Článek
Senát Parlamentu našeho státu ve čtvrtek 20. srpna zamítl jednu z nejrozsáhlejších změn stavebního práva posledních let. Pro zamítnutí sněmovního tisku 67, který horní komora projednávala jako senátní tisk 272, hlasovalo 55 ze 66 přítomných senátorů. Výsledek byl natolik výrazný, že jej lze sotva vysvětlovat běžným střetem vlády s opozicí. Kritické stanovisko předtím zaujaly všechny tři senátní výbory, které se předlohou zabývaly.
Vládní tábor novelu obhajuje především potřebou zrychlit povolování staveb. Česká republika se skutečně dlouhodobě potýká s pomalými řízeními, roztříštěnými pravomocemi a dosud nedokončenou digitalizací. Samotná diagnóza tedy sporná není. Otázkou zůstává léčba.
Předložený text totiž dalece přesahuje technické zjednodušení několika správních postupů. Přestavuje reorganizaci stavební správy, přesouvá pravomoci mezi obcemi a státem, zasahuje do ochrany veřejných zájmů a mění desítky navazujících právních předpisů. Přesto nevznikl jako vládní návrh podrobený standardní legislativní přípravě, nýbrž jako poslanecká iniciativa. Původní text měnil 41 zákonů. Po komplexním pozměňovacím návrhu o více než tisíci stranách a dalších úpravách se počet dotčených předpisů zvýšil na 54.
Právě rozpor mezi mimořádným rozsahem reformy a způsobem její přípravy se stal jedním z hlavních motivů senátní kritiky.
Stát přebírá řízení
Základním heslem novely je jedno řízení, jeden úřad a jedno rozhodnutí. Dosavadní soustava obecních a krajských stavebních úřadů má ustoupit státní stavební správě v čele s Úřadem rozvoje území, na nějž budou navazovat krajské články a územní pracoviště. Vláda si od této hierarchie slibuje jednotnější metodiku, snazší řízení aparátu a odstranění části kompetenčních sporů.
Reforma současně dává obcím větší samostatnost v územním plánování. Na první pohled tak vzniká logická dělba práce: obec určí, jak se její území má rozvíjet, zatímco stát podle těchto pravidel povolí jednotlivé stavby.
Problém spočívá v tom, že územní plánování a každodenní stavební praxe nejsou dva oddělené světy. Územní plán získává skutečný obsah až při povolování konkrétních domů, přestaveb, demolic, změn využití nebo zásahů do veřejného prostoru. Obec tedy může dostat do ruky mapu svého dalšího rozvoje, zatímco volant převezme státní aparát.
Tuto výhradu jsme v Monarchistických novinách formulovali již před senátním hlasováním. Převod úřadu na stát neznamená, že z příslušného města okamžitě zmizí úředníci nebo jejich znalost prostředí. Mění se však směr institucionální odpovědnosti. Zaměstnanec stavebního úřadu už nebude součástí struktury místní veřejné správy, nýbrž hierarchie řízené státem. Zeměpisná blízkost přitom není totéž co subsidiarita.
Významným zásahem je rovněž integrace části činnosti dotčených orgánů do stavební správy. Ochrana památek, přírody, krajiny, veřejného zdraví či zemědělské půdy má být v řadě případů posuzována uvnitř jednoho správního celku. Předkladatelé v tom spatřují odstranění duplicit. Kritici se obávají opačného výsledku: odborný korektiv, jehož úkolem je někdy stavebnímu záměru stanovit meze, se stane součástí instituce zaměřené na vydání výsledného povolení.
Rychlost řízení je legitimní cíl. Nemůže však být jediným měřítkem dobrého stavebního práva. Rychle lze vydat kvalitní rozhodnutí stejně jako rozhodnutí, jehož následky už později napravit nepůjde.
Senátní rozprava
Rozprava v horní komoře ukázala, že odpor proti novele nevycházel z jediného problému. Jedna část výhrad mířila proti centralizaci, další proti oslabení ochrany veřejných zájmů, jiné se týkaly právních fikcí, dodatečného povolování nepovolených staveb nebo samotné legislativní procedury.
Zpravodaj hospodářského výboru Miroslav Plevný připomněl mimořádně nestandardní cestu celé předlohy. Reforma takového rozsahu podle kritiků měla vzniknout na půdě vlády, projít mezirezortním připomínkovým řízením, hodnocením dopadů a střetem stanovisek dotčených institucí. Místo toho byla předložena skupinou poslanců a její podoba se následně zásadně proměňovala až během parlamentního projednávání. Příznačný je už samotný rozsah. Z původního zásahu do 41 zákonů vznikla úprava zasahující 54 právních předpisů. Senátoři proto opakovaně odmítali představu, že by šlo o běžnou novelizaci. Ve skutečnosti se mění základní organizace jednoho z nejdůležitějších odvětví veřejné správy.
Jitka Seitlová upozorňovala na posun rovnováhy mezi zájmem na výstavbě a ostatními právy chráněnými právním řádem. Předmětem kritiky se stala ochrana vlastníků a sousedů, postavení veřejných zájmů i režim nepovolených staveb. Ve stejné souvislosti zazněly obavy, že zrychlení řízení je v některých ustanoveních vykoupeno omezením možností skutečné nápravy.
Do debaty vstoupil také plzeňský senátor ODS a Koruny České Lumír Aschenbrenner, který spojuje zkušenost zákonodárce s téměř třemi desetiletími praktického vedení městského obvodu. Jeho argumentace mířila k dopadu reformy na skutečné fungování samospráv a stavební správy v území. Centralizaci nelze podle tohoto pohledu hodnotit podle organizačního schématu nebo počtu razítek. Rozhodující bude, zda stát dokáže bez otřesů převzít zaměstnance, agendy, dokumentaci a místní znalost, kterou současná pracoviště po léta shromažďovala.
Takový pohled má u Aschenbrennera dlouhodobou kontinuitu. Už při předchozích sporech o podobu stavebního zákona se stavěl proti řešení, které oslabovalo úlohu obcí, a požadoval podobu přijatelnější pro samosprávy. Jako starosta současně dobře zná paradox, kdy město nese politickou odpovědnost za podobu a rozvoj svého území, ale nástroje každodenního stavebního rozhodování se mu vzdalují.
Právě zde se senátní debata protíná s principem subsidiarity. Přenést rozhodovací aparát pod stát není samo o sobě zárukou vyšší odbornosti ani rychlejšího řízení. Pokud se při reorganizaci ztratí lidé, kontinuita nebo znalost konkrétního území, může být výsledkem přesný opak zamýšleného cíle.
Odlišný a především právnický pohled představil Zdeněk Hraba, člen ústavně-právního výboru a předseda Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Hraba přitom neodmítá samotnou myšlenku rychlejší výstavby. Současné povolování potřebuje změnu a některé směry reformy považuje za správné. Sporná je cena, kterou má právní řád za deklarované urychlení zaplatit.
U systémového zákona je totiž vedle rychlosti rozhodující právní jistota. Jestliže norma vytváří nové kompetenční konstrukce, přesouvá pravomoci, mění vztah stavebníka k obci a dotčeným osobám a současně omezuje některé dosavadní pojistky, musí být její text mimořádně přesný. Nejasné ustanovení povolovací proces nezkrátí. Přesune spor ze správního úřadu před nadřízený orgán nebo správní soud.
Právě možnost následného ústavního přezkumu proto v závěru projednávání přestala být pouze teoretickou úvahou. Senátorský klub ODS a TOP 09 veřejně oznámil připravenost obrátit se v případě definitivního přijetí sporné normy na Ústavní soud. Předmětem případného návrhu má být podle představitelů klubu zákon jako celek nebo jeho jednotlivá ustanovení. V této souvislosti se mohou spojit procesní výhrady s námitkami proti konkrétním zásahům do ústavně chráněných práv a principů.
Mimořádně silný odpor nakonec překročil stranické hranice. Zamítnutí podpořilo 55 z 66 přítomných členů horní komory. Senát tak neposlal Sněmovně seznam kosmetických oprav. Odmítl předloženou koncepci jako celek.
Pojistka zafungovala
Rozhodnutí Senátu vítáme. Náš stát potřebuje rychlejší stavební řízení, stabilnější předpisy a funkční digitalizaci. Potřebuje však také respekt k obcím, předvídatelné právo a skutečnou ochranu hodnot, které nelze obnovit jednoduchou změnou vyhlášky poté, co byly jednou zničeny.
Horní komora v tomto případě splnila přesně tu úlohu, pro kterou má v ústavním systému smysl. Poslanecká většina může prosadit svou politickou představu. Senát má právo upozornit, že rychlost politického rozhodnutí není totéž co kvalita zákona.
Nyní se předloha vrací do Poslanecké sněmovny. K přehlasování senátního zamítnutí nestačí většina právě přítomných poslanců. Pro původní sněmovní znění musí hlasovat nejméně 101 ze všech 200 poslanců. Senátní veto tedy může obstát i prostým faktem, že vládní většina potřebný počet hlasů v rozhodující chvíli neshromáždí.
Takový výsledek bychom považovali za nejčistší řešení. Stačí několik absencí, případně několik poslanců, kteří odmítnou převzít odpovědnost za předlohu v současné podobě, a hranice 101 hlasů dosažena nebude. Zákon tím končí a nic nebrání tomu, aby byla reforma připravena znovu, tentokrát standardním způsobem a s dostatečným odborným zázemím.
Vzhledem k rozložení sil ve Sněmovně si však nedělejme přehnané naděje. Vládní koalice potřebnou většinou disponuje a lze očekávat, že se ji pokusí při opakovaném hlasování mobilizovat.
Pokud se jí to podaří a sporná úprava se nakonec stane součástí právního řádu, zůstane ještě cesta ústavního přezkumu. Skupina nejméně sedmnácti senátorů může navrhnout Ústavnímu soudu zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. Právě tuto možnost už část členů horní komory veřejně avizovala.
Stavební právo nepotřebuje permanentní revoluci. Ostatně už samotná myšlenka další rozsáhlé novelizace je absurdní, když se současný stavební zákon ještě ani nestačil plně adaptovat do praxe a jednotlivé úřady, stavebníci i veřejnost se s jeho pravidly stále teprve sžívají. Zákon, podle něhož se rozhoduje o podobě našich měst, vesnic, krajiny i kulturního dědictví, musí vydržet déle než jedno volební období. A právě proto stojí za to připravit jej pořádně.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
CIKÁN, Martin (2026). „Stavební zákon proti principu místní samosprávy.“ Médium.cz, 21. srpna 2026. Dostupné z: Stavební zákon proti principu místní samosprávy [cit. 24. 8. 2026].
MONAGHAN, Isabella Amelie (2026). „Senát zamítl stavební zákon, vrátil ho Sněmovně. ‚Politicky protlačovaný paskvil,‘ řekla Seitlová.“ Epoch Times Česko, 20. srpna 2026. Dostupné z: Senát zamítl stavební zákon, vrátil ho Sněmovně [cit. 24. 8. 2026].
SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY (2026). Pokračování 29. schůze Senátu, 20. srpna 2026. Stenozáznam. Praha: Senát Parlamentu České republiky. Dostupné z: 29. schůze Senátu – stenozáznam z 20. srpna 2026 [cit. 24. 8. 2026].
