Článek
Knih o druhé světové válce vychází nespočet. Některé staví na syrovosti, jiné na historických faktech, další na silných lidských osudech. Jménem mojí sestry patří právě do té třetí skupiny. Není to jen válečný román, ale především kronika jedné rodiny, jejích vztahů, nadějí, ztrát a každodenního boje.
Temnota doby je sice neustále přítomná, nenápadně se vkrádá mezi řádky a postupně houstne, autorka ji však čtenáři nevnucuje silou. Nechává ji pomalu vstupovat do života postav a přirozeně na ně dopadat. Stejně jako tehdy vstupovala do životů skutečných lidí, kteří zpočátku netušili, jak hluboce dějiny zasáhnou do jejich soukromí.
„Život je o tom, že uděláte jeden krok dopředu a dva zpátky.“
Jako bych se ocitla ve starém černobílém filmu
Nevím, jak ostatní čtenáři, ale já měla při čtení pocit, jako bych se ocitla ve starých černobílých filmech. Postavy na mě působily jako hrdinové snímků s Lídou Baarovou nebo Oldřichem Novým – trochu naivní, místy až dětsky bezelstné, ale v tom nejlepším slova smyslu.
Měly v sobě zvláštní čistotu, slušnost a lidskost, které si s představou první republiky a počátku války spojujeme. Lidé si ještě zakládali na daném slově, některé věci se jednoduše nedělaly a jiné se naopak považovaly za samozřejmé. Rodina držela při sobě, přestože její členové prožívali stejné události každý po svém a jejich představy o životě se mohly výrazně lišit.
Právě díky tomu působí celý příběh velmi autenticky. Barbora Linke si dala obdivuhodnou práci s dobovými reáliemi. V knize se objevují cikorka, potravinové lístky, tehdejší ceny, oblečení, fungování nemocnice, odboj i každodenní drobnosti, které dnešní čtenář už skoro nezná.
Nejsou to však informace vložené do příběhu jen proto, aby autorka předvedla důkladnou rešerši. Vytvářejí svět, který je živý, uvěřitelný a místy až důvěrně známý – jako bychom v něm už kdysi byli nebo o něm slýchali od svých prarodičů.
V případě Barbory Linke to ostatně není náhoda.
Příběh, který zrál patnáct let
Barbora Linke se narodila v Přerově, vystudovala Dopravní fakultu Jana Pernera v Pardubicích a od roku 2010 žije se svou rodinou v Drážďanech. Pracuje ve spedici a věnuje se také technickým překladům a tlumočení z německého jazyka. Psaní dlouho zůstávalo její soukromou vášní – přibližně dvacet let psala takzvaně do šuplíku.
Námět románu Jménem mojí sestry v ní zrál zhruba patnáct let. Knihu začala psát v roce 2018 a významnou inspirací se jí staly vzpomínky prarodičů, u nichž po osiření vyrůstala od sedmé třídy. Oba prožili druhou světovou válku jako mladí lidé, a autorka tak jejich vyprávěním, morálními hodnotami i způsobem uvažování doslova nasákla.
Nejde tedy pouze o román napsaný podle historických pramenů. Přestože je samotný příběh fikcí, jeho emocionální základ vychází ze skutečných osudů.
Babička Barbory Linke byla diplomovanou zdravotní sestrou a za protektorátu se do ní zamiloval příslušník SS pracující pro gestapo. Nadbíhal jí, nosil dárky a koupil jí také bonboniéru, která se později dostala do románu. Dokonce jí sliboval, že pokud si ho vezme, uchrání ji před nuceným pracovním nasazením.
Babička ho odmítla. Byla vlastenka a představa života po jeho boku pro ni byla nepřijatelná. Následně byla skutečně nasazena v Drážďanech, kde později zažila ničivý nálet.
Když člověk zná toto pozadí, začne příběh Soni a Wolfa vnímat jinak. Najednou pochopí, proč jejich vztah nepůsobí jako prvoplánová romantická zápletka vložená do atraktivních válečných kulis. Je v něm cosi nejednoznačného, znepokojivého a zároveň lidského. Otázka, zda lze oddělit člověka od uniformy, kterou nosí, totiž nemá jednoduchou odpověď – zvlášť pokud tato uniforma představuje režim založený na násilí a strachu.
Dvě sestry, které válka rozdělila
Na začátku románu stojí stará fotografie. Kamila ji objeví při úklidu babiččina bytu a dozvídá se něco, o čem neměla tušení: její babička měla sestru – dvojče.
Odtud se příběh vrací do protektorátní Prahy a sleduje osudy Ester a Soni. Přestože jsou si fyzicky téměř k nerozeznání, povahou i životními sny se liší. Ester touží stát se primabalerínou, zatímco Soňa vidí své poslání v práci zdravotní sestry.
Jejich původně blízký vztah postupně narušují rozdílné ambice, láska, zklamání i rozhodnutí, jejichž následky už nelze vzít zpět. Do rodinného příběhu navíc stále výrazněji zasahuje válka. Uzavírání škol, strach z udání, odbojová činnost, nucené pracovní nasazení i všudypřítomná nejistota přestávají být vzdálenými politickými událostmi a vstupují přímo do jejich domova.
Silně funguje kontrast mezi začátkem války, kdy lidé ještě věřili, že všechno nějak přejde a snad nebude tak zle, a tím, co následovalo. Postupná proměna atmosféry, ztráta jistot a příchod skutečného strachu jsou zachyceny citlivě a bez zbytečné okázalosti.
Autorka nepotřebuje své postavy vodit z jedné drastické scény do druhé. Mnohem více ji zajímá, co válka udělá s mezilidskými vztahy, svědomím a schopností člověka rozhodovat se svobodně.
„Na brášku bylo spolehnutí. Co slíbil, taky splnil. Zřejmě si budu celý život připadat nicotná vedle dobroty jeho duše. Vážně by mě zajímalo, jak se mu podařilo vměstnat takové velké statečné srdce do tak malé hrudi.“
Ani Pérák není úplně vymyšlený
Jedním z detailů, které příběhu dodávají atmosféru staré Prahy, je také tajemný Pérák – legendární maskovaná postava, která se měla za okupace pohybovat nočními ulicemi, přeskakovat neobyčejně vysoké překážky a podle některých pověstí škodit německým okupantům.
Ani jeho přítomnost v románu však není úplně náhodná. Babiččina kolegyně celý život přísahala, že jej jedné noci skutečně spatřila. Podle jejího vyprávění šlo o jakéhosi akrobata s maskou na obličeji. Zda se stal předlohou pozdější městské legendy, už pravděpodobně nikdo nezjistí. Jeho existenci nelze jednoznačně potvrdit, ale ani úplně vyvrátit.
Právě podobné střípky dělají z knihy víc než historickou romanci. Barbora Linke nevytváří minulost pouze z letopočtů a velkých dějinných událostí. Skládá ji z rodinných vzpomínek, vyprávění, předmětů a drobných situací, které se předávaly z generace na generaci.
Neprožít lásku je, jako bys nikdy nežila
Jménem mojí sestry nestaví na brutalitě válečných scén, ale na síle lidských osudů. Soňa prochází životem poznamenaným nejen válkou samotnou, ale také vlastními rozhodnutími a rozhodnutími lidí kolem sebe.
Její příběh se bolestně a fascinujícím způsobem prolíná s Wolfem – mužem v německé uniformě, který jí opakovaně vstupuje do života, mění jeho směr a současně ztělesňuje dobu, v níž člověk nikdy nemohl s jistotou vědět, komu smí důvěřovat.
„Neprožít lásku je, jako bys nikdy nežila.“
Propletenec rodinných vztahů, náhod, osudových setkání, zamlčených skutečností a nevyřčených pravd dává románu hloubku.
Ani velké nakladatelství nezaručí viditelnost
Barbora Linke už dávno není autorkou jediné knihy. Na prvotinu Jménem mojí sestry navázala romány Srdcem mojí babičky a Písmem mojí přítelkyně, kterými uzavřela historickou trilogii. Následoval samostatný román Trojlístek, jenž se rovněž vrací do období druhé světové války.
Její jméno přesto nepatří k těm, která pravidelně vídáme ve výlohách, na plakátech nebo nejviditelnějších místech knihkupectví. Ani velké nakladatelství totiž nemusí pro autora znamenat jistotu skutečné viditelnosti. Mezi množstvím novinek se pozornosti dostane jen některým titulům a ostatní si musejí cestu ke čtenářům hledat mnohem obtížněji.
Barboru Linke sleduji na Instagramu a její úsilí dostat své knihy ke čtenářům je nepřehlédnutelné. Velmi dobře chápu boj, který se za tím skrývá, i pochybnosti a vyčerpání, jež jej nepochybně provázejí. Napsat dobrou knihu je totiž pouze první část cesty. Přesvědčit okolní svět, aby si jí mezi tisíci dalších titulů vůbec všiml, může být někdy ještě těžší.
Kniha, kterou bych vložila do „zajíce v pytli“
Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněla na strakonické knihkupectví BukAbuk a jeho neobvyklou akci nazvanou Kup zajíce v pytli.
Odkaz na článek: https://medium.seznam.cz/clanek/monika-j-capkova-precti-vrat-prodej-znovu-kdy-se-z-knihy-stala-zalohovana-lahev-304639
Knihkupec vybere dvě kvalitní, ale málo známé knihy, které nejsou v centru pozornosti, zabalí je do papíru a nabídne společně za výhodnější cenu. Zákazníci předem netuší, co si odnášejí.
Přesto si tuto nabídku oblíbili. Postupem času se totiž přesvědčili, že jim knihkupec skutečně vybírá dobrou literaturu. Tímto způsobem se k nim dostávají tituly, o jejichž existenci do té doby třeba vůbec nevěděli.
A právě Jménem mojí sestry by podle mě v jednom takovém balíčku rozhodně nemělo chybět.
Anketa
Zdroj:
https://barboralinke.cz/, https://www.motto.cz/
