Článek
Autor opomíjí skutečnost, že obrana a později drtivá ofenzíva Sovětského svazu byla stejně důležitou pro jeho západní spojence, neboť Sovětský svaz na sebe poutal zdaleka největší vojenské, ekonomické, průmyslové, organizační a samozřejmě lidské síly nacistického Německa a jeho spojenců. Nebýt vyčerpávajících bojů na východní frontě, nacistické velení mohlo nasadit násobně větší síly na západě kontinentu, dříve či později by smetlo Velkou Británii a Spojené státy přinutilo k akceptaci Hitlerových podmínek. Uvědomme si, že pro Třetí říši pracovala prakticky celá Evropa, veškerý průmysl, především zbrojní a zpracování surovin, a sloužilo jí všechno obyvatelstvo, tvořené kvalifikovanou pracovní silou, takže průmyslový, zbrojní a surovinový potenciál Třetí říše, která navíc využívala milionů lidí k otrocké práci, což je objektivně ten nejméně nákladný a nejvíce efektivní způsob, jak veškerou produkci vyšroubovat na maximum, aby Říši nic nechybělo. Sovětskému svazu podpora západních spojenců nepochybně pomohla ustát ohromný nápor skvěle připraveného Německa, které po vydrancování československých, francouzských, polských a dalších armádních skladů a po zapojení prakticky celého evropského zbrojního průmyslu udeřilo na Rudou armádu silou, která by smetla i Spojené státy, kdyby nebyla chráněny oceánem – ale od toho spojenci jsou přece spojenci, aby si vzájemně pomáhali kdykoli je toho zapotřebí, zejména ve válečných časech. Vždyť Sověti neváhali vyhlásit válku Tokiu, jakmile se zdálo, že Američané budou nuceni dobývat za nesmírných obětí japonské ostrovy, přestože mezi Sovětským svazem a císařstvím nebyl válečný stav. V každém případě můžeme vzít jako fakt, že nebýt Rudé armády na východě, na západě by veškeré válečné úsilí Spojenců ztroskotalo již na pláži Omaha. Vzpomeňme jak nacisté ještě v posledních měsících války dokázali zatápět spojencům v Ardenách, ačkoli tehdy už Německo ztrácelo dech a zdálo se, že zakrátko padne na kolena a bude kapitulovat. Pokud by nacistické velení nemuselo čelit drtivé ofenzívě Rudé armády na východě, přesunulo by miliony ostřílených fronťáků s veškerou technikou na západní frontu, aby invazní armády utopilo v moři a přeživší pak na pobřeží v krvi. A nezapomínejme na mimořádnou zásluhu Sovětského svazu na záchraně celého světa: vždyť nacistům k úspěšnému ukončení vývoje jaderných zbraní (von Braunovy raketové nosiče mělo už pár let k dispozici, pustošilo jimi například Londýn a Coventry) a k jejich zavedení do výroby chyběly už jen měsíce, možná pouhé týdny. První jaderná bomba nevybuchla v Novém Mexiku, ale v Evropě. Aspoň podle německého historika Rainera Karlsche. Je to pravda a měli Němci k vítězství ve druhé světové válce blíž, než se historikové domnívají. Na základě materiálů z archivů německých institucí a východoněmecké tajné služby Stasi, zpřístupněných v 90. letech, a dokumentů ze sovětských archivů, odtajněných v roce 2004, došel k závěru, že první jaderný výbuch v historii proběhl 12. října 1944 na ostrově Rujána. Jeho názor podpořil italský válečný zpravodaj Luigi Romersa, jehož údajně vyslal diktátor Mussolini do Německa zdokumentovat účinnost nové „dezintegrační bomby“. Test popsal po válce v knize Tajné Hitlerovy zbraně: „Odvedli mě do betonového bunkru s otvorem z mimořádně silného skla. Pak přišlo upozornění, že nastane detonace. Objevil se náhlý oslepující záblesk, bunkr se lehce otřásl a a vzápětí vystoupil k nebi hustý sloup kouře zakončený velkým květem.“
Zpočátku Němci měli v uranovém výzkumu značný náskok. „Jediným impulzem k vývoji americké atomové zbraně byl obrovský strach, že Adolf Hitler získá díky geniálnímu a velmi ctižádostivému Heisenbergovi jaderné zbraně,“ uvedl Filip Grygar z Pardubické university. Z iniciativy jaderných vědců rozjelo Německo pod patronátem armády vládní projekt Uranverein, Uranový spolek, už na jaře 1939. V únoru 1942 testoval Werner Heisenberg v Lipsku první jaderný reaktor na světě: produkoval o 13 procent víc neutronů, než dodával iniciační zářič. K udržení řetězové reakce to sice nestačilo, mířil však správným směrem. Teprve půl roku poté byl zahájen americký atomový projekt Manhattan. Materiál Němcům nechyběl. Po vyhlášení protektorátu těžili uran v českém Jáchymově a po obsazení Belgie se zmocnili uranu z Belgického Konga. Měli také přístup ke strategické těžké vodě z továrny v okupovaném norském Vemorku. A kromě Heisenberga, nejmladšího laureáta Nobelovy ceny v oboru, se válečného uranového výzkumu ochotně účastnily další německé vědecké kapacity světových jmen: nositel Nobelovy ceny Otto Hahn, Heisenbergův žák Carl Friedrich von Weizsäcker či vynikající fyzik Paul Harteck.
Pouze tempo, jakým se Rudá armáda hnala na západ, patrně nacistům zabránilo v nasazení atomových zbraní na frontě – a kdo viděl Hirošimu a Nagasaki poté, kdy se Američané rozhodli předejít vlastním ztrátám použitím dvou relativně malých náloží k odstrašení Japonců, umí si představit, jako by to dopadlo s celou západní civilizací, pokud by stejně ničivé bomby měl k dispozici Hitler, spoléhající na ,,zázračné zbraně“, které, jak doufal, zvrátí vývoj války třeba i na poslední chvíli ve prospěch Třetí říše. Takže ještě jednou: Spojenci se stávají spojenci, aby si vzájemně pomáhali. Není pravdou, jak tvrdí autor, že Sovětský svaz za dodávky zbraní, munice, vojenské techniky, potravin, průmyslových celků, léků a dalších potřeb Američanů nezaplatil. Zaplatil – a do poslední kopějky.
Na závěr je možno konstatovat, že spojenecké dodávky sehrály velkou, v některých oblastech dokonce rozhodující úlohu, uvážíme-li, že SSSR následkem počátečních katastrofálních porážek přišel o rozsáhlá území, a tudíž i zdroje průmyslové a zemědělské výroby. Licitování o výhodnosti však není etické. Rudá armáda obětovala životy milionů vlastních lidí, a tím zachránila životy milionů vojáků západních demokracií, což se v dolarech ani v librách vyčíslit nedá. Kdyby postrádala odhodlání bojovat a zvítězit, žádné, ba ani sebevětší dodávky by ji nespasily. Podobných příkladů známe z minulosti několik. Stačí připomenout osud Čankajškovy armády v Číně roku 1949, vyzbrojované a podporované Američany, či jihovietnamské armády saigonského režimu, udržovaného u moci Spojenými státy, v dubnu 1975. Pokud nahlédneme do současnosti, vidíme, že Spojenými státy vycvičená a podporovaná irácká armáda, do níž investovaly pětadvacet miliard dolarů, není schopna poradit si s mnohem slabšími islamisty.
Takže pro Západ podpora Sovětského svazu za druhé světové války nebyla prodělečný byznys.
Pokud autor vytáhl z rukávu trumf v podobě paktu Ribbentrop - Mototov, jak se u nás stalo jedním z nejužívanějších argumentů na podporu tvrzení, že Sovětský svaz byl stejným agresorem jako nacistické Německo, měl tuto informaci o dočasném spojenectví Berlína a Moskvy pro vyváženost doplnit o informaci, že o několik let dříve ( 26.1.1934 ), stejnou smlouvu s Německou uzavřelo také Polsko. Na mysli mám dnes nepřiznávaný pakt Pilsudsky – Hitler (Deutsch-Polnischer Nichtangriffspakt, polsky Polsko-niemiecki pakt o nieagresji). Jedním z důsledků paktu bylo oslabení možnosti koalice Francie, Československa a Polska společně vojensky zasáhnout proti Německu, pokud by ze strany Berlína ohrozila agrese vůči jmenovaným zemím. Podepsání paktu o neútočení mezi Polskem a Německem bylo velice nelibě přijato zejména ve Francii, SSSR a u jejich blízkých spojenců (tedy i v Československu). Francie považovala samostatnou snahu Polska o zajištění své bezpečnosti jako oslabování její pozice. Sovětský svaz se obával, že smlouva mezi Polskem a Německem umožní Polsku se více soustředit na SSSR. Uzavření smlouvy bylo jako aktem, který umožnil aktivizaci polské zahraniční politiky proti Československu, vůči kterému mělo Polsko územní požadavky. Také rozbití Československa je často přisuzováno německo-polskému spojenectví. Pravdou je, že během mnichovské krize Polsko své nároky vůči Československu uplatňovalo velmi agresivně a je jisté, že využilo oslabené pozice Československa k získání nárokovaných území na Těšínsku. Jinými slovy, Polsko se později stalo obětí stejné politiky, jakou uplatňovalo vůči Československu, jen se o tom dnes nesluší mluvit, protože Polsko je naším drahým spojencem. Tato politika napomohla zničení Československa, rozbití Malé dohody, , oslabení pozice Francie ve střední Evropě a přiblížila svět válce. Tragický osud Československa, na kterém polský ministr zahraničí Józef Beck tak usilovně pracoval, stal se osudem Polska. A Polsko usilovalo o úplnou likvidaci Československa, které chtělo vymazat z mapy Evropy. Při odjezdu ze Ženevy dne 28.9.1934 ministr zahraničí Polské republiky Beck prohlásil: „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa… Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“ S Maďarskem? To by znamenalo posunout polské území přes Československo hluboko na jih, aby se z Polska a Maďarska stali sousedé. Co dodat na závěr? Snad jen to, že:
*
Dezinformátoři mají nebezpečného nepřítele:
dezinformátory co proti dezinformacím bojují!
A ti druzí tak jako první dezinformují směle,
dezinformace svými dezinformacemi negují.
*
Havel věštil vítězství pravdy nad lží a nenávistí,
od té doby lže se a nenávidí jako nikdy dříve,
pravda upadla v nemilost, skončila na smetišti,
a kdo se o její návrat pokusí, na toho svět plive.
*
Na naší straně barikády také lže se bez skrupulí,
Ukrajinu je prý nutno podpořit všemi způsoby!
A že historik nad novou historií Ukrajiny bulí?
Však on se srovná, pak svou autoritou lži ozdobí.
