Článek
Jelenec leží na území CHKO Ponitří asi patnáct kilometrů severovýchodně od Nitry.
První písemná zmínka o hradu Gýmeš pochází z roku 1253, na popud Andreje z rodu Hunt-Poznanovců (jeho potomci se stali zakladateli významného rodu Forgáčovců) se začalo stavět o něco dřív. Patrně někdy mezi roky 1242-1250.
Nejprve na vrchu Dúň, v nadmořské výšce 514 metrů, vyrostl pozdně románský objekt. Stalo se tak v období po tatarském plenění. Hrad se značně proměnil a rozšířil zejména ve 14. a 15. století, v 18. století vstřebal barokní zásahy, o další století později – nejen vlivem požáru – zchátral do podoby regulérní hradní zříceniny. Až do tohoto zdánlivého konce patřil Forgáčovcům.
Vodní nádrž Jelenec, výchozí místo; na obzoru hrad i vedlejší vyhlídková skála
Duby, skály, vyhlídky
Trasu z Jelence na vrchol Dúně si mírně prodlužuju, protože zhruba v jejích dvou třetinách zamířím (stále po žlutě značené turistické stezce) na odbočku na vyhlídkové místo zvané Studený hrad.
Ostrá skaliska, na něž mě přivádí stezka zprvu skrytá mezi listnáči (zejména duby), tvoří hranu nad prudkým srázem. Za ní a pod ní se rozkládá souvislá zelená plocha vroubená dalšími tribečskými vrchy; dohlédnout je ale možné až na rovinatý jih. Protože právě zde se plochá, mírně zvlněná krajina kolem Nitry s postupem na sever mění v oblast stále výrazněji hornatou.
Vyhlídka ze Studeného hradu
Studený hrad: skalní hrana
Vyhlídková skála při pohledu zdola
Studený hrad
Po návratu na žlutou a o pár set metrů později po zelené trase mě už nečeká žádný dlouhý přesun. Odhadem asi kilometr a čtvrt.
Strážní hrad na významné trase
Vstupuju do hradního areálu. Vítají mě torza věží, paláců, náznaky dávného kostela a kaple… A také spousta lešení kolem kamenných zdí.
Gýmeš v roli strážního hradu na starobylé cestě z Nitry do oblasti hornických měst na severu při plnění své důležité funkce zažil – naprosto nepřekvapivě – velice pestré i pohnuté „životní osudy“.
Měl zásadní úlohu při budování obrany zdevastované krajiny v 13. století, později byl zahrnutý do linie protitureckých pevností. Z té doby se dochovaly zbytky dvou věží a paláce.
Na hradu Gýmeš
Gýmeš
Zejména v letech 1663 a 1671 objekt přece jen zpustošili právě Turci; mladší renesanční opevnění jejich nápor nevydrželo. Předtím se ovšem dařilo – například v 70. letech 13. století hrad odolal útokům českého krále Přemysla Otakara II.
Návrat za odměnu
Hrad několikrát změnil majitele – to když byl opakovaně v královském držení. Forgáčovcům se kupříkladu vrátil v roce 1386. Zpět jej získal Blažej Forgáč „jako odměnu za zavraždění uzurpátora trůnu Karla II. Malého“, lze se dočíst na jednom z informačních panelů rozesetých po hradním areálu.
Zpět do forgáčovských rukou se hrad vrátil rovněž v roce 1711 – a to zásluhou biskupa Pavla IV. Forgáče. O dva roky později odstartovala barokní obnova hradu, trvala do roku 1755. Část hradu s kostelem sv. Ignáce pak získala pověst posvátného místa, směřovaly sem každoroční poutě.
Jenže to již se postupně blížil neslavný konec v 19. století. Konec ovšem ne zcela úplný – a už vůbec ne definitivní.
Jeden z hradních výhledů
Hrad je národní kulturní památkou.
Castrum Ghymes
K národní kulturní památce míří turisté, protože to místo láká. Historií, prostředím, dalekým výhledem… Ale zdaleka nejen proto se hrad udržel v širším povědomí, nejen proto trvá jeho existence.
Od roku 2011 se o objekt stará občanské sdružení Castrum Ghymes, to má od roku 2019 v nájmu pozemek pod hradem. V areálu probíhají rozsáhlé záchranné práce, archeologický průzkum – a proto kolem části zdí stojí lešení… Vstup je momentálně i z toho důvodu – jak upozorňují další informační panely – na vlastní nebezpečí.
Ale dojem z návštěvy památky v CHKO Ponitří to nijak neumenšuje. Protože pocit, že objekt nebyl ponechám jen sám sobě a klimatickým vlivům napospas, má taky něco do sebe.
Zdroje:
Informační panely v areálu hradu
