcen.“
Nato se chopil iniciativy čerstvě jmenovaný šéf židovského odboru na ministerstvu zahraničí Franz Rademacher a 3. června sestavil zevrubné memorandum. Ctižádostivý úředník navrhl, aby se Židé ze západní a střední Evropy přesunuli na Madagaskar, kde měli pod německým mandátem žít v jakémsi obrovském „superghettu“ a podílet se na samosprávě. Nejprve však mělo být splněno množství podmínek. Předně musel nově vytvořený vichystický režim maršála Pétaina předat kolonii do rukou Němců. Ostrov mělo záhy opustit na 25 tisíc evropských osadníků, většinou Francouzů. Madagaskar měl spravovat policejní guvernér jmenovaný Himmlerem. Nákladný projekt by byl financován ze zabaveného židovského majetku. Dále se však nutně předpokládala vojenská porážka Velké Británie a zabavení a využití jejího obchodního loďstva. Hitler s celým projektem souhlasil a brzy ho představil Mussolinimu, velkoadmirálu Raederovi nebo šéfu Generálního gouvernementu na polském území Hansi Frankovi.
Reinhard Heydrich v roce 1940
Ovšem jakmile se o Rademacherovu plánu dozvěděl Reinhard Heydrich, okamžitě dal najevo, že řešení „židovské otázky“ je výhradně jeho pravomocí, jak mu určil Göring v lednu 1939. V polovině srpna přinesla jeho pravá ruka Adolf Eichmann spolu s Theo Danneckerem čtrnáctistránkové memorandum, v němž se psalo o transportu milionu Židů ročně po dobu čtyř až pěti let. O nějaké židovské samosprávě zde nepadlo ani slovo. Hlavní slovo mělo mít na ostrově SS. Transport na Madagaskar by se tedy pravděpodobně rovnal rozsudku smrti.
Geopolitické podmínky pro madagaskarský plán však splněny nebyly. Velká Británie se v roce 1940 před útoky Luftwaffe uhájila a německá invaze přes kanál La Manche ani nepřišla. Německé námořnictvo zdaleka nemělo takovou kapacitu, aby tak náročný podnik samo zvládlo. Francouzský režim ve Vichy se navíc zdráhal vydat své koloniální území. Po roce 1940 už tedy tato otázka vůbec nebyla na stole. K definitivnímu odložení plánu došlo v únoru 1942. O tři měsíce později na Madagaskar zaútočili Britové a po jeho dobytí v listopadu ostrov předali pod kontrolu de Gaullovy svobodné Francie. Přesto je plán Madagaskar mnohými vnímán jako psychologický milník vedoucí k holocaustu. Když se nepodařilo rychle porazit Sovětský svaz, nemohlo dojít ani k uskutečnění Generalplanu Ost. Miliony Židů a příslušníků slovanských národů bylo následně povražděno ve vyhlazovacích táborech na území Polska a Běloruska.
Prameny:
KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945.
SHIRER, William L. Vzestup a pád Třetí říše.
