Článek
Před dvěma lety začala ta nejtěžší etapa našeho života. Tatínek měl nehodu na kole, při které si zlomil nohu v krčku. Bylo mu 67 let, takže se jednalo o poměrně mladého, a především vitálního člověka. Co mělo být standardním ošetřením, se brzy proměnilo v dlouhotrvající boj. Po operaci, která proběhla bez komplikací, jsme doufali v rychlé uzdravení. Jenže tatínek se začal ze dne na den zhoršovat a já nevěděla, kde je problém. Později mi to došlo, ale to už bylo pozdě.
Tatínek skončil na LDN
Jeho zlomená noha se hojila docela dobře, tatínek začal rehabilitovat a vypadalo to nadějně. Ale to jen do chvíle, co jsem přestala kvůli nemoci do nemocnice docházet. Když jsem začala znovu tatínka navštěvovat, nestačila jsem se divit. U tatínka se objevily první známky proleženin, což byl důsledek nedostatečné péče a málo častého obracení v posteli. Tyto komplikace vyústily v to, že byl přeložen na LDN, tedy na dlouhodobé lůžko nemocniční péče, kde se měl dostat pod intenzivnější dohled. Avšak realita byla jiná. Péče, kterou jsme očekávali, byla místo profesionálního přístupu plná nedbalosti.
Zanedbaná péče ho dostala na dno
Tatínek, který byl kdysi plný energie a byl zcela nezávislý, se nyní nemohl pohnout z postele a nedokázal se sám ani otočit. Nemohla za to však zlomená noha, ale proleženiny, které se mu vytvořily. Proleženiny, které byly nejdříve malé a zdánlivě neškodné, se zhoršily do míry, kdy způsobovaly neustálou bolest a znemožnily mu jakýkoliv pohyb. Jeho stav se zhoršil natolik, že se z něj stal ležák, tedy někdo, kdo je úplně odkázán na péči druhých.
Dnes je z něj ležák
V nemocnici strávil několik měsíců, ale každý den přinášel jen minimální zlepšení. Můj vztek, bezmoc a zármutek z toho, jak byl tatínek ošetřován a jak rychle jeho zdravotní stav upadal, byl nepopsatelný. Každý pokus o zlepšení péče nebo změnu v ošetřovatelském týmu skončil neúspěchem.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Stav tatínka je pro mě denní připomínkou toho, jak snadno může být lidský život ovlivněn nedostatkem péče a pozornosti. Každý den bojuji s pocitem bezmoci, ale zároveň se snažím najít způsoby, jak zlepšit jeho život a trochu mu pomoci. Dnes je u mě doma, já se o něho 24 hodin denně starám a doufám, že je spokojený.
