Učitelé bývají překvapení, co všechno děti zvládnou samy, říká lektorka Zuzana Demlová

Zuzana Demlová ve školách propaguje participaci dětí a vysvětluje, v čem může být přínosná. Je také spoluautorkou metodiky Řešíme společnou výzvu, kterou využívá Nadační fond Eduzměna ve svém pilotním projektu na Kutnohorsku. Do společných projektů se díky ní v regionu od roku 2021 zapojilo přes 550 školáků.

V Eduzměně jste pomohla rozjet program Řešíme společnou výzvu a vůbec přemýšlení o participaci dětí. O co vlastně jde?

Slovo participace má kolem sebe takový obláček, pozbylo svého významu. Představujeme si, že je to něco strašně složitého nebo otravného. Ale když to řeknu úplně jednoduše: je to o tom, že důvěřuji dětem, že něco zvládnou samy, a postupně jim předávám zodpovědnost. Myslím si, že celkově společensky to neumíme ani jako rodiče, ani jako učitelé. Není to běžný standard, nikdo nás to nenaučil, my dospělí jsme byli vychováni spíš k poslušnosti. Pohybujeme se na úrovni hodnot, člověk si v sobě musí dost věcí převrátit, aby v tom mohl běžně fungovat.

Říkáte, že participace dětí není standard. Jaké jsou její předpoklady? Co se musí změnit, aby se standardem stala?

V rukách to máme my dospělí, my vymezujeme rámec. Děti, které jsou v situaci, která se jim nelíbí nebo jí nerozumí, mají velmi málo možností ji změnit. Takže v první řadě bychom si měli uvědomit, co děláme my dospělí, jestli se k dětem stavíme partnersky a co to vlastně znamená.

Samozřejmě takový přístup mohu poměrně jednoduše měnit z pozice rodiče, mnohem složitější to mají učitelé a učitelky, protože vystupují v rámci instituce. Často se na workshopech setkáváme s pedagogy, kteří jsou ve své škole osamocení a narážejí na nepochopení kolegů a kolegyň. Dostávají se pak do rozporu s kulturou své školy, nemají ve sborovně vyjasněno, jestli se zaměřujeme na výchovu k poslušnosti, nebo ke svobodě, jestli je prioritou výkon a výsledky dětí, nebo dlouhodobé budování vztahů a pozitivní vztah k učení.

Ve škole a ve společnosti totiž často oscilujeme mezi dvěma přístupy. Na jedné straně je silně autoritativní přístup, striktně vymezené hranice, co děti můžou, nemůžou, a hlavně co musí. Na straně druhé pak příliš volné hranice, kdy děti můžou všechno a ztrácejí se v tom. A teď jde o to najít mezi tím cestu, která bude bezpečná pro všechny strany. I pro mě jako dospělého. A toto můžu s dětmi úplně otevřeně sdílet: Tohle nemůžeme dělat, protože to je nebezpečné a já mám za vás zodpovědnost. O tomhle rozhodnu já, protože mám více zkušeností.

Je to tedy hodně o tom s dětmi mluvit a dát jim možnost se na věcech podílet?

Jako dospělí často za děti rozhodujeme zbytečně v situacích, které by klidně mohly zvládnout samy. Naším pedagogickým cílem by v ideálním případě mělo být předat dětem zkušenost, že něco zvládnu sám. A když to možná nezvládnu, tak zažiju v bezpečném prostředí důsledky svého jednání nebo pasivity. Součást učení je zjistit, co dokážu nebo nedokážu nebo se mi to třeba povede jen částečně.

V programu Řešíme společnou výzvu například děti realizují projekt tisku vlastní knížky. Je možné, že se jim to nepovede v časovém plánu nebo že se pokazí něco jiného. Ale ono vlastně nejde primárně o výsledek, ale o ten proces, na kterém se můžou naučit spoustu věcí.

Když jako učitel/ka cítím, že to s participací dětí v mojí třídě není úplně ono, co můžu konkrétně udělat, čím začít?

Určitě není potřeba si říkat, že můžu začít až… Není to žádný složitý balík věcí, které když nebudeme dodržovat, nebude to fungovat. Celý program k zapojování dětí je postaven tak, že začít můžu kdykoliv.

Ideální je si nechat nějaký čas a třídu jen pozorovat, všímat si toho, jak často mluvím já jako pedagog a jak často mluví děti. Kolikrát se ptám na reálné otázky, nebo jestli to jsou otázky, na které čekám tu jedinou správnou odpověď.

Nestačí si říct: Měli bychom nějak spolupracovat, tak budeme chvilku spolupracovat, pak bychom měli chvilku vést debatu, tak budeme vést debatu. Ale vést takové diskuse, kde se opravdu potřebujeme na něčem reálném dohodnout.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Mohou to být drobné věci. Třeba pro začátek se můžu s dětmi dohodnout na tom,

kam pojedeme na společný výlet, protože tam není tolik co zkazit. V nejhorším se nám může stát, že se nedohodneme a na žádný výlet se nepojede. Samozřejmě když výlet vymyslím já jako učitelka, tak je to jednodušší, když zapojím děti, je to časově mnohem náročnější.

Například se může stát, že vymyslíme výlet a děti pak samy přijdou na to, že je moc drahý, že na něj nemají peníze. A bude nám to třeba trvat dlouho, než na to přijdeme. Nebo děti vymyslí různé nápady a neshodnou se. Já jako učitelka bych jim měla pomoci vést debatu, aby došlo k nějaké dohodě. Tohle všechno jsou věci, které jsou nesmírně důležité pro život a můžou děti hodně naučit.

Později třeba děti budou opravdu zasahovat do toho, co se učí, jak se učí, kdy se to učí, co jim pomáhá. A pak se mi ta počáteční investice vrátí, protože děti už budou vědět, že když jsem něco třikrát neudělala, tak to má svoje důsledky. Třeba některé z dětí nezjistí, kolik stojí jízdenky na vlak, když se vrátím k tomu plánování výletu, tak tahle pasivita bude mít následky pro celou třídu. A ta třída dá spolužákovi zpětnou vazbu, ne já jako učitel, který rozdává známky.

Co dělat, když se dětem prostě nechce, nemají zájem, motivaci?

To je samozřejmě velká otázka dneška a podle mě nejtěžší role pedagoga: nemohu převzít zodpovědnost za motivaci dětí na sebe. Jestliže mám ve třídě 30 dětí, tak nemohu všechny motivovat a vědět, co je právě teď zajímá, co je baví. Právě do těchto otázek po vlastní motivaci musím vtáhnout i děti. Společně se můžeme ptát: Proč je to dobré vědět? Co mi pomáhá v učení? Můžu s dětmi otevřeně sdílet, že se něco učí kvůli rodičům, kvůli přijímačkám, a nebo hledat, jak vypadá to, co dělají z vlastního zapálení, co je doopravdy baví?

Máte zkušenost, že učitelé, kteří se přihlásí do programu Řešíme společnou výzvu, už prošli nějakým posunem, nebo je to vlastně teprve učíte?

Obecně jsou samozřejmě velké rozdíly v kvalitě pedagogů jako ve všech oborech.

Někteří s námi řeší projekty už velice komplexně, děti se podílejí na struktuře výuky, spolurozhodují o tom, co se budou učit. Pro někoho je už velký posun třeba ranní kruh, že se začne o věcech s dětmi více bavit. A to je v pořádku. Není potřeba změnit všechno naruby, ono by to totiž ani nefungovalo. Například když máme třídu, ve které se dlouhodobě my dospělí dětí pořádně na nic nezeptáme, nenecháme je o ničem rozhodnout, tak se může stát, že když je postavíme před nějaký projekt, tak ho nebudou chtít dělat, protože nám možná ani nebudou věřit, že to myslíme vážně.

Někdy nám brání obavy, my dospělí se bojíme, s jakými nápady děti vlastně přijdou a co já s tím pak budu dělat. Co když si vymyslí třeba výlet do New Yorku a já to pak budu muset zařizovat. Jenže v momentě, kdy i tu realizaci budeme dělat společně s dětmi, tak se opravdu bát nemusíme. Teď jsme například řešili, že si děti naplánovaly natáčení filmu. Postupně samy přišly na to, že v tom časovém plánu a s technologiemi, které mají, to nezvládnou. A samy to přehodnotily a řekly si, že budou dělat něco jiného.

Pro učitele je občas těžké se upozadit…

A také mít trpělivost. Protože on už ví, že nějaké řešení by bylo lepší, nebo že to vůbec nepůjde. A má tendenci to rovnou dětem říct, poučovat je, vstupovat jim do toho. Je ale důležité nechat to víc na nich, nebát se toho, mít v ten proces důvěru a pořád si opakovat, že to všechno jsou věci, které je potřeba se naučit. Je potřeba hodně naslouchat a nepospíchat.

Program Řešíme společnou výzvu běží třetím rokem. Jaké vidíte posuny? Co se děje ve školách, které se zapojí?

Rozhodně je to běh na dlouhou trať. Nemůžeme si myslet, že se nějaká obrovská změna stane ze dne na den, nebo po jednom roce. Obecně se dá říct, že od učitelů/učitelek, kteří byli do projektu zapojeni, velmi často slýcháme věty typu, že jsou překvapení, co děti dokážou, že je to nabilo energií, že vlastně vůbec nečekali, co se dá s dětmi zvládnout.

Jaké další přínosy participace dětí má? V metodice jsem se například dočetla, že si děti osvojují základní principy demokracie.

Pro mě osobně je tohle velmi důležité téma. V momentě, kdy chceme žít v demokratické společnosti, tak přece nemůžeme mít školu, která je silně autoritativní a nemá ve třídě demokratický prostor. Nemůžeme si myslet, že až bude dětem osmnáct, tak se z nich najednou stanou dospělí, zodpovědní lidé, aniž bychom si to postupně osvojovali. Je důležité je naučit, co znamená domluvit se ve skupině, prosadit nějaký názor, ustoupit nebo naslouchat ostatním. Tolerovat, že někdo si myslí něco jiného než já. To všechno je pro demokratickou společnost naprosto zásadní, a jestli se tohle ve škole neděje, tak se pak nemůžeme divit, že budeme mít problémy jako celá společnost.

Vy se věnujete zároveň i kreativnímu učení a umění ve vzdělávání. Jak konkrétně spolu tyto věci souvisí?

Ve Společnosti pro kreativitu ve vzdělávání – což je obsahový partner Eduzměny – děláme projekty přímo s dětmi ve školách. V našem pojetí se nebavíme o umění jako o nějaké virtuozitě, talentech, o krásném výsledku. Jde spíše o to, co přináší umělecký proces, že si během umělecké tvorby klademe otázky.

V momentě, kdy jsem umělec a chci něco dělat, tak stojím před otázkou, proč to chci dělat, co tím chci říct, a hledám nějakou svoji vnitřní motivaci. Jako umělec mohu dělat věci, kterým nikdo jiný nerozumí, a pochybuju, jestli to má smysl, jestli dokážu jít proti proudu. Můžu začít něco kreslit, něco připravovat a dostanu se do bodu, kdy se mi to nezamlouvá, kdy najednou mám pocit, že mě opustila inspirace, kdy vlastně nevím, proč to dělám. Nebo to někomu ukážu, a ten mi dá špatnou zpětnou vazbu. Přesto se ale znovu pustím do práce. Když připravuji divadelní představení, musím dodržet nějaký termín, musím umět tolerovat různé role kolegů, musím se s nimi umět nějakým způsobem domluvit, argumentovat, dokázat ostatní přesvědčit, nebo je naopak pochopit a naslouchat jim. Takže pro vzdělávání je vlastně velice zajímavý ten samotný umělecký proces, který může děti hodně naučit.

Autorka: Zuzana Kudrová