Stavební zákon proti principu místní samosprávy

Novela stavebního zákona projednávaná jako sněmovní tisk 67 bývá představována jako technická reforma, která má odstranit roztříštěnost úřadů, zrychlit povolování a ušetřit stavebníkům obíhání několika institucí. Ve skutečnosti však zákon mění samotný způsob, jakým stát chápe veřejný zájem, místní samosprávu a odpovědnost za podobu stavebního fondu.

Současná reforma navazuje na mnohaleté čekání na funkční a stabilní úpravu stavebního práva, během něhož jednotlivé vlády opakovaně slibovaly zrychlení řízení, digitalizaci a zjednodušení pravidel. Výsledkem však byla spíše série odkladů a oprav již přijatých řešení než předvídatelný právní systém (Cikán, 2026a).

Poslanecká sněmovna novelu schválila 10. července 2026 a postoupila ji Senátu jako senátní tisk 272. Klíčovou částí reformy je vytvoření jednotné státní stavební správy. Dosavadní obecní a krajské stavební úřady mají zaniknout ke konci roku 2027 a jejich působnost má přejít na státní úřady rozvoje území a jejich územní pracoviště. Zaměstnanci dosavadních obecních stavebních úřadů mají přejít do nové státní struktury (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 2026; Ministerstvo pro místní rozvoj, 2026a).

Městům a obcím má být výměnou nabídnuto silnější postavení v územním plánování. Pořizování územně plánovací dokumentace se má stát jejich samostatnou působností a vláda tuto změnu prezentuje jako zásadní posílení komunální autonomie. Obec má rozhodovat, kde se smí stavět, jaké funkce mají jednotlivé části území plnit a jakým směrem se má sídlo rozvíjet (Ministerstvo pro místní rozvoj, 2026b).

Na první pohled to vypadá jako rozumná dělba práce. Obec vytvoří pravidla a stát podle nich bude povolovat jednotlivé stavby. Právě zde se však nachází základní konstrukční chyba celé reformy.

Územní plán není obraz na stěně ani soubor dobrých přání. Jeho skutečný význam vzniká teprve při každodenním rozhodování o konkrétních stavbách, přestavbách, demolicích, změnách využití budov a zásazích do veřejného prostoru. Právě v těchto jednotlivých řízeních se ukazuje, zda pravidla přijatá obcí skutečně formují její území, nebo zda zůstávají jen abstraktní dokumentací.

Obce ani dnes nemají právo politicky zasahovat do jednotlivých rozhodnutí stavebního úřadu. Stavební úřady vykonávají státní správu v přenesené působnosti a starosta jim nesmí nařídit, komu mají stavbu povolit. Přesto však dosavadní uspořádání zachovává institucionální, personální a informační vazbu mezi stavební správou a územím, za jehož dlouhodobý rozvoj obec odpovídá.

Po vzniku státních úřadů rozvoje území tato vazba zeslábne. Úředník může nadále fyzicky sedět ve stejné budově a může znát stejné ulice, jeho odpovědnost však bude směřovat vzhůru do státní správní hierarchie, nikoli k místnímu společenství. Ministerstvo argumentuje tím, že znalost území bude zachována personální kontinuitou a existencí 205 územních pracovišť v sídlech obcí s rozšířenou působností (Ministerstvo pro místní rozvoj, 2026a).

Tento argument však zaměňuje zeměpisnou blízkost za subsidiaritu. Ta však není dána adresou úřadu. Je to směr odpovědnosti a možnost místního společenství ovlivnit a napravit rozhodování o vlastním prostředí.

Obec může dostat větší svobodu při sepisování územního plánu, současně však ztratí bezprostřední vazbu na aparát, který bude jeho pravidla vykládat, aplikovat a vymáhat. Bude autorem plánu, ale divákem jeho uskutečňování. Slibované posílení územního plánování proto není dostatečnou kompenzací za odnětí stavební správy.

Územní plán bez přímé zpětné vazby ze stavebního řízení se může snadno stát dokumentem, který formálně platí, ale jehož účinek postupně rozmělňují jednotlivá správní rozhodnutí, výklady, výjimky, kompenzační opatření a dodatečná povolení. Město může rozhodnout, jak má jeho území vypadat za dvacet let, ale ztrácí institucionální nástroje, jimiž by každodenní stavební ruch s touto představou spojovalo.

Nejzávažnějším důsledkem novely není samotný přesun úředníků. Je jím integrace jednotlivých veřejných zájmů do úřadu, jehož hlavním úkolem je rozhodnout o stavebním záměru.

Ochrana památek, veřejného zdraví, krajiny, zemědělské půdy nebo životního prostředí dosud vstupuje do stavebního řízení prostřednictvím specializovaných orgánů. Ty mohou mít odlišné odborné zadání než stavební úřad a mohou stavebníkovi klást nepříjemné podmínky. Právě tato nepříjemnost je ale jejich smyslem. Veřejný zájem není razítko, které má být vydáno co nejrychleji. Je to protiváha soukromého investičního záměru.

Novela velkou část těchto agend začleňuje přímo do stavební správy. Ministerstvo to popisuje jako výhodu: odborníci mají zůstat zachováni, pouze se stanou zaměstnanci jednoho úřadu a budou se přímo podílet na konečném rozhodnutí (Ministerstvo pro místní rozvoj, 2026c).

Tato obhajoba však míjí podstatu problému. Nejde pouze o to, zda někde v organizační struktuře zůstane pracovník se vzděláním v památkové péči nebo ochraně přírody. Rozhodující je, zda veřejný zájem disponuje samostatným institucionálním hlasem a zda může skutečně vstoupit do konfliktu s cílem stavbu povolit.

Odborník začleněný do úřadu rozvoje území již nevystupuje jako vnější korektiv stavebního rozhodování. Stává se součástí stejné hierarchie, stejného pracovního procesu a stejného výsledného rozhodnutí. Stavební úřad bude současně povolovat záměr, poměřovat konfliktní veřejné zájmy a posuzovat, zda je ochrana jednoho z nich ještě přiměřená. Kontrolovaný, kontrolor i rozhodce se ocitají v jedné instituci.

Veřejný ochránce práv před touto konstrukcí varoval již při sněmovním projednávání. Podle jeho rozboru novela masivně integruje agendy dotčených orgánů do stavební správy a může vést k nedostatečnému hájení veřejných zájmů. Ombudsman upozornil také na upřednostnění výstavby, fikce souhlasu, oslabení postihu černých staveb a riziko, že ochrana zdraví, životního prostředí nebo památek zůstane pouze formální (Křeček, 2026; Veřejný ochránce práv, 2026).

Právě v tomto smyslu lze mluvit o likvidaci veřejného zájmu jako takového. Zákon samozřejmě slovní spojení „veřejný zájem“ nezakazuje ani nevymazává. Likviduje však pluralitní institucionální prostředí, v němž různé veřejné zájmy získávaly vlastní odborné zastoupení a byly schopny klást odpor politickému či ekonomickému tlaku.

Veřejný zájem se mění ze samostatného korektivu na jednu z interních položek, které úřad při povolování stavby „vyváží“. Ochrana hodnot už není hranicí, s níž musí investor počítat. Stává se nákladem, který lze zmírnit, kompenzovat nebo manažersky převážit jiným zájmem.

Encyklika papeže Lva XIV. Magnifica humanitas, podepsaná 15. května 2026, se věnuje postavení člověka v digitální době. V článku 109 papež formuluje princip subsidiarity způsobem, který má obecnou společenskou platnost. Subsidiarita podle něj vyžaduje chránit schopnost společenství činit vlastní rozhodnutí a provádět nápravu, nikoli je omezit na pouhý dohled nad pravidly stanovenými někde jinde (Lev XIV., 2026, čl. 109).

Projednávaný zákon postupuje přesně opačně. Místnímu společenství ponechává možnost podílet se na vytvoření obecných pravidel, ale odnímá mu bezprostřední institucionální spojení s jejich aplikací. Město může schválit územní plán, ale povolovací aparát, kontrola stavebního ruchu i integrované posuzování veřejných zájmů budou součástí státní hierarchie.

Obec tedy nebude zcela zbavena hlasu. Bude však stále více odkázána na připomínkování, vyjednávání a následnou kontrolu rozhodnutí, která učiní někdo jiný. Právě takové postavení Magnifica humanitas odmítá: místní společenství nemá být pouze konzultantem nebo pozorovatelem, nýbrž skutečným nositelem rozhodovací a nápravné schopnosti (Lev XIV., 2026, čl. 109).

Subsidiarita přitom neznamená, že každá vesnice musí mít vlastní stavební úřad nebo že stát nesmí stanovit jednotná pravidla. Vyšší úroveň má zasáhnout tehdy, když nižší úroveň úkol objektivně nezvládá, a má jí poskytovat odbornou, metodickou a technickou pomoc. Nemá však převzít úkol jen proto, že centralizované řízení vypadá přehledněji v organizačním schématu.

Základní otázka proto nezní, zda bude nový úřad efektivnější. Otázka zní, proč má stát přebírat rozhodování, které lze vykonávat v území, v bezprostředním kontaktu s místní správou, občany a znalostí konkrétního prostředí.

Ministerstvo pro místní rozvoj odmítá tvrzení, že by novela oslabovala památkovou péči. Uvádí, že památkové rezervace, zóny, nemovité památky i ochranná pásma zůstávají pod zvláštním režimem a že dosavadní odborníci se stanou přímou součástí stavebních úřadů (Ministerstvo pro místní rozvoj, 2026c).

Tento argument je třeba vzít na vědomí. Novela formálně neruší celou soustavu památkové ochrany a není přesné tvrdit, že po jejím přijetí přestanou existovat památkáři nebo památkově chráněná území.

Faktická likvidace však nemusí mít podobu rušení instituce. Stačí jí odejmout samostatné postavení, oslabit právní váhu odborného výstupu a vytvořit prostředí, v němž je ochrana kulturního dědictví pouze jedním z několika vzájemně směnitelných hledisek.

Veřejný ochránce práv upozorňoval na liberalizaci zásahů v památkových zónách, možné nevratné ztráty chráněných hodnot a oslabení širší ochrany historického prostředí (Křeček, 2026). Památková péče totiž není pouze rozhodování o tom, zda se smí zbourat zámek nebo postavit výšková budova vedle katedrály. Je to každodenní práce s tisíci zdánlivě malých zásahů.

Výměna oken, změna krytiny, zateplení průčelí, odstranění historické omítky nebo náhrada tradičního detailu průmyslovým výrobkem mohou jednotlivě působit nevýznamně. Jejich součet však během několika desetiletí rozhoduje, zda historické město zůstane autentické, nebo se promění v kulisu sestavenou z moderních náhražek.

Oslabení památkové péče se neomezí na veřejnou správu. Postupně se propíše také do struktury soukromého sektoru.

Památková regulace vytváří poptávku po profesích, které běžná novostavba téměř nepotřebuje: po tradičních zednických a štukatérských postupech, kamenictví, tesařství, truhlářství, uměleckém kovářství, restaurování, výrobě specifických krytin, oken, omítek a dalších materiálů.

Národní památkový ústav upozorňuje, že řada tradičních řemesel rychle mizí a evropskou výrobu nahrazují importy z náhražkových materiálů. Současně zdůrazňuje potřebu vychovávat nové mistry uměleckého řemesla a restaurátory (Národní památkový ústav, b. d.).

Takové profese nepřežívají pouze díky nadšení jednotlivých řemeslníků. Potřebují stabilní zakázky. Potřebují investory, kteří tradiční materiály a postupy musí nebo chtějí použít. Potřebují učně, kteří mají důvod strávit několik let osvojováním dovednosti, pro niž bude existovat trh.

Jestliže se ochranné požadavky rozvolní a při opravách začne rozhodovat především okamžitá cena a rychlost, ekonomicky racionální vlastník zvolí levnější standardizované řešení. Nebude objednávat ručně vyráběný prvek, vápennou omítku nebo opravu původního okna, jestliže může bez komplikací použít levnější průmyslovou náhradu.

Výsledkem nebude pouze horší vzhled několika domů. Z trhu začnou mizet celé profesní a dodavatelské řetězce. Řemeslník bez zakázek nepřijme učně. Výrobce speciálního materiálu ukončí produkci. Projektant přestane tradiční technologii navrhovat, protože ji nebude mít kdo realizovat.

Rada Evropy připomíná, že ochrana kulturního dědictví závisí na širokém spektru tradičních a současných řemeslných dovedností a že památkový sektor vytváří pracovní místa a podnikatelské příležitosti v řadě navazujících oborů (Dundee, 2019, čl. 35–36).

Jakmile se tento ekosystém rozpadne, nelze jej obnovit dotacemi nebo změnou vyhlášky. Zaniklé řemeslo není softwarová licence, kterou lze znovu nainstalovat. Je to zkušenost přenášená mezi generacemi, znalost místních materiálů a soubor pracovních návyků, které vznikají dlouhou praxí.

Zákon, jenž oslabí institucionální poptávku po kvalitní obnově staveb, tak může během jedné generace způsobit ztrátu schopnosti vlastní kulturní dědictví vůbec opravovat.

Tento mechanismus zapadá do širšího problému, na který již Monarchistické noviny upozorňovaly: trh stále častěji neurčují dlouhodobé potřeby území a jeho obyvatel, ale nabídka standardizovaných technologií a obchodních řešení, pro něž je následně vytvářena politická a regulatorní poptávka (Cikán, 2026b). Veřejná správa se potom nechová jako správce společného dědictví, ale jako zákazník, kterému obchodní zástupci postupně vysvětlují, co má údajně potřebovat.

České stavební právo nepochybně potřebuje zjednodušení. Dlouhá řízení, opakované předávání spisů, nejasné kompetence a zpacakná digitalizace poškozují občany, obce i podnikatele. Kritika sněmovního tisku 67 proto nemůže spočívat v obhajobě každého současného razítka a každého dne úředního prodlení.

Zrychlení však není neutrální hodnota, před níž musí všechno ostatní ustoupit. Rychle lze vydat dobré i špatné rozhodnutí. Rychle lze postavit dům, ale také nenávratně poškodit městskou strukturu, krajinu nebo památku.

Podobně problematický je obecnější politický návyk, při němž se věcná debata nahrazuje naléhavým požadavkem, aby se především „něco udělalo“ a věc nespadla pod stůl. Samotná rychlost přijetí opatření však ještě nezaručuje, že výsledek bude odpovídat veřejnému zájmu nebo dlouhodobým potřebám obcí (Cikán, 2026c).

Dobrá reforma by měla posílit kapacity místních úřadů, dokončit digitalizaci, odstranit duplicity a přenést rozhodování co nejblíže lidem, kteří ponesou jeho následky. Novela stavebního zákona volí opačný postup. Koncentruje pravomoci ve státní správě, veřejné zájmy uzavírá do jediné povolovací instituce a místním samosprávám ponechává odpovědnost za rozvoj území bez odpovídajícího vlivu na jeho každodenní uskutečňování.

Zkušenosti z jiných právních oblastí navíc ukazují, že deklarované sjednocení nebo provedení nadřazeného předpisu může být využito k vytvoření domácí úpravy, která původní smysl regulace posune jiným směrem a přidá vlastní centralizační či administrativní prvky (Cikán, 2026d). Ani u stavebního práva proto nestačí hodnotit pouze deklarované cíle reformy. Rozhodující je skutečné rozložení pravomocí, odpovědnosti a kontroly.

Města budou psát plány. Stát bude rozhodovat o stavbách. Odborné veřejné zájmy se stanou součástí úřadu, který má stavby povolovat. A až se projeví kumulativní důsledky jednotlivých rozhodnutí, odpovědnost se rozplyne mezi samosprávu, státní úřad, investora a zákonodárce.

To není subsidiarita. Je to centralizace doplněná místním připomínkováním.

Senát proto nestojí pouze před otázkou, zda lze v zákoně opravit několik lhůt nebo kompetenčních nepřesností. Stojí před rozhodnutím, zda přijmout model, v němž se obec stává autorem pravidel, ale nikoli plnohodnotným správcem vlastního území.

Veřejný zájem nemůže být chráněn tím, že se všechny jeho podoby zavřou do jedné kanceláře a následně se převáží s požadavkem rychlosti. Místní společenství nelze označit za silnější jen proto, že smí napsat plán, jehož skutečné naplňování bude řídit někdo jiný.

Autor: Martin Cikán

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

CIKÁN, Martin (2026a) „Čekání na Godota stavebního práva.“ Monarchistické noviny, Médium.cz, 29. dubna 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-cekani-na-godota-stavebniho-prava-269153[cit. 31. 7. 2026].

CIKÁN, Martin (2026b) „Donkichot potkává samé obchodní zástupce.“ Monarchistické noviny, Médium.cz, 11. května 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-donkichot-potkava-same-obchodni-zastupce-272526[cit. 31. 7. 2026].

CIKÁN, Martin (2026c) „Hlavně ať to nespadne pod stůl.“ Monarchistické noviny, Médium.cz, 7. července 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-hlavne-at-to-nespadne-pod-stul-292812[cit. 31. 7. 2026].

CIKÁN, Martin (2026d) „Zákon č. 249/2025: Znásilnění evropského nařízení v přímém přenosu.“ Monarchistické noviny, Médium.cz, 22. dubna 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-zakon-249-2025-znasilneni-evropskeho-narizeni-v-primem-prenosu-257345[cit. 31. 7. 2026].

DUNDEE, Alexander (2019) The Value of Cultural Heritage in a Democratic Society. Report, Doc. 14834. Parliamentary Assembly of the Council of Europe, 15. února 2019. Dostupné z: https://pace.coe.int/en/files/25440 [cit. 31. 7. 2026].

KŘEČEK, Stanislav (2026) Dopis členům sněmovních výborů k novele stavebního zákona, sněmovní tisk 67. Č. j. KVOP-718/2026/S. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 19. ledna 2026. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/aktualne/ochrana_prirody_a_pamatek_v_ohrozeni_kvuli_novele_stavebniho_zakona-_ombudsman_se_obraci_na_poslance/dopis_vyborum_novela_stavebniho_zakona.pdf[cit. 31. 7. 2026].

LEV XIV. (2026) Magnifica humanitas: Encyclical Letter of His Holiness Leo XIV. Vatikán, 15. května 2026. Dostupné z: https://www.vatican.va/content/leo-xiv/en/encyclicals/documents/20260515-magnifica-humanitas.html[cit. 31. 7. 2026].

MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ (2026a) Nový stavební zákon 2026. Dostupné z: https://nsz.gov.cz/[cit. 31. 7. 2026].

MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ (2026b) „Otázky a odpovědi: Přinášíme odpovědi na nejčastější dotazy k novele stavebního zákona.“ Dostupné z: https://www.mmr.gov.cz/cs/ministerstvo/stavebni-pravo/stavebni-zakon-2026/otazky-a-odpovedi[cit. 31. 7. 2026].

MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ (2026c) „Vysvětlujeme stavební zákon: Bude novelou zákona oslaben dosavadní systém památkové péče?“ 25. června 2026. Dostupné z: https://mmr.gov.cz/cs/ministerstvo/stavebni-pravo/stavebni-zakon-2026/aktuality/vysvetlujeme-stavebni-zakon-bude-novelou-zakona-os[cit. 31. 7. 2026].

NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV (b. d.) Řeč materiálu – tradiční řemeslné technologie pro záchranu kulturního dědictví a současný životní styl. Výzkumný projekt DG18P02OVV030, realizovaný v letech 2018–2022. Dostupné z: https://www.npu.cz/cs/o-nas/veda-a-vyzkum/projekty-a-granty/87227-rec-materialu-tradicni-remeslne-technologie-pro-zachranu-kulturniho-dedictvi-a-soucasny-zivotni-styl[cit. 31. 7. 2026].

POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY (2026) Sněmovní tisk 67: Novela z. – stavební zákon. 10. volební období. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=67&o=10[cit. 31. 7. 2026].

VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV (2026) „Ochrana přírody a památek v ohrožení kvůli novele stavebního zákona. Ombudsman se obrací na poslance.“ 19. ledna 2026. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/aktualne/ochrana_prirody_a_pamatek_v_ohrozeni_kvuli_novele_stavebniho_zakona-_ombudsman_se_obraci_na_poslance/[cit. 31. 7. 2026].