Článek
Josef Vladimír Mašín starší pocházel z rodiny sedláka z Lošan u Kolína. V jeho plánu nebyla nikdy vojenská kariéra, naopak - jako jediný syn se po vystudování reálného gymnázia vydal na zemědělskou školu. Jenže to už na dveře historie bušila 1. světová válka a 19 letý Josef byl odveden do školy pro důstojníky.
Jeho letoře nevyhovoval dril ani zastaralé metody ještě z dob napoleonských válek a když se jednou neudržel, byl z důstojnické akademie propuštěn. Vzápětí přišel přesun na ruskou frontu, kde se Josef v rakouském mundůru moc dlouho „neohřál“.
Během pár dnů přeběhl na opačnou stranu a zapojil se do boje v řadách legií. Vysloužil si hned několik vysokých vojenských řádů, ale také pár zranění. Naštěstí všechno přežil a po transsibiřské magistrále se dostal v roce 1920 domů.
Sice byl demobilizován a mohl se tak klidně vrátit k sedlačení, ale jeho temperamentní povaze víc vyhovovala kariéra u vojska. Proto vstoupil do Československé armády a postupně se vypracoval až do hodnosti zástupce velitele pluku.
Mezitím se stihl oženit se Zdenou, která mu postupně porodila syny Ctirada (1930), Josefa (1932) a dceru Zdeňku (1933). Všem svým dětem vštěpoval od malička radost z pohybu a také lásku k pravdě, a to za každou cenu.
O Josefově povaze nejvíc vypovídá jeho jednání při březnové okupaci Československa. Coby vysoký důstojník byl nejen suspendován, ale i obžalován pro neuposlechnutí rozkazu vzdát se přicházejícím Němcům. Naopak se popral o možnost vyhodit do vzduchu sklad zbraní v ruzyňských kasárnách, aby nepadly do rukou nepříteli.
Logicky následoval odchod do ilegality a odboj. Spolu s důstojníky Josefem Balabánem a Václavem Morávkem vytvořili legendární skupinu překřtěnou na „Tři králové“, která „zatápěla“ okupantům v prvních letech války.
Mašín byl zatčen gestapem po přestřelce v květnu 1941 v Praze-Nuslích, ještě při výsleších v Petschkově paláci (sídlo gestapa v Praze) se se svými vězniteli pral a později byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán za heydrichiády v Praze Kobylisích .
Jeho synům bylo tehdy jen 12 a 10 let, ale do života si od svého otce odnesli, že se nikdy nemají vzdávat. Kromě tátovy smrti se na nich podepsalo i uvěznění matky, která válku naštěstí přežila.
Po květnu 1945 to chvíli vypadalo, že se svět vrací do normálu, ale záhy přišel komunistický puč a kluci Mašínů zjistili, že jejich zásady se rapidně míjejí s rudým vnímáním světa.
Aby bylo jasno, vražda je vždy vražda a omlouvat ji nelze ani sebeušlechtilejšími idejemi! A to ani u bratří Mašínů!
Jenže po útlaku rodiny a po uvěznění Ctirada za přípravu ilegálního odchodu z republiky bylo jasné, že Mašínové nemají v Československu žádnou budoucnosti. Jejich příběh byl dostatečně popsán v předchozím příspěvku, na který reaguji, nebo zde: Skupina bratří Mašínů – Wikipedie (wikipedia.org)
Pro mne z toho všeho vychází, že pokud by Josef se Ctiradem a Milanem Paumrem na své cestě za svobodou zahynuli, možná bychom se na ně dnes dívali jako na mučedníky boje proti komunismu. Ke smůle všech kritiků ale přežili a prožili ještě dlouhý a doufejme, že i částečně spokojený život.
Komunistická zvůle jim zabila matku, příbuzné i další známé, tak se jim nemůžeme divit, že měli do morku kostí vepsáno, že už se sem nevrátí. Klobouk dolů před jejich sestrou Zdeňkou, která si musela vypít pohár hořkosti do dna, ale také se nikdy nevzdala a podařilo se jí na statku Mašínů vybudovat důstojné muzeum své rodiny.
Nevím, jak bych na místě Josefa a Ctirada reagovala, pro mne je to bohužel smutná součást našich dějin, které bych nerada viděla zase přepisovat.
