Článek
I v Německu funguje pošta. Nebo spíš nefunguje. Pokud posíláte obyčejné blahopřání, asi se nic hrozného neděje, když nedorazí. Problém ale nastává, pokud potřebujete odeslat (anebo doručit) nějaké cennější psaní a jste donuceni využít Německou poštu.
Deutsche Post
Jakékoliv oficiální listiny z Česka putují automaticky poštou. Když jsem žádala o voličský průkaz, bylo mi sděleno, že mi jej s dostatečným předstihem zašlou poštou. Volba se blížila a průkaz nikde. Když jsem se dotazovala českých úředníků, byli schopni dohledat, že průkaz opustil vlast a byl předán do rukou Deutsche Post. Tam stopa mizí. No stále na něj čekám, už asi 7 let. Druhým příkladem bylo vízum do zahraničí, které jsem musela odeslat poštou 3 týdny před odletem. Zvolila jsem tedy (za spoustu peněz) možnost express, pojištěnou, se sledováním zásilky. První večer zásilka opustila místo podání a přistála v hlavním třídícím depu. A tam setrvala dalších 16 dní. Neexistovala žádná možnost ji urychlit ani ji vyzvednout zpět. S letenkami za 20 tisíc korun jsem čekala, co bude, jestli poletím nebo ne. Nejspíš by tam ta zásilka byla dodnes, kdybych naprosto zoufalá neoslovila německý tisk, který s poštou komunikoval. Nevím, čím jí vyhrožovali (protože žádný článek už nemůže reputaci místní pošty zhoršit), ale nakonec se zásilka pohnula a dorazila 2 dny před odletem.
Z(a)tracené balíky
Kapitolou sama pro sebe jsou balíky. Že balíkáři nezvoní, to se děje i tady. Problém je v onom kouzelném lístečku „adresát nezastižen“, který vám do schránky občas hodí a občas ne. Balíky se tu běžně dávají sousedům z domu. Nebo z vedlejších domů. Nebo se taky jen tak nechají na chodbě, ideálně u hlavních dveří, takže kolem nich projdou úplně všichni ze vchodu. Asi tak nikoho nepřekvapí, že občas najdete jen prázdný obal. Pokud očekáváte balíček a balíček nepřijde (sledovací aplikace obvykle hlásí "balík doručen"), první krok je projít celý dům, jestli někde neleží. Poté napsat lísteček sousedům, zda balík někdo má. Stejný dotaz vzneste ideálně i v sousedních vchodech. Další variantou jsou četné Paket Shopy. Ty jsou téměř v každé trafice. I tam může balík skončit. Většinou v jednom z cca pěti nejbližších. Onehdá jsem se ale v aplikaci dočetla, že můj balíček je v Paket Shopu na druhém konci města. Hodinu cesty. A tam jsem musela prodavače přesvědčit, aby mě pustil do skladu a já si ho sama našla. Tvrdil, že on ho tam nemá (ačkoliv převzetí podle infolinky, na kterou jsem telefonovala a hodinu a půl čekala na spojení, vyjímečně i podepsal).
... balíček si můžete vyzvednout na poště
Posledním místem, kde je možné balík nalézt, je pak samotná pošta. Ani zde to ale není vždy snadné. Pokud nemáte v ruce kouzelný lísteček s číslem balíku a časem neúspěšného doručení, stává se balík často nedohledatelný. On je ale občas nedohledatelný i když ten lísteček v ruce máte. Jednou jsem měla lísteček, kde bylo uvedeno, že balík bude na poště od zítřka, od 18:00. Tak jsem tam šla. Balík nikde. Paní mi poradila, ať to zkusím o den později. Ani tentokrát jsem nepochodila. Až třetí den jsem se konečně s balíkem shledala. Problém však nastává před Vánoci. Minulé Vánoce u nás Deutsche Post rovnou avizovalo, že skladovací kapacity na jednotlivých pobočkách ve městě jsou přeplněné a že balíky doručené na poštu po datu 12.12. se k vyzvednutí na pobočku dostanou, až se uvolní místo. Tedy možná až po Vánocích.
Pošta jako hlavní komunikační prostředek
„Tak nebudu poštu používat,“ řekla jsem si. Na balíky sice můžete využít i jiné doručovací společnosti, ale co se dopisů týče, moc na výběr není. A v Německu musí člověk všechno posílat poštou (tedy pokud nevlastníte fax, bez legrace). Online formuláře sice už existují, ale po vyplnění je stejně člověk musí vytisknout a fyzicky odeslat. Komunikace s úřady také probíhá zásadně formou dopisů (po Covidu navíc odpadla i možnost osobní návštěvy úřadu), takže odesílání a přijímání dopisů je každodenní rutinou. Naštěstí úřady jsou na neschopnost pošty nastavené a když neodpovíte na jejich dopis, automaticky vám ho pošlou znovu. Dneska jsem tak obdržela „již třetí žádost o dodání podkladů…“, protože první dvě zůstaly někde ve vzduchoprázdnu.
Autorka textu žije již řadu let v Německu.
