Článek
Aby bylo jasno, já s Milošem Zemanem a Václavem Klausem častěji nesouhlasím než souhlasím a jejich voličem jsem nikdy nebyl. To ale neznamená, že bych jim upíral právo (dokonce ústavně garantované!) veřejně vystupovat a svobodně vyjadřovat své názory jenom proto, že dosáhli věku přezrálosti a že jejich názory neladí s názory pana Hradeckého a ostatních hlasatelů ,,jediné pravdy“ z tábora vládní koalice.
Chápu, že pan Hradecký nemá Klause a Zemana rád, dokonce nerozporuji jeho objevné mínění, že oba jsou seniory, přesto by se měl na jejich adresu vyjadřovat zdrženlivěji, bez invektiv, s respektem, a to nejen proto, že jsou neopominutelnými aktéry polistopadového vývoje a že dosáhli met, jakých ani já, ani pan Hradecký, ani zbývajících deset milionů našich spoluobčanů nikdy nedosáhne, ale především z toho důvodu, že pro demokraty se nesluší kohokoli zesměšňovat a ostrakizovat kvůli jeho názorům, protože takovou arogancí automaticky utnou příležitost k věcné výměně názorů. Tomu, kdo uráží a ztrapňuje oponenty, nikdo naslouchat nebude. A jak autor dospěl k názoru, že (političtí starci) už nejsou relevantní? Zatím mají početné sympatizanty, kterých je nepochybně více než sympatizantů například Petra Fialy, Markéty Pekarové, Mariana Jurečky či kteréhokoli jiného politika z vládní koalice; lidé se o jejich názory a vystoupení zajímají, kamkoli přijedou, vždy mají početnější publikum než celá pětikoaliční skvadra dohromady.
A v čem podle mého názoru spočívá důležitost ,,politických veteránů“ starobního věku? V tom, že jsou schopni inteligentní kritiky, jíž nastavují zrcadlo těm, kteří jsou dnes u kormidla naší republiky, kterou, jak je zřejmé, neovládají tak, aby neskončila jako Titanik – na dně. Zpětná vazba je nesmírně důležitá, zejména ta kritická, protože pro politiky je jediným efektivním zdrojem poznání, zda jdou po správné cestě nebo bloudí. Voltaire proslul výrokem ,,Nesouhlasím s Vámi, ale udělám vše proto, abyste svůj názor mohl obhajovat.“ Tohle krédo byste si, pane Hradecký, měl zapsat za uši.
Zeman s Klausem se mohou mýlit, občas mohou sklouznout k demagogii (ale takoví jsme všichni), ale způsob, jakým své myšlenky formulují, jak je prezentují na veřejnosti, nutí i ty, kteří s nimi apriori nesouhlasí, převážně z ryze ideologických důvodů nebo kvůli vrozené antipatii, vzít je na vědomí a popřemýšlet nad nimi. Patrik Nacher na téma komatu demokratické diskuze napsal: ,,Kdo nejde s námi, jde proti nám. Budu bojovat až do roztrhání těla za to, abys mohl říkat svoje názory, pokud se ovšem nebudou lišit od těch mých. I tato pořekadla či parafráze citátů mají jedno společné – popisují dnešní dobu. Ta se sice honosí titulem demokratická, pluralitní, otevřená, svobodná, ba dokonce by se dala popsat jako nejdemokratičtější, nejotevřenější či nejsvobodnější ve své historii, ale v praxi člověk záhy narazí na její, čím dál, tím víc hmatatelné a viditelné, mantinely a limity dřív, než stačí říci slovo „cenzura“. To, co ještě před pár lety bylo skryté, nenápadné, nahodilé, výjimečné, je dnes bohužel už běžné, veřejné, standardní a akceptovatelné. Výsledek je dnes patrný na první pohled. Zákopy se zvětšují, míra černobílého vidění světa, nálepkování, paušalizace a dehonestace oponentů přesáhla, podle mého názoru, hranici vkusu a únosnosti.“ Co dodat? Snad jen pár slov speciálně pro pana Hradeckého:
*
Co jednomu připadá směšné a hloupé,
jako důstojné a moudré jiný rád ocení;
věk není oprátka na níž rozum se houpe,
mlčení starců byla by zrada, nikoli umění.
