Gotická rozhledna na břehu Labe a nedaleko od ní dva medvědí pánové, co se potkali u Kolína

Pak je tu ještě dvojice, která si získala srdce malých i velkých a jejíž věhlas stále ještě nepohasl: medvědí pánové, co se potkali právě někde tady. Prostě u Kolína.

Neúplný, ale i tak významný

„Areál zámku představuje navzdory svému neúplnému zachování jednu z nejvýznamnějších památek města Kolína,“ píše se na jednom z informačních panelů, s nimiž se návštěvník města může potkat na více místech.

Právě u zámku, na místě původního severozápadního nároží městského opevnění, jsem cestu Kolínem, tentokrát vědomě opomíjející památku číslo jedna, zahájil. Zde, nějakých sto metrů od Labe, stával rovněž klášter dominikánů s kostelem Panny Marie, doloženým už v roce 1295. „Konvent byl 19. dubna roku 1421 zničen husity, přičemž údajně došlo k upálení šesti zdejších mnichů,“ uvádí text na panelu u zámku.

Krátce před první polovinou 15. století tu nechal Bedřich ze Strážnice, husitský hejtman a kněz, vybudovat nevelký pozdně gotický hrádek. V roce 1458 panství kolem hrádku získal český král Jiří z Poděbrad, po něm jeho synové, pak se stal majitelem uherský král Matyáš Korvín. V roce 1487 to tu vykoupil Vladislav Jagellonský a připojil k majetku královské komory. Na přelomu 15. a 16. století hrad zažil přestavbu a výrazné rozšíření.

Poté bylo panství zastavováno různým šlechtickým rodům, zmínku si zaslouží Žerotínové – konkrétně Karel ze Žerotína, který po roce 1556 zahájil proměnu hradu v renesanční zámek. Následovaly další majetkové proměny – a také neblahý vliv třicetileté války, během níž byl zámek, podobně jako celé město, opakovaně poškozen procházejícími vojsky.

Posuneme se v čase do roku 1829, kdy se majitelem stal podnikatel Jakub Veith. Areál přizpůsobil provozu prosperujícího pivovaru, část budov byla zbořena – stalo se tak v souvislosti s výstavbou železniční trati. Necitlivým úpravám ovšem zdaleka nebyl konec, vrcholily v minulém století. V současnosti zámek zažívá postupné rekonstrukční zásahy včetně dostaveb.

Z původní čtyřkřídlé budovy se dochovalo jen východní renesanční patrové křídlo s průjezdem a na fasádě sgrafita. Nejnápadnějším pozůstatkem hradu je spodek věžovité brány do předhradí se dvěma zazděnými gotickými portály.

Na cestě k Majáku

Dříve než jsem poblíž železniční zastávky vstoupil na důmyslnou soustavu lávek, abych překonal Labe, maličkou odbočkou jsem se vydal ke Starému židovskému hřbitovu. Jeho založení spadá do první poloviny 15. století (některé prameny uvádějí rok 1418) a po Praze je tak u nás druhý nejstarší. Prohlídku si lze objednat v městském informačním středisku, což se ovšem v mém případě nestalo – alespoň jsem tedy na území s více než 2500 náhrobky z 15. až 19. století nahlédl od brány v Kmochově ulici.

Labský tok jsem nejprve překonal pouze zpola, protože jsem sestoupil na Kmochův ostrov. Kromě památníku kapelníka a skladatele Františka Kmocha tu návštěvníky neomylně zaujme Maják. Čili rozhledna na jihovýchodní špici ostrova. Pod zmíněným názvem se skrývá drobná rozhledna, s vyhlídkovou plošinou odhadem ve výšce čtyř metrů (vede na ni šestnáct schodů). Přesto pohled na řeku, Masarykův most a část historického centra s charakteristickou siluetou chrámu sv. Bartoloměje je hned o něco lepší. Určitě ano… Rozhledna tu stojí od roku 2015.

Přijetí u medvědů

Na pravém labském břehu, zhruba v polovině cesty mezi atletickým a zimním stadionem, od roku 2010 s optimismem hledí před sebe dva medvědi. Nebo spíše medvídci. Prostě ti dva, kteří se potkali u Kolína a k divákům promlouvali hlasy Rudolfa Deyla ml. a poté Františka Filipovského. Seriál nazvaný Pojďte, pane, budeme si hrát natáčel režisér Břetislav Pojar v letech 1965 až 1973.

Památník je dílem výtvarníka Pavla Radla; kromě soch dvojice hrdinů z krátkometrážního animovaného seriálu je tu k vidění i bronzový reliéf na balvanu. Památník vznikl z iniciativy Společenstva přátel Medvědů od Kolína.

Loučím se s dobrotivým medvídkem – i tím, jehož hry bývaly většinou příliš vypečené – a pokračuji v cestě Kolínem.

Rozhledna ze skladiště prachu

Jdu asi tak půl kilometru, stále v těsné blízkosti labského veletoku – a jsem na místě. Před na výšku postaveným kamenným hranolem. Který je nezpochybnitelnou dominantou této části města – tzv. zálabské Skály. Stojím před gotickou kamennou věží zvanou Práchovna, která tu jako předsunutá obranná bašta chránící město vyrostla – jak se soudí – buď krátce po husitských válkách po roce 1437, nebo až v době před rokem 1500, kdy se uskutečnily větší úpravy městského opevnění i hradu.

Objekt, který sloužil mj. i jako skladiště prachu (o čemž ostatně vypovídá i jeho název), dnes vítá návštěvníky, kteří se na město chtějí podívat z náležitého nadhledu. Po zdolání 77 schodů je toho vidět opravdu dost – kromě podstatné části města jsou prý za dobré viditelnosti i jasně patrné vrcholky Krkonoš. Až tak dobrou situaci nezažívám, ale zážitek to nijak neumenšuje.

Další památky

Památky mám na této trase ještě dvě: nedaleký kostel sv. Víta u Jiráskova náměstí (založený kolem roku 1300 jako farní pro ves Mnichovice, z níž se vyvinulo dnešní kolínské Zálabí; na konci 17. století barokně přestavěný; v letech 1777-1780 s nově vybudovanou pozdně barokní věží) a kapucínský klášter s kostelem Nejsvětější Trojice (vybudovaný v letech 1666-1671; s dnešním vzhledem získaným při rekonstrukci na počátku 20. století; po roce 1989 navrácený řádu kapucínů a poté pronajatý Tovaryšstvu Ježíšovu).

Několikrát padla zmínka o významné památce, při této cestě opomíjené. O gotickém chrámu sv. Bartoloměje a také o kolínské synagoze jsem psal v lednovém článku:

Kolínský chrám sv. Bartoloměje - skvost evropského významu i učebnice gotiky - Médium.cz

Zdroje:

Informační panely Městského a Turistického informačního centra Kolín

Petr David, Vladimír Soukup: 888 hradů, zámků, tvrzí České republiky; Kartografie Praha ve spolupráci s Nakladatelstvím a vydavatelstvím Soukup & David, 2002

Mapy.cz

Pojďte pane, budeme si hrát – Wikipedie