Duna lepší než na poušti: na jejím vrcholu rostou borovice a blízko teče Labe

První den nového roku byl sice v Polabí ve znamení teplot těsně nad bodem mrazu, ale symbolická, několik dní stará sněhová nadílka se přece jen ještě zuby nehty držela při životě. Zvláště v lesích severně od Sadské. Na lesní zákoutí ovšem došlo až o něco později, úvod výletu patřil tomuto, o něco více než třítisícovému městu.

Pokud jsme měli v úmyslu se postupně propracovat až k Pístům, čekala na nás na nevelkém území docela pestrá nabídka: lužní les místy připomínající prales, umělé jezero v těsném sousedství Labe, písečná duna – a také setkání s historií.

Kostel na místě dávné kaple

Hůra je termín užívaný v jiných blízkých lokalitách (kopce u Přerova nad Labem, Semic a Bříství), ale návrší nad Sadskou, pár kroků od centrálního Palackého náměstí, by rovněž docela slušelo. Nejen proto, že je nápadné už zdaleka samo o sobě – na vrcholu navíc trůní kostel sv. Apolináře. Právě ten místo s dalekým výhledem opticky ještě výrazně povyšuje.

„Jméno Sadská je buď elipsou původního sousloví Sadská (rozuměj Osazená, tj. posádkou vybavená) hora, nebo je jméno odvozené od slova saky a znamenalo (obec) měcháčská, tj. lidí tlustých,“ uvádí text na Wikipedii.

První písemní zmínka o obci pochází z roku 993, ale předpokládá se, že existovala již dříve. V tuto chvíli ovšem učiňme skok o více než sto let vpřed – v letech 1117-1118 tu nechal český kníže Bořivoj vystavět románský kostel sv. Apolináře s kapitulou.

„Sadská tehdy zanechala stopu i ve velkých dějinách – roku 1189 zde byl knížetem Konrádem II. Otou na sněmu vyhlášen nejstarší český zemský zákoník, tzv. Konrádova statuta. Roku 1362 byla kapitula přenesena do Prahy a význam Sadské klesl,“ píše Jana Jůzlová v publikaci Toulky Polabím.

Stojíme u svatostánku, díváme se od něho do dálav (prý je odtud občas vidět i Sněžka, takové štěstí jsme ale 1. ledna 2026 neměli). Kostel již má dávno jinou než původní podobu. Ve 14. století byl přestavěn goticky, v letech 1737-1739 následovala barokní přestavba podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Dodejme, že kostel byl založen na vrchu blízko původní kapličky sv. Klimenta, která tu stála již v 9. století.

Zvonice a morový sloup

Sestupujeme do centra města, míjíme barokní městskou zvonici z roku 1691 (její přízemí kdysi sloužilo jako vězení), až se před námi rozevře prostor Palackého náměstí.

Do oka tu okamžitě padne mariánský morový sloup z toku 1748. Na jeho vrcholu stojí socha Panny Marie s Ježíškem, u paty sloupu nás pozorují sochy sv. Václava, sv. Floriána, sv. Apolináře a sv. Liboria. Sloup připomíná morovou epidemii z let 1680-1685. Od roku 1958 je památkově chráněn.

Barokní perla Polabí a klíč k jazyku Chetitů. Souvislosti hledejte v Lysé nad Labem

Na sever k písečné „hoře“

Na řadě nyní jsou vzpomínaná lesní zákoutí severně od Sadské. I v době vegetačního klidu nepostrádají jisté kouzlo.

Po žlutě značené turistické stezce, místy i cestami neznačenými a ve finále po červené trase míříme k přírodním cílům této vycházky. Kolem nás přibývá zejména borovic, pod nohama postupně sílí vrstva písku. Až nakonec mezi stromy spatříme nápadný pahorek, onu v úvodu avizovanou dunu. Přesněji: přírodní památku Písečný přesyp u Píst.

Znamená to, že jsme na východním okraji přírodního parku Kersko-Bory, v evropsky významné lokalitě Natura 2000 (území jí bylo prohlášeno v roce 2009). Pohybujeme se v nadmořské výšce 185-193 metrů, rozloha území činí 3,7 hektaru.

A především: jsme v lokalitě, která je považována za nejzachovalejší dunu v Česku. Dosud pohyblivá duna se zde vytvořila během čtvrtohor. Na Nový rok byla pokryta natolik skromnou vrstvou sněhu, že návštěvníci se snadno mohli přesvědčit, že na vrchol stoupají po velice jemném písku.

„Největší podíl na vzniku přesypu mělo Labe,“ sděluje text na informační tabuli. „Labský proud postupně přinášel velké množství písku, štěrku a štěrkopísku, ze kterého byly vytvořeny na březích mohutné vrstvy – terasy. Za dlouhodobého působení větru byly z těchto teras vyvanuty nejjemnější pískové částice, které se zpětně ukládaly na terasy v podobě větrných nánosů o různé mocnosti – dun.“

Původní rozsah písečných přesypů v Polabí býval mnohem větší. „Zahrnoval téměř celý pás od Pardubic k Neratovicím (tzv. „Polabská Sahara“). V 19. století byla většina ploch zalesněna a takto zachovalou dunu lze dnes možné vidět pouze zde u Píst.“ (Toulky Polabím)

Jezero v zapadajícím slunci

Do Sadské, výchozího místa, jsme se navrátili kolem nedalekého jezera stejnojmenného názvu. K němu nás dovedla červená turistická značka.

Jezero vzniklo těžbou písku, která tu odstartovala v roce 1972 a trvala dvacet let. Postupně se přetvořila v lokalitu plnou přírodních krás, které stejně tak jako turisty lákají i zájemce o relaxaci a příjemné koupání.

V první lednový den zapadalo slunce v 16:08 hodin. Krátce před uvedeným časem jsme se ocitli na jezerním břehu. Voda, zčásti pokrytá slabým ledem a sněhovou pokrývkou, se leskla ve slunečních paprscích, které si v samém závěru dne vynutily průchod dominantní oblačností. Moc pěkná tečka za okružní trasou v okolí Sadské.

Zdroje:

Informační tabule na trase

Sadská – Wikipedie

Jana Jůzlová: Toulky Polabím; Euromedia Group, 2019