Článek
Práce byla právem, ale také povinností
Vzpomínka na socialistickou jistotu zaměstnání je pravdivá jen zčásti. Tehdejší stát práci nejen zaručoval, ale také ji od občanů očekával. Ústava z roku 1960 ji označovala za přední právo i povinnost a tvrdila, že hospodářská soustava nezaměstnanost nezná.
Většina dospělých proto skutečně měla zaměstnání a v pracovní historii obvykle nevznikaly několikaleté mezery. To byla pro budoucí důchod výhoda. Neznamená to ovšem, že každá práce byla dobře zaplacená, produktivní nebo svobodně zvolená. Lidé měli podstatně menší možnost změnit obor, vyjednávat o mzdě či začít podnikat.
Ani tehdejší důchod se neurčoval jednoduchým pravidlem, podle něhož stačilo odpracovat určitý počet let. Zákony se během čtyř desetiletí měnily, ale délka zaměstnání, dosažené výdělky a povaha vykonávané práce hrály významnou roli.
Poslední velkou úpravu před pádem režimu přinesl zákon č. 100/1988 Sb.. Platit začal v říjnu 1988 a s řadou změn se podle něj důchody přiznávaly až do konce roku 1995.
Rozhodovalo pět výdělků i pracovní kategorie
Průměrný výdělek se na konci socialistické éry neurčoval z celé pracovní kariéry. Zpravidla se vybíralo pět výdělkově nejlepších kalendářních let z posledních deseti let před vznikem nároku na důchod. Člověka proto mohlo zvýhodnit, když měl právě ke konci pracovního života několik dobře placených roků. Současný systém takovou možnost výběru nejlepších let nenabízí.
Velký rozdíl vytvářely také pracovní kategorie. Zaměstnání byla rozdělena do první, druhé a třetí kategorie. První zvýhodňovala zejména některé dlouhodobě rizikové a mimořádně namáhavé profese. Mohla přinést nižší důchodový věk i výhodnější výpočet. Druhá kategorie ovlivňovala především výši penze, třetí zvláštní výhodu nepřinášela. Význam tohoto dělení potvrzuje také přehled judikatury Nejvyššího správního soudu.
Systém tedy nebyl tak rovnostářský, jak se někdy vypráví. Horník v podzemí, pracovník těžkého průmyslu a úředník se stejnou délkou zaměstnání nemuseli mít stejné podmínky odchodu ani stejně vypočtený důchod.
Do rozhodné doby navíc nevstupovala jen klasická práce za mzdu. Dobové předpisy uměly za zaměstnání nebo obdobně hodnocené období považovat také studium po skončení povinné školní docházky, základní vojenskou službu či některé doby péče o dítě nebo blízkého člověka. Podmínky nebyly u všech období stejné a v průběhu let se měnily. Právě proto nelze starý důchodový nárok spolehlivě posoudit jen podle vzpomínky, kolik let člověk „chodil do fabriky“.
Roky před rokem 1986 se neztratily
Od roku 1996 platí jiný způsob výpočtu. U dnes přiznávaného důchodu se hodnotí délka pojištění a výdělky v rozhodném období, zpravidla od roku 1986 do konce roku předcházejícího přiznání penze. Jak vysvětluje ČSSZ, mzdy dosažené před rokem 1986 už výši osobního průměru neovlivní. Odpracovaná doba před tímto rokem se však započítat může.
Stejně tak se za stanovených podmínek hodnotí náhradní doby, například péče o dítě, vojenská služba nebo část studia. Není ale pravda, že každé studium či jakákoliv přestávka v práci automaticky znamená celý rok pojištění. Rozhoduje, kdy období proběhlo a jaká pravidla pro něj zákon stanoví.
Největším praktickým problémem bývá chybějící evidence. Každý, koho důchod teprve čeká, by si měl včas stáhnout informativní výpis konta ČSSZ. Ten ukáže evidovaná zaměstnání, náhradní doby, mezery a od roku 1986 také příjmy.
Chybějící zaměstnání do konce roku 1985 lze podle návodu ČSSZ prokazovat pracovní smlouvou, zápočtovým listem, mzdovým listem, výplatními páskami, evidencí docházky, a dokonce i legitimací ROH. U období od roku 1986 je potřeba hledat také doklady o výdělcích.
Socialistická plná zaměstnanost tak zanechala mnoha lidem dlouhou dobu pojištění. Sama vzpomínka na čtyřicet let práce však ČSSZ nestačí. O penězích může rozhodnout starý zápočtový list, vojenská knížka nebo několik let, které v úřední evidenci jednoduše chybějí.
