Potřebují muži ženy? Poslední pohled na krizi mužství

Historické pozadí strachu o pozadí…

Abychom toto téma lépe pochopili, musíme najít odpověď u všemohoucího. V náboženstvích, jako je křesťanství, judaismus a islám, byla homosexualita přímo kriminalizována a stigmatizována. Ve 20. století se rozvinul strach z osob jiné orientace i v souvislostech pseudovědeckých teorií, které klasifikovaly homosexualitu jako nemoc. To se naštěstí změnilo v roce 1973, kdy přestala být homosexualita vedená jako duševní porucha v diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch.

Nechce se ti to číst? Tak si to ve středu v 17:15 můžeš poslechnout na mém kanále:Potřebují muži ženy? Pohled na krizi maskulinity 3. díl

V moderní historii tak LGBTQ+ komunita byla často obviňována z podkopávání tradičních hodnot, což napomáhalo argumentaci represivních politik v totalitních režimech, jako byl nacistický režim v Německu nebo komunistické režimy v Sovětském svazu.

Muži, kteří nenávidí muže.

Homofobie a hypermaskulinita spolu vycházejí z bezohledného pojetí toho, co znamená být „skutečným mužem“. Jakákoli odchylka od ideálu dominance, síly a nezranitelnosti může být vnímána nejen jako slabost, ale i ztráta statusu „muže“. Tlak na to, aby se muži přizpůsobili úzkému stereotypu heterosexuální dominance, není zanedbatelný. Homosexualita je ukazována jako ohrožení tohoto modelu, protože může odrážet vlastnosti, které toxická maskulinita odmítá. Homofobie tak dostává svůj účel - stává se obranným mechanismem proti všemu, co by mohlo narušit idealizovanou normu mužství. Ačkoli jedna z norem chlapství určuje, že muž by se neměl bát ničeho, své démony přeci jen má. A opravdu nejsou malí. Strach z toho, že budou kvůli projevům individuality jednotlivce onálepkováni jako „ne-dostatečně mužní“, je velice funkčním strašákem. Co je pak pro „chlapa“ jednoduššího, než internalizovat si homofobní postoje, aby si zachovali svůj status v očích ostatních mužů.

Toxická maskulinita stále učí muže, že emoce jako strach nebo empatie jsou známkou slabosti, a posměšky zpochybňující jejich heterosexualitu tak slouží jako prostředek k odmítnutí těchto „nežádoucích“ částí sebe sama. V prostředí, kde dominuje toxická maskulinita, je přijetí jakýchkoli „ženských“ nebo „zženštilých“ rysů tabu. To může zahrnovat zesměšňování kvůli emocionálním projevům, nedostatečné fyzické síle nebo odlišným životním volbám. Hypermaskulinní mudrlanti na internetu s výroky typu „udělej si to podle sebe“ zdánlivě podporují svobodu, ale často jsou podmíněny tím, že tento „vlastní způsob“ odpovídá patriarchálním představám o mužství. Kdo pak muže nenávidí opravdu – ti, kteří se ze strachu řídí pojetím „chlapství“ podle jiných mužů? Nebo ti, o kterých tací lidé tvrdí, že ohrožují tradiční pojetí identity tím, že se takovými kecy neřídí?

Opravdu vzniká tlakem diamant?

Jak může být patrné i z mých předešlých článků, muži mají sklon definovat sami sebe hmatatelným či měřitelným výkonem. Na rozdíl od abstraktních emocí lze konkrétní čísla prokázat, změřit a evidovat – o tom není pochyb. A to nejen ve společnosti, která ho formuje, ale i sám před sebou. Selhání má u mužů hluboký kulturní a psychologický náboj, který souvisí s jejich historickým vnímáním hodnoty, a to zejména v kontextu výkonu, profesních úspěchů a osobního života. Tato témata, pokud se s nimi nepracuje, mohou vést k vážným problémům s duševním zdravím a vztahy. A právě toto velké téma bývá ve společenském diskurzu zanedbáváno.

Je třeba si uvědomit, že mužský náhled na selhání má nesporně hlubší přesah nejen pro jednotlivce, ale i pro celé jeho okolí. V kombinaci se stereotypním postojem, že muž zvládne vše úplně sám, je smrtelná kombinace, ze které tímto tlakem nevzniká diamant, ale spíš drtí mužskou duši na prach takovým způsobem, že péči o tyto jedince, často odnáší jejich partnerky. Muž, lapený v pasti ze společenských tlaků, by tak z principu nikdy nepřiznal celé spektrum strachů, které jdou přímo k jeho vlastnímu vnímání identity. Od výše zmíněného strachu, že bude blízkým okolím zpochybňována jeho heterosexualita, až po děsivé představy selhání v intimním a profesním životě po ztrátu kontroly nad svojí životní cestou nalinkovanou patriarchálními vzorci. Když se na tuto problematiku díváme z větší perspektivy, muži vlastně nejsou tak svobodní, jak by se mohlo zdát. Ano, omezovat ženám jejich práva rozhodovat o vlastním těle je jednoznačně špatné, ale boje mužů za to, aby mohli být opravdu svobodní, by ve stejné době neměly být přehlíženy – a to ani muži, ani ženami.

Potřebují muži ženy?

Připadá mi, že v době, kdy jsem připravovala tento díl, muži a ženy zapomněli, že celé lidstvo by se nenacházelo tam, kde právě stojíme, bez spolupráce obou pohlaví – jako že je země kulatá a nebe modré. Historie nás naučila vnímat obě pohlaví v kategoriích, které často kladou jednotlivě každé z nich do černobílého a zjednodušujícího světla. No jo, ale co v současné realitě, kde se oba snaží najít své místo ve světě, který se mění rychleji než tradiční představy o genderových rolích? Muži a ženy jsou nejstabilnější, když fungují jako partneři, kteří jsou schopni respektovat biologické odlišnosti a i umět se jeden druhému přizpůsobit. Přijde mi smutné, že si někteří lidé vykládají vztahy v konkurenčním smyslu „kdo má navrch“. Ano, jako rovnocenné jednotky, které si pomáhají růst a překonávat výzvy společně, bychom mohli být mnohem silnější, ale nedává to odpověď na důležitější otázku, jak toho dosáhnout. Dává tak větší smysl lpět na rolích, jak ji diktovaly minulé generace? A nebo je spíš zpochybňovat a snažit se, aby oba přijímali a respektovali své rozdílnosti?

Myslím si, že muži ženy nepotřebují proto, aby za ně řešily jejich vlastní problémy, napravovaly jejich chyby nebo je zachraňovaly před vlastním selháním, či je za ně omlouvaly. Tato iluze vycházející z lpění na tradičních rolích, vytváří nezdravý model závislosti, který nikomu neprospívá. Ženy mohou mužům poskytnout něco jiného – perspektivu, která rozšiřuje jejich pohled na svět. Odpověď na otázku „Potřebují muži ženy?“ tedy není biologická nebo společenská nutnost ve stylu „bez ženy muž selže či nebudou se rodit děti“. Je to otázka, zda jsme ještě schopni vytvářet vzájemně obohacující vztahy založené na respektu, empatii a podpoře. Zda „potřebují muži ženy?“ je nakonec otázkou, která přesahuje gender. Potřebujeme se navzájem hlavně jako lidé – ne proto, že bychom bez sebe nemohli žít, ale proto, že společně dokážeme žít lépe.

Boj za svoje pojetí štěstí

Až by se skoro zdálo, že při jakémkoliv letmém odklonu od opravdu tvrdých norem chlapství posuzovaných jinými muži dochází k rozesílání pozvánek do gayklubů a stavění hranic pro kacíře, co si dovolil cítit něco jiného než volí diktát normy chlapa. Znevažovat jiné muže za to, že neodpovídají jejich představě „správného chlapství“ je stále v kurzu. Rady od hypermaskuliních chlapců na internetu typu „seš chlap – udělej si to podle sebe“ není otázkou svobodné volby jednotlivce. Jde spíše nátlak do patriarchální šablony představ o „mužství“. Protože šťastný muž podle svých vlastních potřeb není norma – norma je sexuálně uspokojený muž ženou, které to poručil. Je podle mě zcela na místě ptát se, kdo je opravdu svobodný. Je to muž, kterému je tvrzeno, co je svoboda podle jiného muže bez vlastních morálních hodnot? A nebo muž, co takové tlučhuby neposlouchá a pracuje na tom, aby byl šťastný podle sebe? Jsou muži statusem quo autority ve společnosti zvýhodněni tak, jak jsme si mysleli? A nebo jsou tvrdě omezováni normami chlapství? Jako žena jim nezávidím, byť budou někteří lidé tvrdit, že ano. Nezávidím jim, to jak jsou sami, jak mají strach z toho, že projeví strach. Jak jsou zanedbávány a nebo zlehčovány jejich duševní problémy v širokém společenském diskurzu a že jsou i dnes často vychováváni jako spotřební pohlaví do válek a uranových dolů. A už vůbec jim nezávidím ten tlak a jejich nesvobodu prodanou jim jako pravou maskulinitu. Držím vám palce, chlapi.

Disclaimer: Tento článek se zaměřuje na problémy mužů a maskulinitu, ale je třeba si uvědomit, že existující genderové normy a stereotypy ovlivňují nejen muže, ale i ženy. Jako žena mám právo vyjadřovat se k těmto tématům, protože genderové otázky jsou vzájemně propojené a jejich vliv se promítá do života obou pohlaví. To, jak jsou muži ovlivňováni svými rolemi, má přímý dopad i na ženy a naši společenskou dynamiku.