Článek
Pokud objektivně, nedeterminováni jakoukoli ideologií a oproštěni od balastu sice ušlechtilých, leč do reálného života bez následků nepřevoditelných idejí, zhodnotíme éru liberální demokracie, zjistíme – dnes již bez překvapení – že liberální demokracie už po válce sama přehodila výhybky na slepou kolej. Nikdo ji na slepou kolej nevytlačil, nikdo ji nenutil, aby se vydala směrem do nicoty. A co to má být onen mnohými ,,liberály“ tak proklínaný populismus?
A kdo jsou oni tak ostrakizovaní populisté? Opravte mne, jestli se mýlím, ale populismus (latinsky populus – lid) je přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že ti, co vládnou, nehájí či přehlíží jeho zájmy. Budiž konstatováno, že ,,běžný člověk“ (v pravicové vládní koalici a jejích sympatizantech nazývaný pejorativním termínem plebejec) se zpravidla pouze nedomnívá, že elity, ať politické či ekonomické, nehájí a přehlížejí jeho zájmy, protože lépe než kdokoli jiný zná svou existenční situaci, může mít i osobní, vesměs negativní zkušenosti s tím, jak funguje, resp. nefunguje justice, trpí nedostatkem zubních lékařů, stává se svědkem skomírání obcí, ve kterých zanikají hospody, poštovní úřady, obchody, mateřské školky, ordinace praktických lékařů, omezována je veřejná doprava, chybí byty pro mladé, do důchodu se i celoživotní prací opotřebovaný senior dostane o sedm let později než jeho táta za ,,bolševika“, vším prostupuje drahota a nad všemi lidmi visí jako Damoklův meč soukromí exekutoři, atd. pak nelze eufemisticky hovořit o pocitu, protože prožitá zkušenost není pouhý pocit, nýbrž fakt. Když kritickým okem přehlédneme výsledky liberálně-demokratické politiky za posledních 70 – 80 let, nejsme-li liberálně-demokratickými fanatiky nebo politiky, soudci, exekutory, úspěšnými bankéři a podnikateli, kterým život u plného koryta v Augiášově chlévě samozřejmě vyhovuje, budeme zděšeni – Česko se nestalo ani demokratickým, ani právním státem, přestože má tento statut zakódován ve vlastní Ústavě, všeobecný blahobyt se nekoná, pětatřicet let se potácíme od krizí ke krizím, ať ekonomických, politických, sociálních, zdravotních, dokonce i morálních (ačkoli Havel v záchvatu vizionářství prorokoval vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí), národ chudne a Evropa v globálním měřítku upadá a ztrácí na významu, zažíváme traumatizující vědomí ohrožení ze všech stran – ze západu a jihu migrační tsunami, z východu válkou, z bruselské centrály EU snahou zcela ovládnout národní státy a podřídit jejich vlády Evropské komisi, atd. Argument, že jsme narovnali vztahy mezi majoritou a minoritami, vyhověli požadavkům LGBT komunity, na Ukrajinu poslali milion dělostřeleckých nábojů a stavíme šibenici pro Fica je velmi slabou útěchou, pokud vůbec nějakou. Pokud jde o demokracii, ta je u nás, ale už také na celém Západě, jen tím, čím byla Potěmkinova vesnice. Připomínám neblahou, leč aktivistickým Ústavním soudem předsedy Rychetského posvěcenou manýru PŘEDvolebních koalic, jež mění volby coby střetnutí idejí, programů a osobností ve vytváření účelových, programově nesourodých slepenců. Ty vznikají s cílem prostým součtem hlasů převálcovat favorita voleb a tak se zmocnit vlády, a u kterých voliči vlastně nemohou předvídat koho volí, volí-li koalici – tak jako při posledních volbách, kdy se spojili nekompetentní, demoralizovaní, o to více ambiciózní politici, kteří kromě antibabišismu neměli nic společného a osobně, jak je zřejmé, si moc nekonvenovali. Vytvářením těchto hanebných koalic, které jsou podrazem na voličích, byl zatlučen poslední hřebíček do rakve nebožky demokracie, protože pro příště budou o výsledku voleb rozhodovat nikoli ideje, programy a voliči, nýbrž průzkumy veřejného mínění, podle kterých se budou političtí outsideři spojovat do koalic, aby potencionálního vítěze zahnali do opozičních lavic a získali klíče od Strakovky. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Liberální demokracie mře jako neduživec,
ale když na svět přišla překypovala energií,
kdysi dávala svět do cajku, dnes dělá binec,
fandila svobodě, teď na svobodu volá policii.
*
Z hlavní trati na slepou kolej odbočila sama,
nikdo ji nemátl a výhybkami nešíbovali jiní,
pyšně jela tam kde vítat ji měla slavobrána,
teď z nárazu do zdi na konci trati ostatní viní.
