Svět před midterms: Po pádu Asada se přepisuje Levanta.

Ještě před dvěma lety bylo možné nakreslit mapu íránského vlivu na Blízkém východě téměř jedním tahem. Od íránských hranic vedla přes spojenecké šíitské struktury v Iráku do Sýrie Bašára Asada a odtud dál k Hizballáhu v Libanonu. Nebyla to souvislá říše ani řetězec jednotek čekajících na telefonát z Teheránu. Byla to však funkční logistická a politická soustava, která umožňovala Íránu působit u izraelských hranic, zásobovat své partnery a v případě války otevírat několik front současně.

Na podzim 2026 tato mapa vypadá úplně jinak.

Asadův režim padl. Nové vedení v Damašku Írán nepovažuje za svého patrona a Hizballáh si pamatuje také jako jednu ze sil, které pomáhaly předchozí vládě během syrské občanské války. Libanonské vedení se pokouší prosadit princip, že o válce, míru a držení těžkých zbraní má rozhodovat stát. Izrael mezitím po zkušenosti z 7. října 2023 změnil přístup k ochraně svých hranic a na území sousedních států buduje či drží bezpečnostní pásma, dokud podle jeho vedení nezmizí hrozba ozbrojených skupin.

Výsledkem není mír. Je jím nový a velmi nestabilní pořádek, v němž se všechny tři země snaží využít oslabení starých protivníků a současně zabránit tomu, aby se nová rovnováha obrátila proti nim.

Pád Bašára Asada v prosinci 2024 měl pro celý region větší význam než prostá změna vlády v jedné zemi. Pro Írán znamenal konec nejdůležitějšího arabského státního spojence a ztrátu prostoru, který po desetiletí spojoval Teherán s Libanonem.

Sám vůdce Hizballáhu Naím Kásim krátce po pádu režimu připustil, že hnutí přišlo o hlavní zásobovací trasu přes Sýrii. Přes její území se předtím přepravovaly zbraně, raketové komponenty, munice i specialisté. Nová syrská vláda měla naopak jen málo důvodů tuto infrastrukturu chránit. Část současného vedení země proti Asadovi bojovala a Hizballáh stál během občanské války na opačné straně fronty.

Přerušení koridoru však neznamenalo okamžité odzbrojení Hizballáhu. Hnutí si zachovalo rozsáhlou infrastrukturu uvnitř Libanonu, podzemní komplexy, raketové zásoby, ozbrojené jednotky i silné politické zázemí mezi částí šíitského obyvatelstva. Změnila se jiná věc: schopnost rychle nahrazovat ztráty.

Právě tato slabina se naplno projevila během nové války v roce 2026. Když Hizballáh po americko-izraelském útoku proti Íránu na přelomu února a března zahájil útoky na Izrael, následovala rozsáhlá izraelská pozemní a letecká operace. Izraelské síly během ní pronikly hluboko do jižního Libanonu a vytvořily pás území, který Jeruzalém označuje za bezpečnostní zónu. V červnu Izrael zveřejnil mapu oblasti pod svou vojenskou kontrolou, jež na některých místech sahala přibližně deset kilometrů do Libanonu.

Předchozí logika konfliktu se tím obrátila. Po desetiletí byl jižní Libanon pro Izrael potenciálním nástupištěm Hizballáhu. V roce 2026 začal Izrael vytvářet vlastní předpolí na libanonském území.

Pro libanonský stát vznikl problém, který nelze vyřešit pouze vojensky. Vláda prezidenta Josepha Aúna se snaží současně dosáhnout izraelského stažení, obnovit kontrolu nad jihem země a omezit autonomní vojenskou strukturu Hizballáhu.

Tato snaha nevznikla až letos. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701 z roku 2006 předpokládá, že mezi řekou Lítání a tzv. modrou linií nemají působit jiné ozbrojené síly než libanonská armáda a jednotky UNIFIL. Ještě v roce 2025 OSN zaznamenávala desítky nelegálních skladů zbraní a odpalovacích zařízení. Libanonská armáda ale současně začala rozšiřovat přítomnost na jihu, obsazovala další postavení a odstraňovala sklady zbraní. Podle zprávy generálního tajemníka OSN bylo v červnu 2025 jižně od Lítání rozmístěno více než 7 500 libanonských vojáků.

Nová válka tento proces urychlila a zároveň zkomplikovala. Washingtonem zprostředkovaná rámcová dohoda z 26. června 2026 spojila dva požadavky, které si každá strana vykládá jinak. Libanon má postupně odzbrojit Hizballáh a převzít kontrolu nad svým územím. Izrael se má v návaznosti na tento proces postupně stáhnout. Začít se mělo v několika pilotních zónách, kde by izraelské jednotky nahradila Libanonská armáda.

Na papíře vypadá princip jednoduše. V terénu vytváří téměř kruhovou podmínku. Izrael nechce odejít, dokud nebude Hizballáh odzbrojen. Libanonská vláda namítá, že úplné odzbrojení je obtížné, pokud část země zůstává pod izraelskou kontrolou. Hizballáh pak tvrdí, že právě pokračující izraelská přítomnost dokazuje nezbytnost jeho zbraní.

Hnutí proto červnovou dohodu odmítlo. Naím Kásim ji označil za nepřijatelnou a Hizballáh opakovaně prohlásil, že své zbraně pod tlakem nevydá. Část šíitského politického prostředí zároveň varuje, že pokus odzbrojit hnutí silou by mohl znovu otevřít vnitrolibanonský konflikt.

Prezident Aún se přesto vydal cestou, kterou předchozí libanonské vlády zpravidla odkládaly. Při červencové návštěvě Washingtonu předložil americké administrativě plán postupné demontáže vojenských struktur Hizballáhu a současně požadoval tlak na Izrael, aby začal opouštět obsazená území. Reuters popsal tuto návštěvu jako první cestu libanonské hlavy státu do Bílého domu po téměř dvaceti letech.

Začal tak politický experiment: zda je možné Hizballáh zbavit role paralelní armády, aniž by se Libanon znovu propadl do ozbrojeného vnitřního konfliktu.

Jen několik kilometrů od Nabátíje leží hřeben Ali Táhir. Na mapě jižního Libanonu nepůsobí nijak mimořádně. Ve skutečnosti se během léta stal jedním z nejdůležitějších bodů celého konfliktu.

Podle libanonských bezpečnostních zdrojů a později izraelské armády se pod kopcem nacházel rozsáhlý podzemní komplex Hizballáhu spojený s velitelskou strukturou jeho jednotky Badr. Izrael postupně uzavřel přístupy, bombardoval vstupy do tunelů a snažil se zabránit doplňování zásob. Zároveň se právě Ali Táhir stal překážkou dalších izraelských ústupů z okolních oblastí.

Reuters už koncem července upozorňoval, že vývoj kolem hřebene může být rozhodující zkouškou celého systému pilotních zón. Izrael požadoval odstranění zázemí Hizballáhu, zatímco libanonská strana hledala způsob, jak prostor převzít bez přímé války s hnutím.

Na začátku září Izrael oznámil, že jeho jednotky bojovníky Hizballáhu z tunelového systému vytlačily nebo zabily a nad komplexem získaly kontrolu. Libanonští vojenští představitelé potvrdili izraelskou kontrolu nad částí přístupů, nebyli však schopni nezávisle určit rozsah izraelského průniku do podzemí. Hizballáh výsledek operace podrobně nekomentoval.

Ali Táhir dobře ukazuje, proč není současný konflikt pouze otázkou izraelské okupace nebo odzbrojení Hizballáhu. Jde současně o spor o to, kdo bude mít v jižním Libanonu faktickou moc.

Jestli komplex zůstane pod izraelskou kontrolou, bude jej Izrael používat jako součást svého bezpečnostního předpolí. Pokud jej převezme libanonská armáda, bude to precedent pro vytlačování Hizballáhu z dalších vojenských objektů. Pokud by se do něj Hizballáh dokázal vrátit, Jeruzalém bude tvrdit, že libanonský stát není schopen plnit své závazky.

Jedna hora tak koncentruje celý problém libanonské suverenity.

Izraelská strategie na severu se po 7. říjnu 2023 viditelně změnila. Starší model stavěl ve značné míře na odstrašení: Hizballáh věděl, že masivní útok vyvolá ničivou izraelskou odpověď. Po zkušenosti s Hamásem ale část izraelského bezpečnostního establishmentu přestala považovat samotnou hrozbu odvety za dostatečnou ochranu.

Tento posun je patrný zároveň v Libanonu i Sýrii. Izrael vytváří fyzický odstup mezi ozbrojenými protivníky a vlastními obcemi, ničí vojenskou infrastrukturu ještě před jejím případným použitím a v některých oblastech drží vlastní vojska za mezinárodně uznanou hranicí.

V Libanonu se tato politika projevuje bezpečnostní zónou a pokračujícími demolicemi. Ještě v září hlásila OSN ničení budov v Mansúrí a další izraelské vojenské operace navzdory příměří. Velitel UNIFIL generál Diodato Abagnara označil část těchto zásahů za porušování rezolucí OSN. Izrael tvrdí, že odstraňuje infrastrukturu Hizballáhu.

Stejný princip se po pádu Asada objevil na syrské straně Golanských výšin. Izraelská armáda v prosinci 2024 vstoupila do nárazníkové zóny vytvořené dohodou o odpoutání sil z roku 1974. Izrael tehdy krok označil za dočasné bezpečnostní opatření po zhroucení syrského režimu. Současně začal rozsáhle útočit na sklady raket, systémy protivzdušné obrany a další strategickou výzbroj bývalé syrské armády, aby se podle izraelského zdůvodnění nedostala do rukou nových ozbrojených skupin.

Dočasnost tohoto opatření se však postupně rozostřila. Izraelské jednotky zůstaly v prostoru a během roku 2026 pokračovaly v hlídkách a vpádech v provinciích Kunejtra a Dará. Damašek tyto akce považuje za porušování syrské suverenity a požaduje návrat izraelských sil na pozice před pádem Asadova režimu.

Právě zde se začíná současná situace lišit od předchozích desetiletí.

Sýrie a Izrael jsou formálně stále nepřátelskými státy. Damašek se nevzdal nároku na Golanské výšiny a izraelskou přítomnost na územích obsazených po prosinci 2024 odmítá. Zároveň ale nová vláda prezidenta Ahmada aš-Šary opakovaně dává najevo, že nechce vést s Izraelem další válku.

Už v lednu 2026 obnovily obě strany za amerického prostřednictví bezpečnostní rozhovory. Syrská delegace požadovala obnovení režimu z roku 1974 a stažení Izraele z nově obsazeného území. Izrael naopak požadoval bezpečnostní záruky, omezení vojenské přítomnosti na jihozápadě Sýrie a ochranu místních menšin.

V červenci aš-Šara v rozhovoru pro Al Džazíru veřejně potvrdil, že Damašek pracuje na bezpečnostní dohodě s Izraelem. Její případný úspěch podle něj může otevřít cestu širšímu mírovému uspořádání. Současně zdůraznil, že Sýrie se nevzdává nároku na okupované Golanské výšiny.

Tato dvojkolejnost je pro nový Damašek charakteristická. Izrael není spojencem a jeho vojenské operace Sýrie odmítá. Současně však není v zájmu syrské vlády obnovovat starou politiku permanentní konfrontace.

Země potřebuje rekonstrukci, zahraniční kapitál a obnovení státních institucí. Světová banka odhaduje náklady poválečné obnovy na stovky miliard dolarů. Spojené státy během roku 2026 podnikly další kroky ke zrušení sankční izolace a k odstranění Sýrie ze seznamu států podporujících terorismus. Prezident aš-Šara proto potřebuje především stabilizovat stát, nikoli otevírat další frontu.

Změna je možná ještě viditelnější ve vztahu Damašku k Libanonu.

Asadovská Sýrie zasahovala do libanonské politiky desítky let a její armáda byla v Libanonu rozmístěna až do roku 2005. Hizballáh byl zároveň jedním z nejdůležitějších spojenců Damašku a během syrské občanské války pomohl režimu přežít.

Aš-Šarova vláda tento vztah převrátila.

Syrský prezident v červenci prohlásil, že jeho země nehodlá vojensky intervenovat v Libanonu. Podpořil však zásadu, podle níž mají být otázky války, míru a zbraní výhradní pravomocí libanonského státu. Jinými slovy: Damašek odmítá poslat armádu proti Hizballáhu, ale současně odmítá starý model, v němž měla libanonská ozbrojená organizace vlastní zahraniční a vojenskou politiku.

To má také praktický rozměr. Syrské bezpečnostní složky během roku opakovaně oznamovaly zabavení zbraní směřujících k libanonské hranici. Jednotlivá hlášení je třeba posuzovat obezřetně a ne všechna lze nezávisle ověřit. Obecný trend ale odpovídá širší změně: území Sýrie již pro Írán a Hizballáh nepředstavuje automaticky bezpečný logistický koridor.

Pro Hizballáh je tak nový Damašek strategickým problémem i bez jediného syrského vojáka vyslaného do Libanonu.

Bylo by však příliš jednoduché popsat současnou Sýrii jako stát, který pouze přešel z íránského tábora do americko-izraelského.

Damašek ve skutečnosti rozehrává mnohem širší politiku.

Turecko se stalo jedním z nejvýznamnějších bezpečnostních partnerů nové vlády. V roce 2025 obě země podepsaly dohodu o vojenském výcviku a poradenství. Syrští vojáci začali využívat turecká výcviková zařízení a studenti nastupovali na turecké vojenské akademie. Ankara současně podporuje sjednocení syrských ozbrojených struktur a integraci někdejších jednotek SDF do centrálních sil.

Současně Sýrie úplně nepřerušila vazby na Rusko. Po osmnácti měsících vyjednávání dosáhly Damašek a Moskva v srpnu 2026 dohody o budoucnosti ruských zařízení v Tartúsu a Hmímímu. Civilní objekty mají přejít pod syrskou kontrolu, zatímco vojenské základny se mají změnit na společná výcviková centra a ruské síly v nich zůstanou přítomné. V září Reuters zaznamenal první větší ruskou zásobovací operaci od uzavření této dohody.

A konečně je tu hospodářský rozměr. Irák a Sýrie obnovují energetické propojení a Washington podporuje úvahy o rekonstrukci ropovodu Kirkúk–Baníjás. Uzavírání či omezení Hormuzského průlivu během íránské války připomnělo Bagdádu, jak nebezpečné je spoléhat téměř výhradně na exportní trasy v Perském zálivu. Syrské středomořské pobřeží tím získalo strategickou cenu, kterou za Asada částečně překrývaly sankce a válka.

Nová Sýrie se tedy nepřipojuje k jednomu bloku. Snaží se současně spolupracovat s Tureckem, arabskými státy, Spojenými státy, Evropou i Ruskem a přitom omezovat struktury spojené s Íránem. Je to politika státu, který byl třináct let bitevním polem cizích mocností a nyní se pokouší získat co největší prostor pro vlastní rozhodování.

Podobný příběh, jen v mnohem komplikovanějších podmínkách, probíhá v Libanonu.

Jeho vláda se snaží dokázat, že stát může znovu vykonávat funkce, které v minulosti přenechával ozbrojeným stranám, místním strukturám a zahraničním patronům. Proto mají význam i změny, které přímo nesouvisejí s frontou.

V srpnu parlament zrušil trest smrti, který země fakticky nevykonávala od roku 2004. Krátce nato schválil rozsáhlou amnestii, jejíž součástí byla rovněž možnost návratu části Libanonců a jejich rodin, kteří po izraelském stažení roku 2000 uprchli do Izraele kvůli svému působení v Jiholibanonské armádě. Provádění amnestie bylo následně kvůli ústavnímu přezkumu pozastaveno.

Tyto kroky neznamenají, že Libanon překonal své náboženské a politické rozpory. Ukazují ale, že současná změna není pouze otázkou toho, kolik raket zůstalo Hizballáhu. Probíhá širší zápas o podobu státu po desetiletích, během nichž domácí instituce soupeřily s ozbrojenými stranami a vnějšími mocnostmi.

Právě do této chvíle navíc přichází další změna. Mandát UNIFIL má podle rozhodnutí Rady bezpečnosti skončit 31. prosince 2026 a poté začne postupné stažení mise. Libanonská armáda tak bude muset převzít ještě větší díl odpovědnosti za jih země. V září 2026 měla mise stále více než 7 500 příslušníků ze 46 zemí. Jejich odchod vytvoří prostor, který musí někdo zaplnit.

Otázka zní kdo.

Na mapě Levanty se během necelých dvou let změnilo téměř všechno.

Írán ztratil Asadovu Sýrii jako bezpečný koridor ke Středozemnímu moři. Hizballáh zůstal ozbrojenou a politicky významnou silou, ale přišel o část vedení, infrastruktury a logistické hloubky. Libanonská armáda se poprvé po dlouhé době pokouší systematicky převzít kontrolu nad vojenským prostorem na jihu. Izrael místo návratu k předválečnému modelu drží vlastní bezpečnostní pásmo a spojuje stažení s odzbrojením protivníka.

A Sýrie, která bývala spojovacím článkem íránské osy, jedná zároveň s Izraelem, Spojenými státy, Tureckem, Ruskem i arabskými sousedy.

Žádný z těchto procesů ještě není dokončen.

Hizballáh odzbrojen není. Izrael z Libanonu neodešel. Bezpečnostní dohoda mezi Sýrií a Izraelem nebyla uzavřena. Golanské výšiny zůstávají předmětem zásadního sporu. Syrský stát se stále potýká s místními ozbrojenými strukturami a hospodářskými následky války. Libanonská vláda teprve zjišťuje, zda dokáže přeměnit deklarovanou výlučnou kontrolu nad zbraněmi v realitu.

Přesto už lze říci, že stará rovnováha skončila.

To, co vzniká místo ní, není izraelská dominance ani prosté vítězství jedné regionální koalice. Je to mnohem méně stabilní systém založený na bezpečnostních pásmech, lokálních dohodách, obnovených státních institucích a neustálém vyjednávání o tom, kdo smí mít zbraně a kde mohou stát cizí vojáci.

A právě na východním okraji tohoto nového uspořádání se otevírá další fronta. Íránská síť přišla o část svého prostoru v Sýrii a Libanonu, ale jeden její článek zůstává vojensky mimořádně aktivní. V Jemenu se Ansárualláh znovu střetává se Saúdskou Arábií, zatímco jeho domácí protivníci postupují v al-Džaufu a Ma’ribu.

Tam bude pokračovat třetí díl „Světa před midterms“.

Autor: Martin Cikán, zpracováno na základě rešerše Jana Cikána.