Zmiz, nebo zmlkni. Společnost má problém s věkem – hlavně tím ženským

Tenhle text je ostrý, protože svět, který popisuje, není jemný. Ve světě tvořeném muži má jemnost podobu, ale ne svůj hlas ani reálný dopad. Čas odložit rukavičky, nemyslíte?

Kde jsou ženy?

Kde vlastně jsou ty ženy, o kterých chci mluvit? Ženy a muži nestárnou v očích normativní společnosti stejně. Ageismus se dotýká obou pohlaví, ale u žen je systematičtější, zejména ve veřejném prostoru.
Pokud nejste definovatelná jako svěží, ale do důchodu máte daleko, tak prostě zmizíte. O mužských padesátnících se toho dočítám spoustu – hlavně v souvislosti s prostatou, pleší, politikou a krizí středního věku. Vadí tyto ženy společnosti tak, jak vadily ženy historikům a kléru, a prostě je mažou ze společnosti a médií? Kde je tedy polovina populace, co nejčastěji podává návrhy na tzv. „šedé rozvody“? A kde jsou tyhle ženy v médiích? A proč je tak nepohodlné mluvit o období života, které nakonec není tak hrozné – i přes veškerou menopauzální medikaci? Nemohu si pomoci, ale při tvorbě tohoto článku mi dochází, jak jsou ženy v tomto věku poměrně masivně mediálně potlačované. Jako kdyby byly ženy viditelné jen zhruba do 45. Pak prostě expirují jak jogurt. Statistiky ukazují, že herečky po čtyřicítce mizí z hlavních rolí, zatímco jejich mužští kolegové hrají milence i v šedesáti.*(zdroje) Média i reklama stále favorizují ženy do 35 let – pak už jsou „příliš“: příliš staré, příliš chytré, příliš reálně neatraktivní pro kamerové záběry. Společnost se snaží dělat totéž. Podle aktuálních odborných prací představuje věk – ne náhodou – jeden z nejčastěji uváděných důvodů diskriminace, a to právě nejčastěji ženami.

Video se všemi bonusovými materiály (vtipné glosy a obrázky) můžeš najít zde: Anti-age kultura je moderní druh sexismu

Dvojí metr ageismu

Tak se dostáváme do bodu, kdy čas pracuje pro muže, ale proti ženám. Stárnout je normální – škoda, že normální medicínský model lidského těla je mužského pohlaví. Tak jako je stále ženské tělo a fyziologie pro lékařství odchylkou, tak totéž se týká stárnutí. Všimla jsem si, že pokud se mluví v médiích o demografické skupině žen po padesátém roku života, tak ne pozitivně. Co naplat – muži zrají. Ale to páchnoucí sýry také.
Není vyhnutí – muži, co vám bez vyžádání pošlou fotku štencla do DM’s, už nepracují s narativem, že jste mladá a tím pádem i naivní. Pracují s narativem, že vás stejně nikdo jako takovou starou vyschlou brécu nechce. Proč ho ta myšlenka nenapadla už ve chvíli, kdy vám poslal něco malého, kudrnatého a podezřele beztvarého – co naštěstí nesmrdělo jen proto, že fotky ještě nepřenášejí pachy – zůstává záhadou.
Zatímco starý muž je stále chápán jako moudrý, zkušený, užitečný, stará žena se mnohem častěji spojuje s představou přítěže – ať už ve zdravotním systému, na pracovním trhu, nebo v popkultuře.
Na vtipech o mužích v krizi středního věku, co v rozpětí dvou let mění modely aut a manželek, není nic originálního a vlastně ani vtipného. Ale běda ženě, které „zdědkovatel“ manžel – a ona zatoužila po svěžím banánu místo starého morousného kaktusu.

Genderové role a péče

Při pročítání rešerší se mezi řádky dozvídám, že ženy po padesátce často boří stereotyp. Čeká se od nich druhá vlna péče – která je vnímaná jako ženská role (i když ruce mají oba dva). Přestávají pečovat o své děti, ale čeká se od nich péče o jejich vlastní stárnoucí rodiče (bez ohledu na to, kolik má mužských sourozenců). A také nesmím nezmínit očekávání hlídání vnoučat (i když by to dědové zvládli taky, kdyby chtěli). O ženském štěstí po padesátce se mluví šeptem. Až by se mohlo zdát, že ženský úděl není být šťastná – ale obětovat se. Starší žena, která už nemůže rodit a je mimo manželský systém, je popisována jako zbytečná. Proto mizí.
Ale co když je to jinak? Když se podíváme na ženskou roli ve stáří, tak se v médiích prakticky nejde vyhnout negativům porovnávání zkušeností žen s těmi mužskými. Paradoxně si často dle průzkumů volí ženy tohoto věku sebe a svoje štěstí. Proto je to skupina, která je šťastnější než vdovci – což je statistický fakt*(zdroje). Nemělo by moc smysl na základě těchto faktů označovat tuto skupinu čistě jako oběti – udržela bych tak stereotyp, že ženské stárnutí není ničím jiným než společenským problémem.
Uvědomila jsem si, co je pro společnost větším problémem než ženské estetické stárnutí: tyto ženy jsou prostě ve věku, kdy… no jak to říct – doesn’t give a crap. Každý náznak, že ženy si dovolují být samy sebou i po určitém věku, naráží na stejný odpor jako například ženská sexualita v rukou samotných žen.

Tlakem vzniká anti-age

Už od dětství je ženám podsouván obraz, že jejich hodnota leží ve vzhledu – a ten je vázán na mládí. Pak už stojíte na rozcestí, kde máte volit mezi vším tím mediálním tlakem vypadat v padesáti jako Monica Bellucci v šedesáti, a stařenkovskou zástěrou, fialovou trvalou na natáčkách a tikající bombou menopauzy v kabelce.

Jedno lepší než druhé. Třetí cesta, kterou pracovně nazývám „doesn’t give a crap“, je ve veřejném diskurzu o ženském stárnutí potlačovaný narativ. Kosmetický průmysl nabízí „řešení“, ale především prodává problém, který předtím musel vytvořit. Kampaně kosmetického průmyslu ale za několik generací intenzivní masáže přešly od „když nebudeš používat tuhle ústní vodu, tak se na tebe ten bankéř vybodne“ až k „miluj svoje tělo, ale hlavně měj pocit, že ten krém za 800 Kč fakt potřebuješ“.

Je zajímavé, kolik ženské kosmetiky má označení „anti-age“ a také jak jsou na těchto zázracích nastřelené ceny – rychle zakryjte touhle barvou svoje šediny a držte krok s dobou, ve které stárnete rychleji než grafické rozhraní v počítačích…

Vlastně je úplně jedno, jak vypadáte – buď jste na inženýrku z MIT až moc hezká a mladá (a nikdo vás nebere vážně, když vám to tak sluší), anebo jste stará rašple, co se nemá co svým orlím frňákem montovat do realpolitiky. Zastánci „přirozenosti“ často tvrdí, že preference mladších žen je biologicky daná – že za tím stojí plodnost, rozmnožování a genetická strategie přežití druhu. Jenže když se jim kouknete do feedu, tak si přirozenost představují jako Katie Price (modelka vyhlášená závislostí na plastikách).

Tak jasně, že to v červenci roku 1925 dokázala u amerického soudu opice natřít kléru*(zdroje), ale natře to biologická pudová preference stejně i ženskému štěstí? Pokud ženy investují většinu své energie, peněz a pozornosti do zastavování času – nezbydou jim síly na otázky, odpor nebo revoluci. Nesluší jim totiž, když se takhle mračí. Pokud není „dobře udržovaná“, je odpis. Stát se cougar, nebo nic. Společnost ji neglorifikuje jako George Clooneyho, ale toleruje – někdy. Vyšší věk je něco, co se tají, co ženu ponižuje a činí ji asexuální. Ale kdo určil, že ženská existence má být užitečná podle takto úzkého rámce?

Ženské stárnutí jako kulturně řízený strach

Ženský ideál krásy se spojoval s mládím z důvodu plodnosti. Nicméně tento argument zjednodušuje komplexní lidské vztahy na úroveň zvířecí říje (asi proto se drtivá většina incelů přirovnává k alfám a sigmám).

S nástupem patriarchálních náboženství přichází i ideál panenství, cudnosti a kontroly – ne kvůli ženám, ale kvůli dědictví a mužské moci. Ruku v ruce s tímto čistě sociálním konstruktem jde i fakt, že žena zůstala méněcenná, i když se jí po svatbě sociální status mírně zvýšil. Předsudek, že „už nic nepřináší“, má hluboké kořeny v patriarchálních hodnotových systémech, kde byla hodnota ženy spojena s péčí, vzhledem, plodností a sebeobětováním se.

Ze všech zdrojů a i vlastních zkušeností vyplývá, že zatímco muži mají absolutní hodnotu – která časem stoupá, aniž by ji museli jakkoliv dokazovat – tak ženy mají pouze cenu, která podléhá inflaci času. Tato cena se neurčuje ničím, co by plně záviselo na ženiných reálných schopnostech, osobnosti či jiných aspektech, které ji povyšují na úroveň lidské bytosti. Abych byla přesná – právo být člověkem vidíme na genderu normativních medicínských modelů.

Pokud budete kupovat na koňském trhu chovnou klisnu, je to podobné. Poznáte rozdíl?
To, kolik měla – nebo neměla – sexuálních partnerů, u kobyly zda je „shřebná“.
Její atraktivita – která přímo koreluje s jejím věkem, u kobyly totéž.

V neposlední řadě to, jak moc je „feminní“. Což vlastně znamená, nakolik je schopná se obětovat bez nároku na reciprocitu, zda neprojevuje svoji osobnost a svoje názory, zda má smysl pro humor – což zase znamená, zda se umí smát jakkoliv mizerným vtipům od mužů, ale nedělat svoje vlastní.

U kobyly bude kupce zajímat i jestli vás za plácnutí po zadku knockoutuje okovaným kopytem, nebo jestli poté zabere víc v tahu.

Fyzické projevy stárnutí u žen jsou nejčastěji dávány do souvislosti genderových norem vztahujících se k ženskému vzhledu – a ano, tohle je kulturní konstrukt jak trám.

Výběr přirozenosti, nebo přirozený výběr?

Vztahový, emocionální a kulturní kontext lidské společnosti daleko přesahuje biologické imperativy. Muži i ženy se dožívají daleko vyššího věku než v minulosti – model „mladá a plodná“ přestal být jedinou hodnotnou životní fází ženy – tedy aspoň pro ženy. Je tedy strach z ženského stárnutí oprávněný? Argumenty mluví jasně – není to „přirozené“, je to kulturně upevněné. Důvod, proč ženské mládí tak strašně chceme udržet, není jen estetický, ale hlavně historicky mocenský.

Podobně, jak zacházíme s hrůzou z ženského stárnutí, zacházíme i s morálkou. Pokud se objeví nahé ženské tělo v reklamě na psí žrádlo nebo na barokní olejomalbě, je to v pořádku – tak jak velí naše představa o morálce, ženské tělo v těchto příkladech funguje tak, že něčemu anebo někomu slouží. Jak žena bere rozhodování o vlastním těle, nejen v souvislosti s věkem, do svých rukou – máme tu rázem morální úpadek doby. A už nesejde na tom, zda už nechcete plácat si na hlavu chemii kvůli přirozeným šedinám a přejít do odstínu silver vixen, nebo rozjet OnlyFans.

Od dilematu výběru přirozenosti nebo přirozeného výběru jsme se nenápadně posunuli k tomu, že dost záleží na tom, jaké máte přirození – podle toho se odvíjí společenské představy o relevanci vašeho svobodného výběru. Znevýhodnění žen „jen“ kvůli věku jsou ve většině případů založená pouze na očekáváních, která v minulosti stavěla ženy do pasivních pozic bez ženského aktivního zásahu.

Stačí jen převzít kontrolu nad sebou, mít vlastní standardy a hodnoty, přestat give a crap ´bout it, a najednou tu máme ohrožení morálky, vraždy nenarozených dětí, ženské vrásky, šediny a svobodu.

Společnost má hrůzu z ženského štěstí, které není patronováno mužem.

Proto nejde o estetiku. Jde o moc. Stáří je normální. Tělo je normální. Ženské tělo není výjimka ani porucha v medicínském manuálu postaveném na mužích. A žena po padesátce není ani před, ani po. Je tady a teď.

Stárnout není selhání. Skutečným selháním je systém, který to žene ženám do hlavy. Ženské stárnutí je nepopulární pro mainstreamový male gaze, ale ve skutečnosti znamená to, co majetek a peníze výhradně v ženském vlastnictví, a nebo ženskou spokojenost, která není podle mužských představ o ženském štěstí.

Zdroje:

Ageing as a Gendered Experience: Marginalization and the Agency of Ageing Women
Genderová vyváženost, rozmanitost a inkluzivnost v mediálním a audiovizuálním odvětví | Shaping Europe’s digital future
Na obrazovkách chybí herečky starší 45 let. Otevřený dopis kritizuje filmový průmysl - Žena.cz - magazín pro ženy
Ve stáří už jako žena nikomu nestojíte ani za genderovou diskriminaci, říká Lucie Vidovićová | Heroine.cz
Odborný článek: Ageismus. Mýty a stereotypy o stáří a stárnutí
Pohlaví, věk i orientace. Diskriminací v práci zažila čtvrtina Čechů, říká průzkum - iDNES.cz
PH.D., Wija,. Ageismus. Mýty a stereotypy o stáří a stárnutí. <em>Metodický portál: Články </em>[online]. 13. 02. 2018, [cit. 2025-07-21]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/21662/AGEISMUS-MYTY-A-STEREOTYPY-O-STARI-A-STARNUTI.html>. ISSN 1802-4785.  
csr_000278_fin-0004.pdf
Vývoj obyvatelstva České republiky: Rozvodovost | Kurzy.cz
Inequality in Hollywood - Wikipedia
The Midlife Revolution Has Arrived (Exclusive)
Shattering Stereotypes: How Today's Women Over 50 are Redefining What's Possible On-screen, at Work, and at Home | Nielsen
Women Over 55 Make the Best Bosses, Says PricewaterhouseCoopers Survey | Glamour
The Lived Experience of Adults 50-plus: Factors - Mental/Emotional Health | AARP®
Social Interaction Drives Happiness as We Age
World Happiness Report - Wikipedia