Článek
Pro většinu z nás je pocit „já“ něčím samozřejmým. Máme dojem, že jsme stále tentýž člověk, který se ráno probudil, šel do práce, večer si sedl k počítači nebo telefonu a teď čte tyto řádky. Tento pocit jednoty a kontinuity považujeme za tak základní, že nás ani nenapadne o něm pochybovat. Jeho zpochybňování pak často vnímáme téměř jako útok na naší vlastní podstatu, což bylo patrné v reakcích u mého staršího článku na toto téma, a je to zcela přirozené.
Přesto však existují situace, kdy se naše zdánlivě pevné „já“ nečekaně rozplyne. Lidé je popisují různě: pocit splynutí s vesmírem, rozpuštění ega, ztrátu hranic mezi sebou a světem, nekonečný pocit jednoty. Objevují se při hluboké meditaci, ale také během psychedelických zkušeností. Na první pohled jde o velmi odlišné cesty, nebo spíše o cestu a zkratku. Jedna je spojena s tichým sezením a trénovanou pozorností, druhá s látkami, které dramaticky mění naše vnímání. Neurověda však dnes naznačuje, že v mozku se při obou stavech odehrává překvapivě podobný proces.
Pocit já není totéž co vědomí
Je důležité hned na začátku říct, že ztráta pocitu „já“ neznamená bezvědomí. Lidé při těchto stavech nejsou „vypnutí“. Naopak, často popisují, že jejich zkušenost je jasnější, intenzivnější a živější než obvykle. Mizí však něco, co běžně považujeme za samozřejmé: vnitřní vypravěč, který všechno komentuje a vztahuje k sobě.
To ukazuje na důležitý rozdíl mezi vědomím jako takovým a pocitem já. Vědomí je schopnost prožívat vjemy, myšlenky a emoce. Pocit já je spíše příběh, který tyto prožitky spojuje a dává jim osobní význam. Není to pevná entita, ale proces, který mozek neustále vytváří a aktualizuje.
Výchozí režim mozku a narativní já
Moderní neurověda tento proces spojuje s takzvanou sítí výchozího režimu (default mode network, DMN). Jde o propojení několika oblastí, které jsou aktivní hlavně tehdy, když nejsme zaměřeni na konkrétní úkol a naše mysl bloudí. V těchto chvílích přemýšlíme o sobě, o své minulosti a budoucnosti, hodnotíme své chování a zvažujeme, co si o nás myslí druzí.
Tato síť je klíčová pro vytváření narativního já – tedy pocitu, že jsme příběhem s minulostí, přítomností a budoucností. Není na tom nic špatného, protože právě díky tomu dokážeme plánovat, učit se ze zkušeností a fungovat ve společnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy se tento režim stane dominantním a běží téměř nepřetržitě. Tehdy se naše mysl zaplňuje vnitřním monologem, který snadno přeroste v úzkost, sebekritiku nebo přehnané obavy.
Meditace a útlum vnitřního vypravěče
Právě zde vstupuje do hry meditace. Při meditační praxi se učíme zaměřovat pozornost na bezprostřední zkušenost (tady a teď): dech, tělesné pocity, zvuky. Nejde o to myšlenky potlačit, ale všimnout si jich jako dějů, které přicházejí a odcházejí.
Neurozobrazovací studie ukazují, že během meditace dochází ke snížení aktivity sítě výchozího režimu, zejména v její klíčové části – zadní cingulární kůře. Zároveň se mění komunikace mezi touto sítí a oblastmi spojenými s pozorností.
Subjektivně se to pak projevuje jako ztišení vnitřního komentáře. Pocit „já“ se samozřejmě nerozpadne náhle a dramaticky, ale postupně ztrácí svou naléhavost. Člověk si začíná všímat, že myšlenky o sobě nejsou tím, kým je, ale jen jedním jevem v plynoucím proudu vědomí. Právě v těchto chvílích může vzniknout pocit lehkosti, otevřenosti a někdy i onoho popisovaného rozplynutí ega.
Psychedelika: rychlá cesta ke stejnému místu
Psychedelické látky, jako je psilocybin (známý např. z lysohlávek) nebo LSD, vedou k podobným subjektivním zkušenostem, ale z opačné strany. Místo postupného tréninku pozornosti a pozvolné změně dochází k chemickému zásahu do fungování mozku.
Tyto látky výrazně ovlivňují komunikaci mezi mozkovými oblastmi (mimo jiné skrze serotoninové receptory) a vedou k narušení běžných vzorců aktivity. Z neurovědeckého hlediska je pozoruhodné, že i zde dochází k potlačení aktivity sítě výchozího režimu a ke snížení její vnitřní soudržnosti. To se může subjektivně projevit jako hluboké rozpuštění hranic mezi naším „já“ a okolním světem, pocitem univerzální jednoty nebo pocitem čiré existence, pouhého bytí.
Rozdíl oproti meditaci je samozřejmě v rychlosti a intenzitě. Zatímco meditace tento proces rozvolňuje postupně a kontrolovaně, psychedelika ho spustí náhle a někdy až příliš silně. To je také důvod, proč mohou být tyto zkušenosti pro někoho transformační, ale pro jiného naopak dezorientující, nepříjemné nebo dokonce (duševnímu) zdraví nebezpečné.
Stejný mechanismus, jiná cesta
Z pohledu mozku se tedy může zdát, že jak meditace tak psychedelika cílí na podobný mechanismus (oslabují činnost sítě, která vytváří pocit stabilního já), takže rozdíl není ani tak v cíli, jako spíše v cestě. Meditace učí mozek nový způsob regulace postupně, skrze pozornost a opakovanou zkušenost, zatímco psychedelika tuto regulaci prostě dočasně obejdou chemickou cestou.
To je také důvod, proč jsou účinky odlišné v čase. Zatímco psychedelická zkušenost je obvykle krátká a po odeznění látky se mozek vrací ke starým vzorcům, meditační praxe může vést k trvalejším změnám – zejména ve vztahu k vlastnímu prožívání.
Co se stane, když „já“ na chvíli ustoupí
Když se pocit našeho „já“ oslabí, neznamená to ztrátu orientace v realitě, ale často se naopak objeví pocit větší přítomnosti. Smyslové vjemy už nejsou filtrovány skrze otázku „co to znamená pro mě“, ale jsou prostě tím, čím jsou, a tak je i mozek prožívá.
To může vést k pocitu klidu, ale také k intenzivnímu uvědomění pomíjivosti všeho, co běžně považujeme za pevné. Právě zde se znovu setkáváme s buddhistickou intuicí o neexistenci trvalého já, přičemž nejde nutně o filozofickou myšlenku, ale o stav, který lze přímo zakusit, a který dnes neurověda dokáže popsat bez nutnosti duchovního rámce.
Je „zmizení já“ žádoucí?
Zde je důležité zdůraznit, že cílem meditace není trvale odstranit pocit našeho „já“, protože v běžném životě ho potřebujeme. Problém tedy není v jeho samotné existenci, ale v jeho převaze, dominanci.
Když se s příběhem, který o nás neustále vytváří náš mozek, ztotožňujeme bez odstupu, snadno se stává zdrojem utrpení. Krátké nahlédnutí za pomyslnou oponu (ať už skrze meditaci nebo jiné prostředky) nám může ukázat, že to, co považujeme za pevné a neměnné, je ve skutečnosti měnící se proces. A s tímto poznáním často přichází větší volnost v tom, jak se k sobě i ke světu vztahujeme.
Setkání dvou perspektiv
Buddhismus popisoval rozplynutí já jazykem vnitřní zkušenosti. Neurověda ho dnes popisuje jazykem sítí a aktivity mozku. Nejde o totéž, ale oba pohledy se překvapivě dobře doplňují: jeden ukazuje, jaký je svět zevnitř, druhý, co se při tom děje v mozku.
A právě v tomto bodě se ukazuje, že pocit „já“, který považujeme za samozřejmý střed své existence, je spíše užitečnou konstrukcí než pevnou skutečností. Když na chvíli zmizí, náš svět se nezhroutí, jen se na okamžik objeví bez neustálého vnitřního vyprávění a hodnocení.
Pokud se vám moje články líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.
Zdroje
Autor je neurovědec.
Dahl CJ, Lutz A, Davidson RJ. Reconstructing and deconstructing the self: cognitive mechanisms in meditation practice. Trends Cogn Sci. 2015 Sep;19(9):515-23. doi: 10.1016/j.tics.2015.07.001. Epub 2015 Jul 28. PMID: 26231761; PMCID: PMC4595910.
Davidson, Richard, and Antoine Lutz. „Buddha’s Brain: Neuroplasticity and Meditation [in the Spotlight].“ IEEE Signal Processing Magazine, vol. 25, no. 1, 2008, pp. 176–174, https://doi.org/10.1109/msp.2008.4431873.
Garrison KA, Zeffiro TA, Scheinost D, Constable RT, Brewer JA. Meditation leads to reduced default mode network activity beyond an active task. Cogn Affect Behav Neurosci. 2015 Sep;15(3):712-20. doi: 10.3758/s13415-015-0358-3. PMID: 25904238; PMCID: PMC4529365.
