Osamělost zvyšuje riziko demence i předčasného úmrtí. Proč je pro mozek nebezpečná?

Když nám však kvalitní mezilidské vztahy dlouhodobě chybějí, mozek o tuto přirozenou stimulaci přichází. To samozřejmě neznamená, že několik večerů o samotě představuje zdravotní riziko. Problémem je především chronická osamělost – stav, kdy má člověk pocit, že mu chybějí blízké vztahy nebo že nikam nepatří. Právě tento pocit se ukazuje jako významnější než samotný počet lidí v okolí.

Výzkumy z posledních let ukazují překvapivě konzistentní výsledky. Lidé, kteří se dlouhodobě cítí osamělí, mají vyšší pravděpodobnost rozvoje demence než jejich vrstevníci s bohatším sociálním životem. I proto je dnes osamělost považována za jeden z ovlivnitelných rizikových faktorů demence, o čemž jsem psal zde. Zvýšené je také riziko cévní mozkové příhody, depresí, úzkostných poruch i předčasného úmrtí.

Velké populační studie dokonce naznačují, že dopad chronické osamělosti na zdraví může být srovnatelný s některými tradičními rizikovými faktory, jako jsou obezita nebo kouření. Možná jste zaznamenali řadu článků, které poněkud zjednodušeně uváděly, že samota odpovídá účinku 15 cigaret denně. Toto přirovnání je však třeba chápat opatrně – neznamená, že osamělost působí stejným mechanismem jako kouření nebo že představuje za všech okolností stejně velké riziko. Ukazuje ale, že chronická osamělost není pouze psychologickým problémem a zanechává měřitelné stopy nejen v oblasti duševního prožívání, ale i v samotném fungování organismu.

Přesný biologický mechanismus zatím neznáme, postupně však začínáme rozumět jednotlivým součástem, které se na něm podílí.

Jednou z nich je chronický stres. Mozek osamělého člověka může tento stav vnímat jako známku ohrožení. Aktivuje se stresová odpověď organismu, stoupá hladina stresových hormonů a tělo zůstává déle v pohotovostním režimu. Pokud tento stav přetrvává měsíce nebo roky, začíná být škodlivý. Dlouhodobě zvýšená hladina kortizolu může nepříznivě ovlivňovat oblasti mozku důležité pro učení a paměť, zejména hipokampus.

Dalším důležitým faktorem je zánět, kdy chronická osamělost bývá spojena s vyšší hladinou zánětlivých ukazatelů v krvi. Přestože je zánět nezbytnou součástí obrany organismu, jeho dlouhodobě zvýšená aktivita může přispívat k poškozování cév i nervových buněk. Důležité je, že právě chronický slabší zánět je dnes považován za jeden z významných mechanismů stárnutí mozku.

Své místo má pravděpodobně i takzvaná kognitivní rezerva, o které jsem psal v souvislosti s demencí již několikrát. Mozek, který je pravidelně vystavován intelektuálním i sociálním výzvám, si vytváří efektivnější neuronové sítě. Díky tomu dokáže déle odolávat změnám spojeným se stárnutím nebo počínajícím neurodegenerativním onemocněním. Sociální kontakt přitom představuje jednu z nejsložitějších činností, které během dne vykonáváme. Vyžaduje pozornost, paměť, jazyk, empatii i rychlé rozhodování.

Je důležité rozlišovat mezi samotou a osamělostí. Samota může být dobrovolná a pro mnoho lidí představuje vítaný prostor pro odpočinek, soustředění nebo kreativitu. Osamělost je naproti tomu nepříjemný pocit nedostatku smysluplných vztahů. Jinými slovy, člověk se může cítit osamělý mezi spoustou známých stejně jako může být spokojený, přestože žije o samotě.

I proto není řešením jednoduše zvýšit počet sociálních kontaktů. Mnohem důležitější je jejich kvalita. Jeden důvěryhodný vztah může mít větší význam než desítky povrchních setkání.

Ve vyšším věku se riziko osamělosti zvyšuje. Lidé odcházejí do důchodu, přicházejí o partnera nebo blízké přátele, častěji je omezují zdravotní potíže a ubývá příležitostí k pravidelnému kontaktu. Současně právě v tomto období začíná narůstat riziko neurodegenerativních onemocnění.

Vzniká tak začarovaný kruh, kdy osamělost může přispívat ke zhoršování kognitivních funkcí, zatímco počínající poruchy paměti nebo orientace vedou některé lidi k tomu, že se společenským situacím raději vyhýbají. Sociální síť člověka se tak postupně zmenšuje a negativní dopady se mohou vzájemně posilovat.

To je také jeden z důvodů, proč se dnes stále více zaměřujeme na podporu sociálních vztahů jako součást prevence demence. Vedle pohybu, kvalitního spánku, zdravé stravy nebo kontroly krevního tlaku se ukazuje, že významnou roli může hrát i to, zda máme s kým sdílet běžný život.

Pokud víme, že osamělost představuje zdravotní riziko, nabízí se další otázka: dá se jí vůbec účinně předcházet? Nestačí totiž lidem jednoduše říct, aby byli více mezi ostatními, neboť smysluplné sociální vazby se nedají nařídit ani vytvořit ze dne na den.

Právě hledáním účinných intervencí se zabýval mezinárodní projekt RECETAS, do něhož se zapojila také Česká republika, přičemž v Praze proběhla randomizovaná kontrolovaná studie zaměřená na starší lidi ohrožené osamělostí. Jejím cílem bylo zjistit, zda mohou pravidelné skupinové aktivity v městské přírodě podpořit sociální kontakty, zmírnit osamělost a přispět ke zlepšení duševního i fyzického zdraví.

Součástí projektu byly také hloubkové rozhovory s účastníky, které nabídly zajímavý pohled na to, jak lidé podobnou intervenci sami prožívají. Ukázalo se, že přínos programu nespočíval jen v navazování nových kontaktů. Účastníci často popisovali, že získali větší motivaci vycházet z domova, začali se více zapojovat do společenských aktivit, objevili nová místa v pražské zeleni a více si vážili svého každodenního života. Mnozí zmiňovali, že právě pravidelný program a společné aktivity jim pomohly překonat počáteční ostych a znovu se zapojit do společnosti. Zajímavé přitom je, že ne všichni uváděli jednoznačné zmírnění pocitu osamělosti. Přesto většina účastníků hodnotila program velmi pozitivně a popisovala řadu změn, které se v běžném dotazníku osamělosti zachycují jen obtížně.

To je důležité zjištění. Úspěch podobných programů totiž nemusí spočívat jen v tom, že člověk odpoví v dotazníku nižším skóre osamělosti. Stejně významné může být, že znovu získá chuť být aktivní, vytvoří si nové návyky, objeví nové prostředí nebo naváže vztahy, které přetrvají i po skončení programu. Z pohledu neurovědy to dává dobrý smysl – mozek totiž netěží pouze z přítomnosti druhých lidí, ale také z činností, které sociální kontakt přirozeně vytvářejí a udržují.

Neexistuje žádný jednoduchý recept na prevenci demence. Většina onemocnění vzniká působením celé řady genetických i životních faktorů. Přesto dnes víme, že zdraví mozku není jen otázkou správného jídelníčku nebo pravidelného cvičení.

Mozek je orgán vytvořený pro komunikaci. Každý rozhovor, společné řešení problémů, smích s přáteli nebo obyčejné setkání s rodinou představují komplexní aktivitu, při níž spolupracují paměť, pozornost, emoce i jazyk. Právě tato každodenní „mentální gymnastika“ může pomáhat udržovat mozkové sítě aktivní i ve vyšším věku.

Možná proto bychom neměli péči o vztahy vnímat jen jako otázku duševní pohody. Stále více důkazů naznačuje, že jde také o investici do zdraví našeho mozku. A přestože věda ještě nedokáže přesně říct, o kolik let kvalitní vztahy prodlužují život nebo jak silně chrání před demencí, jedno je zřejmé: lidský mozek se vyvinul proto, aby fungoval mezi lidmi.

Aunsmo RH, Strand BH, Bergh S, et al. Loneliness trajectories and dementia risk: Insights from the HUNT cohort study. Alzheimers Dement (Amst). 2025;17(3):e70154. Published 2025 Jul 29. doi:10.1002/dad2.70154

Holubová, Barbora, Mgr. Vliv aktivit projektu RECETAS na prožívání osamělosti účastníků výzkumu [Diplomová práce]. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2024.

Kidambi N, Lee EE. Insight into Potential Mechanisms Linking Loneliness and Cognitive Decline: Commentary on „Health Factors as Potential Mediator the Longitudinal Effect of Loneliness on General Cognitive Ability“. Am J Geriatr Psychiatry. 2020;28(12):1284-1286. doi:10.1016/j.jagp.2020.08.015

Myers JAC, Stafford T, Koychev I, Perneczky R, Bandmann O, Vaci N. Loneliness, social isolation, and effects on cognitive decline in patients with dementia: A retrospective cohort study using natural language processing. Alzheimers Dement (Amst). 2025;17(3):e70149. Published 2025 Jul 28. doi:10.1002/dad2.70149

Warren A. Loneliness as a driver of allostatic load: mechanisms linking social disconnection to physiological dysregulation and health disparities. Stress. 2025;28(1):2594067. doi:10.1080/10253890.2025.2594067