Svět před midterms: Írán: od „osy odporu“ k boji o vlastní přežití

Když 28. února 2026 začaly americké a izraelské údery na Írán, nešlo o náhlý výbuch konfliktu, který by vznikl během několika únorových hodin. Přímá válka byla vyústěním více než dvou let postupného rozkladu bezpečnostní architektury, již Teherán budoval po desetiletí. Íránská strategie dlouho stála na jednoduchém principu: držet protivníka co nejdále od vlastních hranic a cenu případného útoku zvyšovat pomocí spojenců v Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu a palestinských územích. Tato soustava nebyla jednolitou hierarchií řízenou jedním telefonem z Teheránu. Jednotlivá hnutí měla vlastní zájmy a různou míru autonomie. Dohromady však vytvářela to, čemu Írán říkal „osa odporu“ – pás politického, vojenského a logistického vlivu táhnoucí se od íránských hranic až ke Středozemnímu a Rudému moři.

Na podzim 2023 ještě tato konstrukce působila hrozivě. Útok Hamásu na Izrael 7. října odstartoval válku v Gaze a během několika měsíců vtáhl do střetů Hizballáh, jemenské Húsíe i některé irácké šíitské formace. Současně však spustil proces, který íránskou síť postupně oslaboval. Izrael obrátil značnou část svých vojenských a zpravodajských kapacit proti strukturám napojeným na Teherán. V roce 2024 přišel Hizballáh o velkou část vrcholného velení včetně Hasana Nasralláha, Hamás utrpěl rozsáhlé ztráty a izraelské operace v Sýrii systematicky zasahovaly sklady, velitele a transportní trasy využívané Íránem.

Největší strategická rána nepřišla přímo z Izraele. V prosinci 2024 se během několika dnů zhroutil režim Bašára Asada. Pro Írán to znamenalo ztrátu státu, do něhož od začátku syrské občanské války investoval značné politické, vojenské a finanční prostředky. Ještě důležitější byl geografický rozměr. Asadova Sýrie tvořila prostřední článek pozemního koridoru Írán–Irák–Sýrie–Libanon. Právě tudy mohly proudit zbraně, munice, raketové komponenty i specialisté k Hizballáhu.

Význam změny potvrdil sám nový šéf Hizballáhu Naím Kásim. V prosinci 2024 veřejně připustil, že hnutí po pádu Asada o svou vojenskou zásobovací trasu přes Sýrii přišlo. Pro Teherán to byla změna kvalitativní. Hizballáh zůstal významnou libanonskou politickou a vojenskou silou, ale jeho schopnost rychle nahrazovat ztracené zásoby a techniku se zhoršila. Írán zároveň ztratil prostor, kde mohl dlouhé roky kombinovat státní infrastrukturu, místní spojence a jednotky Revolučních gard.

Na jaře 2025 proto už „osa odporu“ nevypadala jako souvislý oblouk. Reuters tehdy popisoval Hamás a Hizballáh jako výrazně oslabené, Sýrii jako ztraceného spojence a irácké milice i Húsíe jako zbývající, avšak rozdílně použitelné nástroje íránského vlivu. To neznamenalo konec íránské regionální politiky. Znamenalo to, že Teherán přišel o část strategické hloubky, která měla chránit samotný Írán před přímým střetem.

Další zlom přišel v červnu 2025. Izrael 13. června zahájil rozsáhlé útoky na íránské vojenské a jaderné cíle. Do dvanáctidenní války následně vstoupily také Spojené státy a zaútočily na zařízení ve Fordow, Natanzu a Isfahánu. Írán odpovídal balistickými raketami a drony proti Izraeli. Přímá konfrontace, která byla ještě o rok dříve mimořádností, se změnila v otevřenou mezistátní válku.

Výsledek přitom nebyl tak jednoznačný, jak naznačovala část dobové rétoriky. Americká administrativa tvrdila, že íránský jaderný program utrpěl zásadní škody. Předběžné hodnocení americké vojenské rozvědky, o němž informoval Reuters, ale uvádělo, že některé podzemní kapacity a část centrifug mohly zůstat zachovány a program mohl být zpožděn spíše o měsíce než definitivně zničen. Bílý dům toto hodnocení odmítal.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii navíc po zahájení útoků zastavila terénní ověřování a na konci června stáhla inspektory. Írán 2. července 2025 zákonem pozastavil spolupráci s agenturou. MAAE následně konstatovala, že s výjimkou elektrárny Búšehr neměla od 13. června přístup k íránským kontrolovaným jaderným zařízením. Vojenské údery tedy poškodily infrastrukturu, zároveň však zhoršily mezinárodní přehled o tom, co z programu přežilo a kde se nachází jaderný materiál.

Příměří z 24. června proto konflikt uzavřelo jen dočasně. Přes zimu se znovu jednalo o omezení íránského jaderného programu. Teherán trval na právu obohacovat uran na vlastním území, zatímco otázku balistických raket odmítal spojovat s jadernou dohodou. Spojené státy mezitím soustřeďovaly v regionu síly. Na konci února už diplomacie nedokázala zabránit další eskalaci.

Operace Epic Fury začala 28. února 2026 koordinovaným americko-izraelským úderem. Podle předsedy amerického sboru náčelníků štábů generála Dana Cainea se do první synchronizované vlny zapojilo přes sto letounů a americké síly během prvních čtyřiadvaceti hodin zasáhly více než tisíc cílů. Údery mířily na velitelskou infrastrukturu, balistické rakety, námořní síly, zpravodajská zařízení a protivzdušnou obranu. Izrael paralelně vedl vlastní rozsáhlou leteckou kampaň.

Ještě závažnější než materiální ztráty byl zásah do vedení státu. Při prvních útocích zahynul nejvyšší vůdce Alí Chameneí a několik vysoce postavených politických a vojenských představitelů. V dalších týdnech byly zabity další osobnosti vedení Revolučních gard, zpravodajských struktur a bezpečnostního aparátu. Íránská republika však neprodělala rychlý kolaps. Shromáždění expertů 8. března zvolilo novým nejvyšším vůdcem Modžtabu Chameneího, syna zabitého ajatolláha, a Revoluční gardy i ozbrojené síly mu deklarovaly loajalitu.

Právě schopnost režimu pokračovat po ztrátě tolika představitelů je jedním z podstatných poznatků války. Íránský systém je silně personalizovaný, ale není postaven pouze na jedné osobě. Revoluční gardy dlouhodobě vytvářejí paralelní velitelské struktury a připravují náhradní velitele pro případ ztrát. Po únorových úderech jejich politická váha ještě vzrostla. Teherán tak přišel o zkušené lidi a část infrastruktury, nikoli o schopnost organizovat odpor a odvetné operace.

Írán odpověděl tam, kde má největší geografickou výhodu: v Perském zálivu. Útoky na americké a partnerské cíle doplnil tlak na námořní dopravu v Hormuzském průlivu. Touto úžinou před válkou procházela přibližně pětina světových dodávek ropy a zkapalněného zemního plynu. Omezení provozu proto rychle změnilo regionální válku v problém světové ekonomiky.

V prvních týdnech se Teheránu dařilo vytvářet paradoxní situaci. Íránské tankery ještě vyvážely ropu, zatímco provoz ostatních producentů v Perském zálivu byl silně omezen. Cena ropy prudce rostla a Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar či Spojené arabské emiráty musely hledat alternativní cesty a nouzová logistická řešení. V březnu byl Hormuz pro většinu komerční dopravy prakticky uzavřený. Írán tím ukázal, že ani po těžkých úderech nepřišel o schopnost způsobovat protivníkům a globálním trhům značné náklady.

Jenže stejná páka se postupně obrátila také proti němu. Dubnové příměří zprostředkované Pákistánem boje utlumilo, ale sporné otázky pouze odsunulo. V červnu vzniklo takzvané Islámábádské memorandum: Spojené státy měly ukončit námořní blokádu íránských přístavů a Teherán zajistit volný průchod obchodních lodí Hormuzem po dobu šedesáti dnů. Obě strany se zároveň zavázaly jednat o konečné dohodě.

Text však ponechal zásadní rozpory nevyřešené. Írán jej vykládal jako potvrzení svého práva spravovat průliv, Washington a arabské státy jako závazek k volné plavbě bez íránské kontroly. Spory se přenesly také na sankce, zmrazená íránská aktiva, jaderný program a izraelské operace v Libanonu. V červenci se memorandum začalo rozpadat a Spojené státy obnovily námořní blokádu íránské dopravy.

Tentokrát však měl Washington připravenější ekonomický tlak. Podle údajů společností Kpler a Vortexa citovaných Reuters klesla íránská nakládka ropy a kondenzátu z přibližně dvou milionů barelů denně v březnu na zhruba 220 až 255 tisíc barelů denně v srpnu. Po sedm týdnů se přes Hormuz prakticky nedostal významnější nový íránský export do Číny. Pro stát, který potřebuje příjmy z ropy k financování rozpočtu, armády i sociální stability, se z námořní konfrontace stala zároveň ekonomická smyčka.

To je patrně největší změna oproti předchozím sankčním kampaním. Írán se po desetiletí naučil prodávat ropu přes prostředníky, stínovou flotilu a komplikované finanční kanály. Fyzická blokáda však omezuje samotnou možnost dostat náklad z Perského zálivu. Teherán může zvyšovat cenu konfliktu blokováním Hormuzu, ale čím déle tak činí, tím více omezuje vlastní přísun deviz. V září proto vedle tvrdé rétoriky znovu zesílily signály, že Írán je připraven jednat o otevření průlivu výměnou za zmírnění amerického vojenského a ekonomického tlaku.

Půl roku války současně ukazuje, proč by bylo chybou íránskou regionální síť jednoduše odepsat. Starý model utrpěl těžké škody. Hizballáh má horší přístup k zásobovacím trasám přes Sýrii a čelí izraelskému tlaku i rostoucím požadavkům libanonského státu na kontrolu zbraní. V Iráku zase vláda usiluje o omezení autonomních šíitských milicí a jejich odzbrojení naráží na odpor části formací napojených na Revoluční gardy.

Teherán se tomu přizpůsobuje. Reuters v červnu na základě rozhovorů s iráckými bezpečnostními a milicionářskými zdroji popsal vznik menších tajných buněk v jižním Iráku, které měly pod přímějším řízením Revolučních gard provádět dronové útoky proti cílům v zemích Perského zálivu. Reuters tato jednotlivá tvrzení nedokázal nezávisle ověřit. Pokud ale popis zdrojů odpovídá skutečnosti, ukazuje proměnu íránského přístupu: méně spoléhat na viditelné masové struktury a více na menší skupiny schopné vytvářet tlak bez otevřené mobilizace celé sítě.

Nejvýraznější výjimkou z celkového oslabení jsou Húsíové v Jemenu. Jejich vztah k Teheránu nelze redukovat na jednoduchý řetězec rozkazů; hnutí má vlastní domácí agendu a samostatné velení. Íránská materiální, technologická a výcviková podpora je však dlouhodobě významná. V září 2026 Húsíové znovu útočí na Saúdskou Arábii a po územních ziscích získali větší schopnost působit kolem Báb al-Mandabu. Právě tato úžina spojuje Rudé moře s Indickým oceánem a společně s Hormuzem vytváří dvojici míst, kde lze regionální válkou zasáhnout světový obchod.

Írán tak dnes nedisponuje stejnou soustavou spojenců jako před třemi lety. Místo souvislého koridoru od Teheránu ke Středozemnímu moři má roztříštěnější síť. V Libanonu je jeho nejsilnější tradiční partner oslabený a logisticky izolovanější. Sýrie přestala být bezpečnou spojnicí. Irácké milice čelí tlaku vlastní vlády a Spojených států. Naproti tomu Jemen zůstává pro Teherán zdrojem strategického tlaku, jehož význam s obnovením bojů ještě vzrostl.

K 25. září 2026 proto není přesné mluvit ani o vítězství Íránu, ani o jeho zhroucení. Spojené státy a Izrael zničily nebo poškodily rozsáhlou část vojenské infrastruktury, zabily značnou část předválečného vedení a přinutily Teherán fungovat pod dlouhodobým ekonomickým tlakem. Írán však udržel státní struktury, obnovil velení, pokračuje v raketových a asymetrických operacích a dokázal přenést část nákladů války na energetické trhy a okolní státy.

Stejně nejednoznačný je výsledek jaderné otázky. Údery poškodily zařízení, ale současně přerušily systém ověřování MAAE a dosud nevznikla dohoda, která by dlouhodobě řešila obohacování uranu, zásoby jaderného materiálu a kontrolní mechanismy. Vojenská operace tedy odstranila část kapacit, nikoli samotný politický a technologický problém, který stál na začátku konfliktu.

Na druhé straně se změnila regionální rovnováha. Írán vstupuje do podzimu 2026 s menším manévrovacím prostorem než před útokem Hamásu v říjnu 2023. Ztratil Asadovu Sýrii, Hizballáh utrpěl zásadní škody, ropný export je pod fyzickým tlakem a Teherán musí současně financovat domácí obranu, obnovu vojenských kapacit i podporu zahraničních spojenců. To vše při prudké inflaci a omezeném přístupu k devizám.

Současně však válka vytváří náklady také pro Washington. Dražší paliva se promítla do americké ekonomiky a konflikt pronikl do kampaně před listopadovými volbami do Kongresu. Dva republikánští kandidáti do Senátu v září veřejně vyzvali k rychlému ukončení války, zatímco Donald Trump na Valném shromáždění OSN kombinoval výhrůžky další eskalací s tvrzením, že dohoda může přijít kolem listopadových midterms. Íránská strana současně signalizovala možnost znovu otevřít Hormuz, pokud Spojené státy zmírní vojenský tlak a blokádu.

Po téměř sedmi měsících tedy konflikt dospěl do zvláštního bodu. Írán je vojensky i ekonomicky slabší, ale stále dokáže ohrožovat dopravu, infrastrukturu a americké partnery v regionu. Washington a Izrael mají výraznou konvenční převahu, ale dosud nedosáhly politického uspořádání, které by válku uzavřelo. A někdejší íránská „osa odporu“ se nerozpadla na prach. Rozpadla se spíše na několik samostatnějších ohnisek, z nichž každé se řídí vlastní logikou a může otevřít další frontu.

Právě to je pro další díly seriálu podstatné. Libanon, Sýrie, Irák ani Jemen už nelze číst pouze jako prodlouženou ruku Teheránu. Zároveň je nelze oddělit od války, kterou Írán vede o vlastní bezpečnost, ekonomické přežití a zbytky svého regionálního vlivu. Další kapitola proto vede do prostoru, kde se stará íránská strategie zlomila nejviditelněji: do Libanonu a Sýrie, na rozhraní mezi oslabeným Hizballáhem, novou vládou v Damašku a izraelskou armádou.

Autor: Martin Cikán, zpracováno na základě rešerše Jana Cikána.