Michelangelo viděl ve vadném mramoru Davida. Michaela V. Trypesová nachází příběh ve zjizveném dřevě

Vypráví se, že když se Michelangelo rozhodl vytvořit Davida z poškozeného kusu mramoru, kterého se jiní sochaři vzdali, lidé nechápali, co v něm vidí. On už však údajně nehleděl na vadný kámen. Viděl v něm hotovou postavu.

Ať už slavnou větu „Vy ho tam snad nevidíte?“ skutečně pronesl, nebo ji k jeho příběhu přidaly až další generace, samotný způsob uvažování je pro práci sochaře příznačný.

Podobnou schopnost má také Michaela Vrbová Trypesová. Ke dřevu přistupuje s respektem, naslouchá mu a dokáže v něm zahlédnout něco, co ostatním zůstává skryté. Sleduje jeho kresbu a praskliny, suky, hnilobu ani chodbičky vytvořené hmyzem nevnímá jako vady. To, co by někdo jiný odřízl nebo odložil, může v jejích rukou určit výraz celého díla. Michaela je přijímá jako součást života stromu – podobně jako si člověk nese vlastní zkušenosti, zranění a tajemství.

Dřevěné plastiky Michaely Vrbové Trypesové na první pohled zaujmou výrazným designem. Jsou moderní, nadčasové a natolik osobité, že dokážou proměnit atmosféru prostoru, do něhož vstoupí. Mohly by stát v galerii stejně přirozeně jako v současném interiéru a pokaždé by na sebe strhly pozornost.

Byla by však škoda vnímat je pouze jako působivé výtvarné objekty. Jejich skutečná síla se začne odhalovat ve chvíli, kdy poznáme příběhy, které se v nich ukrývají. Jedna zachycuje bouřlivé dospívání autorčina syna, další vznikla pod tíhou zpráv o válce na Ukrajině. Jiná uchovává krátký okamžik štěstí v přírodě a ta nejnápadnější vzdává hold ženě, která si dokázala uchovat odvahu, nespoutanost a vzdor i s přibývajícím věkem.

Nejsou to tedy jen tváře vyřezané ze dřeva. Jsou to příběhy lidí, okamžiků a emocí, které Michaela dokázala zachytit v materiálu nesoucím vlastní paměť.

Kdo je žena, která umí dát dřevu nejen lidskou tvář, ale také schopnost vyprávět?

Michaela o sobě s nadsázkou říká, že je „woodcarver, woodcutter, woodlover“ – řezbářka, dřevorubkyně a milovnice dřeva. Ze všech materiálů je jí právě dřevo nejbližší. Jeho opracovávání přirovnává k cestě krajinou, kterou člověk objevuje, a přesto má pocit, že ji už dávno zná.

Vystudovala gymnázium s výtvarným zaměřením v pražské Evropské ulici a později obor umělecký řezbář na SOU Podkovářská. Několik let studovala také design obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, studium však nedokončila.

Její profesní cesta nebyla přímočará. Pracovala jako adjustérka a paspartérka, v prodejnách s bytovými doplňky i výtvarnými potřebami, v půjčovně historických kostýmů a také jako office manažerka v architektonické kanceláři. Přes dvacet let vystupovala se skupinou historických tanců Hortus Gratiae. Právě díky tomu začala šít historické kostýmy, čemuž se v menší míře věnuje dodnes.

Jednotlivé zkušenosti se možná na první pohled míjejí, ve skutečnosti se však v její tvorbě přirozeně propojují. Cit pro materiál, znalost lidského těla a jeho pohybu, smysl pro detail i respekt k řemeslu se nakonec potkaly ve dřevě.

V současnosti tvoří na volné noze, žije a pracuje v Praze a část času tráví na chalupě v Jizerských horách. Blízkost přírody se do její práce nepromítá pouze volbou materiálu. Vstupuje také do témat, která zpracovává.

Hlava jako svědek dospívání

Plastika Josip vznikla v roce 2022 v době, kdy Michaelin syn Josef vstupoval do puberty. Bylo mu přibližně dvanáct nebo třináct let a začínalo období, během něhož se neměnilo pouze jeho tělo, ale také způsob, jakým vnímal svět.

Jednou se s kamarádem, který u nich spal, ve čtyři hodiny ráno vytratili ven, protože chtěli poznat noční město. Jindy doma kolem třetí ráno odpálili střelný prach z petardy nebo vyrazili na výlet po střeše třípatrového domu.

Humorné historky v sobě nesou i zkušenost, kterou dříve či později pozná většina rodičů: okamžik, kdy se musí smířit s tím, že nad dítětem už nemohou mít úplnou kontrolu. Mohou jen doufat, že všechno dobře dopadne.

Plastika se tak stala záznamem proměny dítěte v dospívajícího člověka, ale také proměny vztahu mezi matkou a synem. Právě v tomto období mu Michaela začala občas říkat Josip.

Hlava je vytvořena ze spalovaného březového dřeva, místy kolorovaná a ošetřená směsí vosků. Výraznou kresbu materiálu vytvořilo přirozené působení dřevokazných hub a plísní. To, co by někdo mohl považovat za poškození, se v rukou řezbářky proměnilo v jednu z nejvýraznějších součástí díla.

Budoucnost, která ze dne na den zmizela

Také plastika Ztracená budoucnost vznikla v roce 2022. Její příběh je však mnohem temnější.

Michaela ji začala spontánně vytvářet v únoru, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Myslela na lidi, kteří ze dne na den přišli o dosavadní život, domov, své blízké i budoucnost, jakou si do té chvíle představovali.

Černá plocha zakrývající horní část tváře jako by znemožňovala pohled vpřed. Pod ní zůstávají pouze ústa a část obličeje, zatímco místo, odkud člověk obvykle vyhlíží budoucnost, pohltila tma.

Autorka při práci přemýšlela o lidech, kteří byli nuceni učinit rozhodnutí, jaká by za běžných okolností nikdy dělat nemuseli. O těch, kteří opustili své domovy, přišli o své blízké, trpěli nebo zemřeli. Přála si jediné – aby pro ně samotný pohled dopředu nebyl dalším traumatem.

Plastika je vytvořena ze spalované břízy, kolorována a ošetřena směsí vosků. Přestože vznikla jako reakce na konkrétní událost, její výpověď je širší. Zachycuje okamžik, kdy člověk neztrácí pouze to, co měl, ale také všechno, co teprve mělo přijít.

Okamžik, kdy je život krásný

Po dospívání plném nejistoty a budoucnosti zahalené tmou přichází Viva la Vida!, plastika z roku 2026.

Je zachycením kratičké chvíle vděčnosti, bezstarostnosti a štěstí. Okamžiku, kdy člověk stojí v přírodě, zavře oči a na tváři ucítí slunce nebo vítr. Vzduch voní listím a trávou, v ústech zůstává sladká chuť stébla a na malou chvíli nezáleží na tom, co všechno se odehrává mimo tento jediný okamžik.

Život je v tu chvíli jednoduše krásný.

Z úst dřevěné postavy skutečně vyrůstá drobné stříbrné stéblo. Jemný kovový detail kontrastuje s výraznou kresbou dřeva a zároveň celé dílo proměňuje. Plastika nepůsobí jako strnulý portrét, ale jako člověk, kterého jsme zastihli ve chvíli hlubokého, tichého prožitku.

Vznikla ze dřeva škumpy orobincové, doplněného stříbrem, a je ošetřena směsí vosků.

Pankáč s tváří Vivienne Westwood

Nejnápadnější z představených plastik nese název Vivien W. Miloš J. Kohout jí s úsměvem říká jednoduše „pankáč“.

Její profil skutečně nelze přehlédnout. Z prohnuté části hlavy vyrůstají kovové hroty připomínající zároveň punkové číro, korunu i obranný štít. Plastika z roku 2021 je poctou britské módní návrhářce Vivienne Westwood, jejíž tvorba byla po desetiletí spojena s punkem, provokací a odmítáním konvencí.

Michaela jí vtiskla rysy ve starším věku. Nechtěla však zachytit jen její podobu. Obdivovala na ní nespoutanost, kuráž, přímost, pracovitost, hravost, tvrdohlavost, urputnost i humor. Především ale schopnost uchovat si tyto vlastnosti navzdory přibývajícím letům, překážkám a pochybnostem.

Právě proto plastika nepůsobí jako vzpomínka na mládí nebo někdejší rebelii. Je oslavou vzdoru, který nemusí s věkem zmizet.

Dílo vzniklo ze starého ořechového dřeva, kovových prvků a drobných dekorací. Povrch je ošetřen směsí světlicového oleje a včelího vosku.

Když dřevo vstoupí do obrazu

Miloš J. Kohout se s Michaelou Vrbovou Trypesovou osobně zná. Její práce si na svou výstavu nevybral jako pouhou prostorovou dekoraci mezi obrazy. Chtěl, aby se oba způsoby tvorby setkaly a začaly spolu komunikovat.

A právě to se při pohledu na jejich díla děje.

Milošovy obrazy často zachycují silné emoce, vnitřní napětí i lidskou zranitelnost. Míšiny plastiky nesou podobná témata, pouze je místo barev vyjadřují kresbou dřeva, jeho prasklinami, vypalováním, zářezy a kovovými prvky.

Plastiky tak obrazy pouze nedoplňují. Vstupují s nimi do výtvarného dialogu. Někdy jako by pokračovaly v příběhu, který malba nedořekla, jindy proti její barevnosti stavějí syrovost přírodního materiálu. Prostor se potkává s plochou, dřevo s plátnem a skutečné jizvy materiálu s těmi, které malíř zachycuje barvou.

Také proto společná výstava nese název Pevnost plátna, křehkost snů. Pevnost a křehkost se totiž nevylučují. Mohou existovat současně v obraze, ve dřevě i v člověku.

Výstava obrazů a fotografií Miloše J. Kohouta a dřevěných plastik Michaely Vrbové Trypesové bude zahájena slavnostní vernisáží 24. srpna 2026 v 18.30 hodin v J. A. Galerii MAT v Praze. Navštívit ji bude možné do 6. listopadu 2026. Galerie sídlí na Karlově náměstí 19, se vstupem z ulice Odborů 7.

Příběh Miloše J. Kohouta, muže, který se podílel na filmech Kolja a Tmavomodrý svět, proměnil způsob studiové výroby českých filmů a kvůli práci na oscarovém snímku odmítl nabídku na videoklip Michaela Jacksona, si můžete přečíst:

odkaz: Kvůli Koljovi odmítl videoklip Michaela Jacksona. Pozapomenutý příběh Miloše J. Kohouta - Médium.cz

Michaela Vrbová Trypesová nechává ve své tvorbě promlouvat dřevo. Na výstavě v Galerii MAT dostane příležitost promluvit také s obrazy. A bude zajímavé poslouchat, co si spolu řeknou.

Zdroje: web Michaela Vrbová Trypesová, Příběh Michelangelova Davida · V&A, J.A. Galerie MAT