Neurovědec: Až polovině případů demence lze předejít. 14 faktorů, které můžeme ovlivnit

Jako člověka, který se při studiu neurověd specializoval na neurodegeneraci, mě znepokojuje, jak často dnes vznikají články o demenci či stárnutí mozku od autorů bez odborné kvalifikace, opírajících se jen o texty umělé inteligence. Není problém, když o vědě píší i neodborní autoři, problém ale nastává ve chvíli, kdy jsou výsledky kvůli senzaci a vyšší čtenosti přeháněny, zjednodušovány nebo zkreslovány. A právě to v poslední době vídám velmi často, někdy až ve formě záměrné manipulace nebo zásadní neznalosti.

V tomto rozsáhlejším článku se tedy podívám na prevenci demence optikou aktuálních faktů i nových medicínských poznatků – bez přehánění, srozumitelně a s důrazem na to, co je skutečně podloženo dostatečně kvalitními daty. Právě ta totiž dnes ukazují, že přibližně u poloviny všech případů demence (zhruba 45 %) by bylo možné rozvoji onemocnění předejít nebo jej alespoň oddálit, což vyplývá i z poslední zprávy mezinárodní expertní skupiny Lancet Commission.

Demence je souhrnný název pro skupinu onemocnění, která vedou k postupnému zhoršování paměti, myšlení a dalších kognitivních funkcí a nakonec narušují běžné fungování. Nejčastější formou je Alzheimerova nemoc, za ní pak následuje demence vaskulární (cévní). Podrobněji jsem se rozdělení i příznakům jednotlivých chorob věnoval zde.

Dnes známe už celkem 14 rizikových faktorů, které mají na vznik demence vliv a zároveň jsou ovlivnitelné. Oproti minulosti k nim ale některé nové přibyly – ne náhodně, ale na základě nových rozsáhlých studií a lepších dat. Jejich vliv se během života postupně sčítá a liší se i podle období – některé působí už v raném věku, jiné ve středním věku a další až ve stáří. Dohromady tak ovlivňují pravděpodobnost vzniku onemocnění v průběhu celého života. Nejde přitom o jeden rozhodující faktor, ale o kombinaci biologických, životních i sociálních vlivů, které působí dlouhodobě, často desítky let před prvními příznaky.

Zatímco dřívější výzkumy nepřinášely dostatek přesvědčivých důkazů, současná data shrnutá ve zmíněné zprávě expertní skupiny z roku 2024 již ukazují, že zvýšená hladina LDL cholesterolu představuje rizikový faktor demence. Klíčové a velmi zajímavé přitom je, že jeho vliv se liší podle věku: zatímco ve středním věku je vyšší LDL jednoznačně spojen se zvýšeným rizikem demence, ve vyšším věku se tento vztah již tolik neprokazuje. Jinými slovy, po 65. roku už samotná hodnota cholesterolu mnoho neříká o budoucím riziku, mnohem důležitější je, jakým hladinám byl mozek vystaven o desítky let dříve.

Některé velké populační studie ukazují, že každé zvýšení LDL o 1 mmol/l je spojeno přibližně s 8% nárůstem rizika demence a hodnoty nad zhruba 3 mmol/l toto riziko dále zvyšují. Důležitější než jednorázové měření je však dlouhodobá expozice, tedy jak dlouho je mozek zvýšeným hladinám cholesterolu vystaven.

LDL cholesterol přispívá nejen k poškození cév v mozku, mimo jiné prostřednictvím aterosklerotických změn, které mohou cévy zužovat a zhoršovat jejich průchodnost, ale pravděpodobně i k procesům spojeným s ukládáním amyloidu a tau proteinu, jež patří mezi hlavní patologické znaky Alzheimerovy nemoci. Zajímavé je, že v řadě studií se naopak ochranný efekt ukazuje u HDL cholesterolu.

To zároveň ukazuje, že samotný celkový cholesterol je poměrně nepřesný ukazatel a v praxi se od jeho samostatného hodnocení postupně ustupuje. Běžně uváděná hranice kolem 5 mmol/l může ve skutečnosti znamenat velmi rozdílné situace. Člověk s hodnotami například 3,5 mmol/l HDL a 1,5 mmol/l LDL (což je velmi příznivý profil) bude mít stejný výsledek jako někdo, kdo má hodnoty opačné a jehož riziko je tak výrazně vyšší.Proto je mnohem důležitější rozlišovat jednotlivé složky cholesterolu než sledovat celkovou hodnotu.

Podobně důležitým faktorem je lipoprotein (a), Lp(a), jehož hladina je z velké části daná geneticky, takže ji máme víceméně na celý život. O to důležitější je ji znát – pokud ji máte vysokou, vyšší riziko cévního poškození si nesete celý život. Od letošního roku si ji můžete nechat zjistit jednoduchým krevním testem u praktického lékaře.

Na tomto místě je vhodné dodat, že správná strava může dle současných poznatků snížit riziko Alzheimerovy choroby až o třetinu, což jsem prakticky popsal ve starším článku zde.

Možná je to překvapivé, ale poruchy sluchu patří mezi často přehlížené rizikové faktory s největším populačním dopadem, přičemž zhoršení sluchu ve středním věku je spojeno s vyšším rizikem kognitivního poklesu.

Nejspíše se ptáte, jak to spolu souvisí. V první řadě, nejde jen o horší slyšení. Jakmile se sluch zhorší, mozek musí vynakládat více úsilí na porozumění řeči, což může omezovat kapacitu pro další funkce, například paměť. Zároveň lidé s poruchou sluchu často méně komunikují a postupně se vyhýbají společenským situacím.

Právě kombinace vyšší kognitivní zátěže, sociální izolace a dlouhodobě omezeného přísunu zvukových podnětů pravděpodobně vysvětluje, proč má zhoršení sluchu tak výrazný dopad na riziko demence. Existuje zde přitom poměrně jasná závislost - čím horší je sluch, tím vyšší je riziko. Studie, které tento vztah podrobněji zkoumaly, ukazují, že každé zhoršení sluchu o 10 dB je spojeno s dalším zvýšením rizika demence, v průměru o 12 %.

Včasné řešení (i zde platí, že čím dříve, tím lépe), například pomocí sluchadel, může tento negativní vliv výrazně snížit, i když ho pravděpodobně nedokáže zcela odstranit.

Neléčená ztráta zraku patří mezi nově zdůrazňované rizikové faktory demence. Nejde přitom ani tak o konkrétní typ oční vady, ale o to, zda je zhoršené vidění dostatečně kompenzováno – například brýlemi nebo léčbou. Problém nastává zejména tehdy, když porucha zraku omezuje každodenní fungování a zůstává bez řešení.

Zhoršené vidění snižuje množství podnětů, které mozek zpracovává. Člověk pak méně čte, méně se zapojuje do aktivit a může mít potíže s běžnými činnostmi. Mozek je tak méně stimulován, což může přispívat k rychlejšímu kognitivnímu úpadku. Současně může docházet i k omezení sociálních kontaktů a větší závislosti na okolí, což riziko dále zvyšuje.

Důležité je, že tento faktor je ve velké míře ovlivnitelný. Mnoho poruch zraku lze účinně korigovat nebo léčit, a tím nejen zlepšit kvalitu vidění, ale do určité míry i přispět k ochraně kognitivních funkcí v dlouhodobém horizontu.

Mezi nejlépe prokázané rizikové faktory demence patří krevní tlak, zejména pokud se zvýšené hodnoty vyskytují ve středním věku. Dlouhodobě zvýšený tlak poškozuje drobné cévy v mozku, což vede k horšímu prokrvení a postupnému hromadění mikroskopických poškození, které můžete vidět na snímku z magnetické rezonance níže.

Podobně jako u cholesterolu je i zde důležitý vztah k období života: zatímco vysoký tlak ve středním věku zvyšuje riziko demence o desítky let později, ve vyšším věku už tento vztah není tak jednoznačný. Částečně to může souviset i s tím, že u starších lidí může být nižší krevní tlak důsledkem již probíhajících změn v organismu.

Vysoký krevní tlak tak představuje typický rizikový faktor, který dlouho nezpůsobuje žádné příznaky, ale přitom systematicky poškozuje mozek.

Fyzická neaktivita patří mezi významné ovlivnitelné faktory, které mohou zvyšovat riziko rozvoje demence. Jde především o dlouhodobý nedostatek pohybu v průběhu života, zejména ve středním a vyšším věku. Lidé, kteří se pravidelně nehýbou, mají vyšší pravděpodobnost rozvoje kognitivního úpadku ve srovnání s těmi, kteří zůstávají aktivní.

Jedním z důvodů je to, že fyzická aktivita podporuje správné fungování mozku. Pomáhá zlepšovat prokrvení, podporuje tvorbu nových nervových spojení a přispívá k lepší regulaci procesů, které mohou vést k poškození mozkové tkáně. Naopak nedostatek pohybu bývá často spojen i s dalšími rizikovými faktory, jako je obezita, vysoký krevní tlak nebo cukrovka, které samy o sobě zvyšují riziko demence.

Důležitým zjištěním je, že ochranný efekt není vázán pouze na intenzivní sportovní výkon. Přínos má i pravidelný mírný pohyb, například chůze, jízda na kole nebo jiné běžné aktivity. Klíčová je především dlouhodobá pravidelnost. Udržování fyzické aktivity tak představuje relativně jednoduchý způsob, jak přispět k ochraně kognitivních funkcí a oddálit nástup případných obtíží.

Fyzická aktivita nepůsobí pouze přímo na mozek, ale ovlivňuje také další důležité rizikové faktory, jako je krevní tlak, tělesná hmotnost nebo metabolické zdraví. Její přínos spočívá i v tom, že pomáhá omezovat kombinaci faktorů, které se mohou vzájemně zesilovat.

Jako praktické minimum se obvykle uvádí asi 150 minut pohybu týdně (například svižná chůze půl hodiny denně). Už takto relativně malá dávka má měřitelný ochranný efekt, přičemž největší přínos je u lidí, kteří byli dříve zcela neaktivní. Jak jste už nejspíše odhadli, spíše než intenzita je důležitá pravidelnost.

Obezita, kouření i nadměrná konzumace alkoholu mají výrazný dopad na zdraví mozku, zejména prostřednictvím cévního a metabolického systému. Obezita je často spojena s vyšším rizikem cukrovky, vysokého krevního tlaku a poruch metabolismu tuků, což vede k poškození cév a zhoršenému prokrvení mozku. Podobně kouření zvyšuje oxidační stres, podporuje zánětlivé procesy a přispívá k poškození cév.

Nadměrná konzumace alkoholu může mít přímý toxický vliv na nervovou tkáň a zároveň zhoršuje celkové zdravotní parametry. Tyto faktory přitom často nepůsobí samostatně, ale vzájemně se kombinují a zesilují svůj negativní efekt. Výsledkem je vyšší pravděpodobnost kognitivního úpadku v pozdějším věku.

Vzhledem k tomu, že jde o faktory spojené se životním stylem, je možné jejich vliv alespoň částečně ovlivnit. Udržování zdravé tělesné hmotnosti, omezení kouření a střídmá konzumace alkoholu proto patří mezi důležité kroky, které mohou přispět k ochraně kognitivních funkcí.

Deprese a sociální izolace působí na mozek hlavně skrze dlouhodobou psychickou zátěž. Deprese je spojena se změnami v oblastech důležitých pro paměť a emoce a může přispívat ke zhoršování kognitivních funkcí. Zároveň vede k nižší aktivitě, ztrátě zájmu a omezení běžných činností.

Podobně působí i sociální izolace. Nedostatek kontaktu s ostatními lidmi znamená méně podnětů pro mozek a méně situací, které ho nutí aktivně pracovat – například při komunikaci nebo řešení problémů. Dlouhodobá osamělost navíc zhoršuje psychický stav a může vést k depresi, takže se oba faktory navzájem posilují.

Výsledkem může být začarovaný kruh: horší psychický stav vede k větší izolaci a ta zpětně situaci zhoršuje. Právě proto má udržování sociálních kontaktů, aktivní život a včasná léčba deprese důležitý ochranný efekt.

V dnešní době lze využít alespoň online kontakt (chaty, videohovory, společné hraní her), který může být užitečný, nenahrazuje však samozřejmě zcela osobní interakci, jež je pro mozek náročnější a tedy v tomto ohledu přínosnější.

Diabetes ovlivňuje zdraví mozku především prostřednictvím dlouhodobě zvýšené hladiny cukru v krvi a souvisejících změn v cévách. Tyto změny mohou vést k poškození jemných cév v mozku a zhoršení jeho prokrvení, což negativně ovlivňuje kognitivní funkce. Zároveň diabetes často souvisí i s dalšími faktory, jako je vysoký krevní tlak nebo poruchy metabolismu tuků, které jeho vliv dále prohlubují.

Dalším důležitým mechanismem je narušení hospodaření s energií v mozku. Mozek je na stabilním přísunu glukózy závislý, a její dlouhodobě zvýšené nebo kolísající hodnoty mohou ovlivňovat jeho fungování. V důsledku toho může docházet k postupnému zhoršování paměti, pozornosti a dalších kognitivních schopností.

Diabetes tak nepůsobí izolovaně, ale je součástí širšího souboru metabolických a cévních změn, které se v čase sčítají. Důležitou roli proto hraje jeho včasná diagnostika a dobrá kompenzace. Udržování stabilní hladiny cukru v krvi, zdravý životní styl a pravidelná léčba mohou přispět nejen k celkovému zdraví, ale i k ochraně kognitivních funkcí.

Vzdělání patří mezi významné faktory ovlivňující riziko demence v pozdějším věku. Vztahuje se k období dětství, dospívání a rané dospělosti, kdy člověk prochází vzdělávacím systémem, a obvykle se vyjadřuje délkou školní docházky. Nižší dosažené vzdělání je spojeno s vyšším rizikem demence, a proto je považováno za jeden z ovlivnitelných faktorů.

Tento vztah se vysvětluje pomocí kognitivní rezervy, tedy schopnosti mozku vyrovnávat se se změnami a poškozením vznikajícím s věkem. Delší a intenzivnější vzdělávání podporuje vytváření bohatších neuronových sítí, což umožňuje mozku déle udržovat své funkce a kompenzovat poškození. Díky tomu se mohou projevy demence objevit později nebo být mírnější, i když samotné změny v mozku již probíhají.

Současně je důležité chápat, že kognitivní rezervu neformuje pouze školní docházka, ale i celková mentální aktivita a stimulace. Člověk s nižším formálním vzděláním, který si aktivně rozvíjí dovednosti, učí se nové věci nebo se věnuje činnostem náročným na myšlení, může mít z hlediska odolnosti mozku srovnatelnou či příznivější výchozí pozici než jedinec s vyšším vzděláním, který tyto podněty postrádá.

Poranění hlavy a znečištění prostředí

Není asi překvapivé, že opakovaná poranění hlavy zvyšují riziko neurodegenerativních změn. Vedle toho se v posledních letech dostává do popředí také vliv prostředí – zejména znečištění ovzduší, které může v mozku podporovat zánětlivé procesy a tím přispívat k rozvoji demence.

Oproti poranění hlavy, kterému můžeme předcházet především vlastním chováním a používáním ochranných pomůcek, je vliv znečištěného ovzduší obtížněji ovlivnitelný. Přesto i zde existují možnosti, jak jeho vliv alespoň trochu snížit: například omezit pobyt v silně zatížených městských oblastech, věnovat pozornost kvalitě ovzduší při plánování venkovních aktivit (méně frekventované trasy při chůzi či běhu, vyhýbání se pobytu venku v době dopravních špiček nebo během smogových situací) a zlepšit prostředí v interiéru.

Neurogeneze, tedy vznik nových neuronů, je téma, které se v populárních textech často zjednodušuje a prezentuje přehnaně. Ačkoli je pravda, že mozek není po dosažení dospělosti neměnný a i poté může docházet k tvorbě nových neuronů, tento proces je u člověka nejčastěji popisován v oblasti hipokampu. To je malá struktura, součást limbického systému, důležitá pro paměť a učení. Je však třeba zdůraznit, že nejde o masivní ani univerzální jev, ale o omezený a relativně pomalý proces.

Velmi důležité je pochopit jeho limity, protože u člověka nebyla ve většině mozkových oblastí neurogeneze spolehlivě prokázána, nemůže tedy nahradit ztráty způsobené například neurodegenerativními chorobami. Dokonce se stále diskutuje, jak velký význam má neurogeneze pro běžné fungování lidského mozku – některé studie naznačují, že její rozsah u dospělých je poměrně omezený a s věkem dále klesá. Jinými slovy, bohužel nejde o mechanismus, který by dokázal opravit mozek v širším slova smyslu, byť to senzační články často naznačují.

Klíčovou roli v adaptaci mozku hraje neuroplasticita – schopnost mozku upravovat a přestavovat existující spojení. Právě tato neustálá reorganizace sítí má pravděpodobně mnohem větší význam pro paměť a kognitivní výkon než samotná tvorba nových neuronů.

Občas se můžete dočíst, že pohyb nebo učení „tvoří nové neurony“. Tato formulace je ale zavádějící, protože jejich hlavní efekt je jinde: podporují fungování a přestavbu spojení mezi již existujícími neurony, tedy neuroplasticitu. S tímto procesem se často spojuje i BDNF (brain-derived neurotrophic factor), což je bílkovina, která se podílí na regulaci síly těchto spojení a jejich schopnosti reagovat na nové podněty. V populárních textech bývá BDNF často přeceňován a nepřesně označován jako „látka pro růst mozku“, „hnojivo pro neurony“ nebo univerzální ochranný faktor, ve skutečnosti ale nejde ani o mechanismus tvorby nových neuronů, ani o samostatný ochranný mechanismus, ale o součást složitého systému, kterým mozek na pohyb a učení reaguje.

Přestože se velká část rizik demence váže k životnímu stylu a faktorům, které lze alespoň částečně ovlivnit, existují i takové, nad nimiž prakticky kontrolu nemáme. Nejvýznamnější roli zde hraje samozřejmě věk, kdy riziko demence s přibývajícími lety výrazně roste a vyšší věk zůstává nejsilnějším známým rizikovým faktorem vůbec. To ale neznamená, že je demence normální součástí stárnutí!

Významnou roli hraje také genetika. Nejznámějším genetickým rizikovým faktorem Alzheimerovy nemoci je varianta genu APOE E4, která zvyšuje pravděpodobnost vzniku onemocnění, nikoli však jistotu, že se rozvine. Mnoho lidí s touto genetickou variantou nikdy demencí neonemocní a naopak u řady pacientů se nemoc rozvine i bez ní. Genetika tedy ovlivňuje riziko, nikoli osud. Podrobněji jsem o (mimo jiné) genetických rizicích psal v článku zde.

Existují také vzácnější dědičné formy Alzheimerovy nemoci způsobené konkrétními mutacemi, například v genech APP, PSEN1 nebo PSEN2. Tyto případy však tvoří jen malé procento všech pacientů a typicky se projevují výrazně dříve, často už kolem 35.–50. roku života. Detailně jsem se této formě nemoci věnoval zde.

Jak jsem uvedl, důležitým poznatkem současného výzkumu je, že ani přítomnost genetického rizika neznamená nevyhnutelný rozvoj onemocnění, na rozdíl od řady jiných neurodegenerativních onemocnění. Právě zde se ukazuje význam ovlivnitelných faktorů popsaných výše. Životní styl, cévní zdraví, pohyb, léčba rizikových faktorů nebo sociální aktivita mohou ovlivnit, zda a kdy se onemocnění projeví, i u lidí s vyšší genetickou zátěží.

To je zároveň důležitý rozdíl oproti často zjednodušovaným tvrzením v médiích. Demence obvykle nevzniká jednou příčinou ani jedním spouštěčem, ale jako výsledek dlouhodobého působení mnoha vlivů, z nichž některé ovlivnit lze a jiné nikoli. Právě proto dnes prevence nespočívá v hledání jedné zázračné látky nebo jednoduchého triku, ale v dlouhodobé péči o celkové zdraví mozku i organismu.

Pokud vše výše uvedené shrneme do praktických bodů, pak klíčové je především:

Důležité je, že nejde o jednorázová opatření, ale o dlouhodobé nastavení. Mozek nereaguje na krátkodobé změny, ale na to, jakému prostředí je vystaven po mnoho let.

V souvislosti s prevencí demence se často objevují různé „zázračné“ látky – typicky omega‑3 mastné kyseliny, vitaminy nebo tzv. prokognitiva slibující zlepšení paměti a ochranu mozku. Otázka jejich skutečného přínosu je ale složitější.

Současná data obecně ukazují, že u zdravých lidí nemají doplňky stravy na snížení rizika demence výrazný a spolehlivý efekt. Mnoho pozitivních výsledků pochází z observačních studií, kde je obtížné oddělit vliv jedné látky od celkového životního stylu – lidé s vyšším příjmem těchto látek často zároveň žijí zdravěji, takže nelze snadno odlišit příčinu od souvislosti. A nejen to: důkladnější studie z letošního roku dokonce naznačuje, že u některých starších lidí může být užívání omega‑3 doplňků spojeno s rychlejším poklesem kognice.

To neznamená, že jsou tyto látky zbytečné. Například omega‑3 mastné kyseliny jsou důležitou součástí stravy a podílejí se na fungování mozku. Rozhodující ale není jejich izolované užívání ve formě doplňků, nýbrž dlouhodobý kontext – tedy celkový způsob stravování a životní styl.

Podobně opatrně je třeba přistupovat i k tzv. nootropikům, někdy označovaným jako prokognitiva – tedy látkám, které mají zlepšovat paměť, pozornost nebo celkový kognitivní výkon. Zatímco v medicíně tento pojem zahrnuje i některé léky, v běžné praxi jde nejčastěji o doplňky stravy s velmi různou kvalitou důkazů. Studie ukazují, že tyto látky mohou mít u některých lidí krátkodobý nebo subjektivní efekt, jejich dlouhodobý přínos pro prevenci demence však nebyl spolehlivě prokázán. Výsledky jsou navíc často nekonzistentní a obtížně interpretovatelné, protože se liší složením přípravků i charakteristikou sledovaných skupin.

V praxi tak zůstává klíčové především to, co víme s větší jistotou – tedy vliv dlouhodobého životního stylu, zatímco samotné doplňky mohou mít význam spíše v konkrétních situacích než jako univerzální prevence.

V tomto článku jsem chtěl ukázat, že vznik demence není jen nevyhnutelným důsledkem stárnutí, ale výsledkem dlouhodobého působení faktorů, které lze alespoň částečně ovlivnit. Právě proto má jejich úprava smysl i v pozdějším věku – i když ne vždy může riziko zcela odstranit, může ho alespoň snížit nebo oddálit.

Zároveň neplatí, že by bylo nutné dosáhnout ideálního životního stylu – to by pro mnoho lidí znamenalo neustálou kontrolu a hon za „dokonalými“ hodnotami, což není ani reálně udržitelné, ani příliš lákavé. I částečné zlepšení jednotlivých faktorů přitom může mít měřitelný dopad na celkové riziko. Tento efekt se navíc ukazuje i u lidí se zvýšenou genetickou zátěží – genetika ovlivňuje pravděpodobnost, nikoli nevyhnutelný výsledek.

Právě v tom spočívá hlavní posun současného výzkumu: prevence demence není hledání jedné zázračné látky nebo jednoduchého řešení, ale dlouhodobá péče o stav mozku a celkového zdraví v průběhu života.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Liao ZB, Hu ZC, Zeng GH, et al. The association between omega-3 supplementation and cognitive decline in older adults. J Prev Alzheimers Dis. Published online April 17, 2026. doi:10.1016/j.tjpad.2026.100569

Livingston G, Huntley J, Liu KY, et al. Dementia prevention, intervention, and care: 2024 report of the Lancet standing Commission. Lancet. 2024;404(10452):572-628. doi:10.1016/S0140-6736(24)01296-0

Marinelli JP, Lohse CM, Fussell WL, et al. Association between hearing loss and development of dementia using formal behavioural audiometric testing within the Mayo Clinic Study of Aging (MCSA): a prospective population-based study. Lancet Healthy Longev 2022; 3: e817–24.

Mirza SS, de Bruijn RF, Direk N, et al. Depressive symptoms predict incident dementia during short- but not long-term follow-up period. Alzheimers Dement 2014; 10 (suppl): S323-29.

Powell DS, Brenowitz WD, Yaffe K, et al. Examining the combined estimated effects of hearing loss and depressive symptoms on risk of cognitive decline and incident dementia. J Gerontol B Psychol Sci Soc Sci 2022; 77: 839–49. 94

Richard E, Reitz C, Honig LH, et al. Late-life depression, mild cognitive impairment, and dementia. JAMA Neurol 2013; 70: 374–82.

Sabia S, Fayosse A, Dumurgier J, et al. Association of ideal cardiovascular health at age 50 with incidence of dementia: 25 year follow-up of Whitehall II cohort study. BMJ 2019; 366: l4414.

Wee J, Sukudom S, Bhat S, et al. The relationship between midlife dyslipidemia and lifetime incidence of dementia: a systematic review and meta-analysis of cohort studies. Alzheimers Dement (Amst) 2023; 15: e12395.

Zhang X, Tong T, Chang A, et al. Midlife lipid and glucose levels are associated with Alzheimer’s disease. Alzheimers Dement 2023; 19: 181–93.