Článek
Kvóta na chlapství
Abychom tématu dobře porozuměli, bylo by dobré začít od píky a položit si základní otázku: Kdo je to chlap? Podle průměrných představ pravý muž musí být nezávislý, odolný a hlavně s kariérním úspěchem jako absolutním měřítkem jeho jediné lidské hodnoty. Tato očekávání se pevně ukotvila i do dnešních dnů v kolektivní představě o tom, co znamená být „chlapem“ – tedy mít kontrolu, vyhýbat se slabosti a v žádném případě neukazovat emoce, kromě hlasitých projevů, když se hraje nároďák. To jsou vzorce, které mnozí muži od dětství absorbují, ale čím dál více se ukazuje, že tento ideál je pro většinu lidí nereálný a škodlivý asi jako kebab ve tři ráno po tour de Pub maloměstem.
Nechce se ti to číst? Tak si to poslechni: Potřebují muži ženy? aneb rozbor mužské identity 1. díl
Některé hlasy v mužské komunitě to začínají zpochybňovat, ale je to běh na dlouhou trať. Mnozí se cítí vyčerpáni tlakem, aby byli „dost chlapy“, což často vede k problémům s duševním zdravím, například k depresím, výbuchům násilí nebo všeříkajícím statistikám sebevražd. Ve skutečnosti se ukazuje, že neexistuje žádná univerzální definice „chlapa“, která by opravdu fungovala, aplikována na všechny. Každý člověk je individuální a je třeba mít prostor pro různé formy vyjadřování mužské identity. Čelit však vědomě tomuto stereotypu jako jedinec je velice složité – v některých kulturách a rodinných strukturách je silný mužský model stále podporován, a tak pro některé muže může být náročné se od těchto hluboce zakořeněných vzorců odchýlit. Odpověď na dotaz, zda muži potřebují ženy, není stejně jako v předchozím mém článku černobílá.
Jak si poměřovat pinďu s někým, kdo ho nemá
Soupeřivost se někdy zbytečně promítá do konfliktů se ženami a dokonce i do snahy „porovnávat si pinďy“ v obrazném slova smyslu – tedy dosahovat úspěchu či převahy za každou cenu tam, kde to prostě nedává smysl. Tento fenomén je známý nejen z osobních vztahů, ale i z širší společenské dynamiky. Muži, kteří vnímají svou mužnost jako něco, co je potřeba neustále prokazovat, mají tendenci odolávat jakýmkoli změnám v genderových rolích, které by mohly narušit jejich vnímaný status.
Vztahy, v nichž muži cítí potřebu soupeřit s ženami nebo je vnímají jako „oponenty“, mohou podkopávat vzájemné porozumění. To je zvlášť problematické v moderní době, kdy roli ženy nelze redukovat na „druhou stránku“ mužské existence. Soutěživost je naprosto přirozenou součástí mužské povahy a mohla mít po dlouhá tisíciletí zásadní roli ve vývoji mužské identity. V úvahách o mužské soutěživosti je důležité přiznat, že tento „přirozený pud“ není nutně špatný – dovedl nás totiž do doby, ve které právě žijeme. Soutěživost, která se kdysi orientovala na vnější hrozby, se dnes někdy obrací „dovnitř“, do osobních vztahů, kde se muži mohou snažit prosadit proti ženám, které mají také přístup ke zdrojům a příležitostem k vlastnímu úspěchu.
Musím zdůraznit, že biologické rozdíly mohou mít vliv na určité aspekty mužské povahy a tyto rozdíly je možné vnímat a přizpůsobit současným normám způsobem, který neznamená jen ignorování těchto vlivů. Při přemýšlení o tématu přirozené soutěživosti v moderní době a řízení se přirozenými pudy je užitečné zdůraznit, že ne všichni muži se tímto způsobem vztahují k ženám. Pro mnoho mužů je spolupráce s ženami zcela přirozená a vnímají ji jako součást zdravého partnerství a moderní společnosti.
Od samce k muži
K tomuto dílu jsem si dělala průzkum mínění veřejnosti, hlavně na sociálních sítích. Překvapilo mě, když jsem byla poučena, že chlap znamená mít samčí pohlavní orgány, a že pokud to nevím a ptám se na to, měla bych se vrátit na hodinu biologie. Dala bych mu za pravdu, pokud bych opravdu věřila tomu, že úplně každý samec je i muž. Tento přístup se zjednodušuje až na instinktivní, animální pudy, které prý mužům dominují natolik, že jsou podle některých nezvladatelné. Biologické rozdíly mezi pohlavími existují, ale není správné je používat jako ospravedlnění pro primitivní chování v době, kdy máme zákony.
Moderní přístup k mužské identitě by měl zahrnovat i ty stránky, které byly dříve tabuizovány jako „nemužské“. Když se tedy muži nacházejí v dilematu mezi silným samcem a vyzrálým mužem, je třeba si uvědomit, že dnešní společnost nevyžaduje, aby lidé žili podle dávno překonaných biologických instinktů. Odůvodňování, že určité chování (např. impulzivita, dobrodružství, nezájem o „jemné“ aktivity) je pudově vrozené a neovlivnitelné, tak redukuje muže zpět na pouhé samce. Co myslíte, opravdu by jen tohle mělo mužům stačit?
Proč to může být škodlivé? Protože se tím neuznává vliv prostředí, výchovy a možnosti pozitivní změny v chování chlapců. V minulosti byla očekávání vůči chlapcům a mužům často formována společenskými normami, které jim přisuzovaly určité role: odolnost, silné vůdčí schopnosti, schopnost přežít a dosáhnout úspěchu bez projevování zranitelnosti. Tento typ chování je ovšem dnes ve světle moderní psychologie, sociologie a genderových studií považován za redukcionistický a může mít vážné následky na duševní zdraví a vztahy chlapců a mužů. Musím ale uznat, že pro mnoho mužů může být tento obraz silného muže podstatnou součástí jejich identity, kterou nelze ignorovat nebo zcela odmítnout.
Pod vlekem emocí, nebo emoce pod kontrolou?
V dnešní společnosti se často zapomíná klást mužům otázky, které by jim pomohly pochopit sebe samé i své místo v okolí jinak než skrze úspěchy. Jak už bylo zmíněno výše, muži jsou často vedeni k tomu, aby svůj význam a identitu odvozovali hlavně od úspěchů, a to především v kariéře nebo na poli soutěžních aktivit. Ale co když selžou?
Jeden z názorů v tom má jasno: chlap, co selže, není „dost“ chlap. Druhý zase říká, že by to měl zkoušet znovu a znovu – ale co když na to nemá sílu? Nebo ve svém počínání nevidí smysl? Jak naložit s mlýnskými kameny tlaku na opravdového chlapa a tvrzení, že řešit svoje emoce nebo psychické problémy je zženštilost?
To, že společnost dlouhodobě vykládá určité emoce jako „ženské“ (např. empatie, soucit, starostlivost), je spíše výsledek kulturních konstrukcí, nikoliv biologických rozdílů. Představa, že emoční otevřenost je „slabost“ nebo „ženství“, je jedním z hlavních stereotypů, které omezují individuální svobodu mužů.
V očích mnoha žen je obraz „silného muže, co potlačuje emoce“, ve skutečnosti problematický a znepokojující, protože omezuje schopnost mužů vůbec si přiznat, že mají problém, a hledat pomoc v těžkých obdobích. Nejedna párová terapie naznačuje, že otevřená komunikace a proces učení se o vlastních emocích napomáhá lepší identifikaci potřeb v partnerských vztazích a vede k hlubší intimitě.
Změna nebo jakákoliv odchylka v některých socioekonomických skupinách, náboženských komunitách nebo v určitých kulturních prostředích od tradiční mužské role je stále velmi kontroverzní a cesta k větší otevřenosti je i dnes obtížná.
O pravé síle moderního chlapa
Osobně si myslím, že ne nadarmo se říká, že největší překážkou v životě jsme často sami sobě. Zatímco potlačování emocí je vědomé ignorování, neprojevování emocí může být podvědomé – člověk si vytvoří masku, aby zapadl do očekávání společnosti. Často jde o snahu neprojevovat emoce, protože je jedinec vnímá jako slabost nebo nevhodné nechlapské chování.
Může se bát, že projevit emoce ho učiní zranitelným a že bude čelit posměchu a nepříjemným otázkám zpochybňujícím jeho heterosexualitu. Jak to vypadá? Třeba jako předstírání, že se nic neděje, když jsme smutní, naštvaní nebo zranění. Nebo přesměrování frustrace do jiných aktivit, aniž by člověk vědomě pochopil původ své reakce na to, co se mu děje – což se nejlépe projevuje workoholismem nebo nezdravým přeháněním koníčků.
Potlačené emoce nezmizí – ukládají se a mohou vyplout na povrch v podobě výbuchů vzteku, úzkostí nebo dokonce fyzických onemocnění. Vede k izolaci, protože neprojevování emocí brání autentickému spojení s ostatními i sami se sebou.
Paradoxně aktivní odmítání či popírání svého problému je pasivní postoj. Kontrola emocí potlačováním nečiní muže silnějšími, ale izolovanějšími – a to škodí jak jim, tak jejich vztahům a všemu pracně vybudovanému „pro rodinu“. Kontrola emocí znamená uvědomění si jich, jejich přijetí a vědomé rozhodnutí, jak na ně reagovat. Nejde o jejich potlačení, ale o jejich využití jako zdroje informací o sobě samých.
Jaký chlap jsi ty?
Když přemýšlím nad tímto tématem, všímám si rozporu v postojích, jací chtějí být muži v očích ostatních mužů, a jestli to stojí za jejich vlastní psychickou pohodu. Zní to jako začarovaný kruh maskulinity. Jak a zda vůbec z něho ven?
Společenské definice toho, co znamená být „chlap“, se stále mění. Moderní doba umožňuje mužům více možností, jak se vyjadřovat a jak si vytvářet svou vlastní identitu podle sebe.
Anketa
Je i dnes dobré, aby se muži omezovali na archetyp síly a dominance místo toho, aby měli prostor zvolit si, co znamená být mužem v moderní společnosti? Možná právě to je nejlepší příležitost zamyslet se nad tím, že mužská i ženská identita může být výrazem individuality, a ne dogmatických pravidel vynucovaných v tom lepším případě homofobními posměšky.
