Článek
Shluk pár penzionů, chalup a starých vojenských objektů vytváří Novou Hůrku, odkud se k jezeru vydáváme i my. Startujeme na prostorném parkovišti, po pár krocích nás vítá společenství stromů a asfaltová stuha velice schůdné stezky. Před sebou máme čtyři a půl kilometru k vodní ploše, s převýšením něco přes dvě stě metrů; první větší zastávku absolvujeme zhruba v polovině trasy.
Na cestě k jezeru
Průchod jednou z alejí na trase
Příjemné prostředí s občasnými dílčími výhledy na okolní šumavské vrchy dotváří javorové a lipové aleje; při postupu jejich přírodními tunely registrujeme řadu památných stromů. A brzy také – zakonzervované základy kostela sv. Vincence Ferrerského (svatostánek vyrostl v roce 1789) a za nimi hřbitovní kapli sv. Kříže. Znamená to, že jsme v místech, kde stávala sklářská ves Hůrka (německy Hurkenthal; 1015 m n. m.).
Počátek vsi se váže s rokem 1732, kdy ji založil Hans (Johann) Georg Hafenbrädl; až do úvodu 20. století se tu vyráběla proslulá benátecká zrcadla.
Torzo kostela, v pozadí kaple
Kaple sv. Kříže zvenčí…
...a uvnitř
Kapli měli za pozorovatelnu
Podobně jako řada dalších šumavských vsí také Hůrka neunikla totálnímu zničení po druhé světové válce. Musela ustoupit vojenskému prostoru Dobrá Voda, který v rozsáhlé oblasti v okolí Prášil vznikl v roce 1952 (zrušen byl v roce 1991). Byla srovnána se zemí s jedinou výjimkou – tou byla právě výše zmíněná kaple, která do té doby sloužila jako hrobka sklářské rodiny Abelů (ti huť koupili v roce 1799). Pohřbeno tu bylo jejich 23 členů; a také jejich rodinný lékař Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna.
„Kaple jako jediná unikla zničení vesnice v poválečných letech, údajně proto, že byla vhodná jako dělostřelecká pozorovatelna,“ píše Jan Hocek ve své publikaci Šumava.
Hrobka byla zlikvidována v červnu 1951. „Ostatky byl zakopány na hřbitově a kovové rakve byly prodány do sběrných surovin. Podle některých autorů měli likvidaci provést vojáci z nedaleké posádky, ostatky měly být znesvěceny a rozstříleny,“ lze se dočíst na Wikipedii.
Hůrka na historických fotografiích
Divá Bára
Tomu všemu předcházelo vysidlování německých obyvatel (od Velikonoc 1946), v osadě poté zůstalo jen několik málo obyvatel. Využili toho „zlatokopové“, kteří rabovali v opuštěných domech. V roce 1947 navíc vyhořel oblíbený hotel Laka (přejmenovaný na hotel Hůrka). Plameny si vyžádaly život kuchařského učně.
Následovala víceméně výjimečná „netragická“ epizoda – v roce 1949 se tu natáčel film Divá Bára. Jenže za rohem již číhala padesátá léta a s nimi definitivní zánik Hůrky. Stala se součástí hraničního pásma a železné opony, místo opanovali vojáci.
„Nálože s trhavinou, vojenská demoliční technika a rozkazy z vyšších armádních míst dovršily dílo zkázy. Na Hůrce nebyl ušetřen kostel ani hřbitov,“ píše se v informačním letáku Hůrka v proměnách času.
Znovuzrození
V samotném závěru minulého století se Hůrka přece jen vrátila z krajiny nuceného zapomnění. „Iniciátorem záchrany kaple, kostela i hůreckého hřbitova byl P. Ing. Slávek Holý. S několika přáteli, díky milodarům a např. Fondu smíření, započali s obnovou v roce 1998,“ uvádí text v hůreckém letáku.
V červenci 2002 byl zavěšen zvon Porozumění, o rok později byla vysvěcena kaple Povýšení sv. Kříže, v září 2008 byl odhalen památník a deska se jmény zabitých na státní hranici… Kromě toho začala obnova základů kostela, do nově upraveného hrobu na hřbitově byly pietně uloženy kosterní ostatky nalezené v prostoru, 17. září 2011 byl instalován dar skleněného Krista od sklářky Vladimíry Tesařové.
„V současné době je Hůrka opět místem setkávání turistů a lidí, kteří chtějí poznat historii a krásný kraj,“ čteme finále textu v letáku. „Potkávají se tu Češi a Němci i potomci bývalých obyvatel. Na jaře na svátek sv. Vincence Ferrerského a v září na svátek Povýšení sv. Kříže se do kraje rozezní zvon, který svolává poutníky na mši svatou.“
Pod vrcholem Plesné
Pokračujeme – podobně jako další turisté na trase – na cestě dál a výš. Konkrétně až do místa v nadmořské výšce 1096 metrů pod vrcholem Plesné(1338 m n. m.; užívá se i označení Debrník), kde má na rozloze 2,7 hektaru svou adresu jezero Laka.
Není příliš hluboké, maximálně jen čtyři metry, hladinu zdobí tu a tam plovoucí ostrůvky, jejichž vznik mají na svědomí odtržené pobřežní naplaveniny se zbytky kmenů a větví. „Jezero časem ztrácelo vodu a postupně se proměnilo v zarůstající močál s malou vodní plochou; jezerem se stalo zase až po umělém zvýšení hráze v 19. století,“ píší autoři publikace Česko všemi smysly – Šumava.
U jezera
A o pár kroků dál…
Jelikož jsme přišli od Nové Hůrky a celou dobu se drželi modře značené turistické stezky, nejprve vstupujeme na malou vyhlídkovou plošinu u hráze. Není to ale jediné místo, odkud se lze pokochat pohledem na jezero. Vracet se budeme po červené (poté žluté a modré), takže takřka vzápětí si vychutnáváme další vyhlídky.
A dodejme, že nejen to. Protože následuje mírný sestup úzkou pěšinou velice malebnými končinami se svěží vegetací, ale i vyhlídkami do dalekého okolí. Přijďte ochutnat.
Zdroje:
Petr David, Petr David ml., Petr Ludvík, Vladimír Soukup: Česko všemi smysly – Šumava; Nakladatelství S&D, 2011
Jan Hocek: Šumava (Průvodce – výlety – mapy – tipy); Euromedia Group, a, s., 2025
Informační panely a letáky na trase
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hůrka_(Prášily)
