Článek
Bylo to jako z pohádky, kterou natočil nějaký slavný režisér. Naše manželství s Jardou bylo plné lásky a smíchu. Poté, co jsme se vzali, se nám narodily dvě krásné děti a já jsem měla pocit, že nic lepšího nemůžu prožívat. Trávili jsme společně každou volnou chvíli, plánovali výlety, vycházky do přírody a naše rodinné večery byly plné her a neskutečné zábavy. To vše ale jednoho dne začalo mizet a já jsem přemýšlela, co se vlastně děje špatně.
Manžel mi utekl za mladší partnerkou
Jarda začal přicházet domů z práce čím dál později. Když jsem se zeptala, co se děje, říkal, že má v práci samé nové projekty a nestíhá. Postupem času začal doma být opravdu málo a děti se neustále ptaly, kde je tatínek a já nevěděla, co mám říkat. Změny v jeho chování byly postupné, ale zcela jasně zřetelné. Nejdřív to byly časté telefonáty, pak dlouhé večery strávené mimo domov. Když jsem se ho zeptala, jestli je vše v pořádku, odpověděl mi, že už ho náš život s dětmi nebaví.
Jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nechápala jsem, co se děje, dokud mi neřekl pravdu. Našel si mladší milenku. Dokonce mi řekl, že potřebuje změnu. Cítila jsem se naprosto ponížená a srdce se mi rozletělo na sto kousků. Ale co víc, musela jsem myslet na děti. Jarda nás opustil a já zůstala s dětmi sama, snažila jsem se jim vysvětlit, proč táta musel odejít, i když sama jsem to plně nepochopila. Tak jsem neustále tvrdila, že je tatínek na služební cestě a vymýšlela jsem všemožné výmluvy.
Nakonec přišel zpět a prosil o odpuštění
Měsíce ubíhaly a my se s dětmi snažili najít nový způsob života. Jediné, co mě stále leželo v hlavě, byl rozvod. Když jsem toto téma nadhodila Jardovi, tak o tom nechtěl vůbec slyšet a tvrdil, že děti si to nezaslouží. To jsem ale netušila, co se jednoho dne stane. V době, kdy už jsem byla smířená s tím, co se děje, se najednou objevil Jaroslav. Ve dveřích našeho bytu, s kufrem a zcela smutným obličejem.
Stál tam, unavený, s kufrem v ruce a slzami v očích. Řekl mi, že udělal chybu, že nás všechny miluje a chce se vrátit. Že se chtěl změnit, ale místo toho zjistil, jak moc nás potřebuje. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo to těžké rozhodnutí. Ale když jsem viděla, jak se mu naše děti vrhají do náruče, věděla jsem, že ať už se stane cokoliv, musíme to zkusit. Pro ně, pro nás. Dodnes jsme tedy spolu, ale obávám se, že důvěra se jen tak nevrátí. Ale doufám, že kvůli dětem bude zase vše v pořádku.
Zdroje: autorský text, příběh Petry
