Článek
Usínání není okamžik, kdy se celý mozek naráz přepne do spánku. Jednotlivé mozkové systémy totiž do spánku přecházejí různou rychlostí. Zatímco některé nervové okruhy už vykazují aktivitu typickou pro spánek, jiné si stále zachovávají charakteristiky bdělého stavu. A právě tato krátkodobá, přechodná nesouhra vytváří podmínky pro vznik hypnagogických halucinací.
Slovo hypnagogický označuje jevy, které se objevují při usínání. Pokud se podobné zážitky objeví při probouzení, mluvíme naopak o halucinacích hypnopompických. Oba fenomény jsou poměrně běžné a většina lidí je alespoň jednou za život zažije.
Na rozdíl od snů však člověk často nadále vnímá své skutečné okolí. Vidí svůj pokoj, nábytek nebo obrysy oken, ale do tohoto obrazu se současně promítá obsah vytvořený samotným mozkem. Ten totiž na krátký okamžik propojí skutečné smyslové informace s obrazy, které sám vytváří.
Mozek balancuje mezi dvěma stavy
Během bdělosti jsou naše smyslové vjemy silně řízeny především informacemi přicházejícími z okolí. Mozek neustále porovnává to, co očekává, s tím, co skutečně registrují smysly. Při usínání se však tok informací z okolního prostředí postupně oslabuje. Zároveň se začíná měnit aktivita mozkové kůry i hlubších struktur. Významnou roli přitom hraje mozkový kmen (na mém snímku níže), jehož nervové okruhy řídí přechod mezi bdělostí a spánkem, i thalamus, který funguje jako důležitá přepojovací stanice pro většinu smyslových informací. Tyto systémy se během usínání postupně přelaďují do režimu spánku.
Ve chvíli, kdy se přísun smyslových informací z okolí postupně snižuje, začíná mít větší vliv vnitřní aktivita mozku. Ten totiž není pasivním přijímačem reality. Neustále vytváří vlastní předpovědi o tom, co by měl vidět, slyšet nebo cítit. Za normálních okolností jsou tyto předpovědi průběžně opravovány skutečnými smyslovými daty. Při usínání ale tato kontrola slábne. Výsledkem může být situace, kdy mozek na okamžik přijme vlastní představu jako skutečný vjem.
Proto mohou vznikat velmi realistické obrazy lidí stojících u postele, pavouků lezoucích po zdi nebo zvířat sedících na peřině. Mozek je nevytváří vědomě ani záměrně – jde o vedlejší produkt přechodu mezi dvěma odlišnými funkčními stavy.
Proč jsou právě lidé a pavouci tak častí
Obsah hypnagogických halucinací není náhodný a zřejmě souvisí s evolučním vývojem našeho mozku, který je obzvlášť citlivý na rozeznání významných objektů jako jsou lidské postavy nebo zvířata.
Samostatnou kapitolou jsou pak lidské tváře, přítomnost nebo i jen pohyb lidí, pro jejichž rozpoznávání máme dokonce specializované oblasti mozkové kůry. Evolučně bylo výhodnější splést si stín s člověkem než naopak přehlédnout skutečného vetřelce. Mozek je proto nastaven tak, aby se v případě nejistoty (tma, málo detailů…) raději přiklonil k tomu, že vidí skutečnou postavu, zvíře či tvář, protože je to bezpečnější.
Velmi podobně je tomu u pavouků nebo hadů, a zde už nejspíše uhodnete proč. Výzkumy ukazují, že náš zrakový systém tyto potenciálně nebezpečné tvary zpracovává velmi rychle a s vysokou citlivostí. Není proto překvapivé, že právě tyto obrazy patří mezi nejčastější obsah hypnagogických halucinací.
Proč působí tak skutečně
Lidé bývají překvapeni, jak přesvědčivě tyto halucinace vypadají. Někteří dokonce několik sekund věří, že se v pokoji opravdu nachází cizí člověk.
Důvod spočívá v tom, že (z velké části) stejné mozkové oblasti, které zpracovávají skutečné smyslové informace, mohou být aktivovány i bez přítomnosti vnějšího podnětu. Pokud je taková aktivita dostatečně silná a současně chybí spolehlivá kontrola (ověření) ze smyslových informací, vlastní prožitek je pak téměř nerozeznatelný od skutečnosti.
Zajímavé je, že mnoho lidí si současně uvědomuje, že něco není v pořádku, což vzniká proto, že vědomí ještě není plně ponořeno do spánku. Mozek se nachází v přechodném režimu, kdy část jeho systémů stále vyhodnocuje realitu, zatímco jiné už vytvářejí obsah podobný snům.
Když se přidá spánková paralýzou
Velmi děsivé mohou být situace, kdy se hypnagogická halucinace spojí se spánkovou paralýzou. Člověk má otevřené oči, vnímá své okolí, ale není schopen se pohnout ani promluvit. Současně může vidět postavu stojící vedle postele nebo mít pocit, že mu na hrudi sedí nějaká bytost, což si lidé v minulosti často vysvětlovali jako útok démona či nějakého zlého ducha.
Tento zážitek má ale dobře objasněné biologické vysvětlení. Během REM spánku je ovládání kosterních svalů přirozeně utlumeno, aby člověk fyzicky neprováděl pohyby odpovídající těm, které provádí ve snu - blíže jsem o těchto mechanismech psal zde. Občas se ale stane, že se vědomí probudí o něco dříve než motorický systém (respektive než odezní svalová atonie REM spánku). Výsledkem je několik sekund až minut trvající stav, kdy si člověk uvědomuje své okolí, ale tělo stále zůstává ve spánkovém režimu. Osobně se mi toto stalo na cestě mimo Evropu, kdy jsem se uprostřed noci probudil, neschopný se pohnout nebo promluvit, a skutečně jsem se obával, zda jsem neprodělal závažnou mozkovou příhodu…v takové situaci by mi paradoxně halucinace pomohla rychleji pochopit, o jaký stav šlo.
Pocit cizí přítomnosti pravděpodobně vzniká kombinací narušeného zpracování tělesných signálů, zvýšené aktivity center zpracovávajících emoce a pokračující snové aktivity mozku. Právě proto bývají tyto zážitky mimořádně intenzivní a často si je lidé pamatují mnoho let.
Kdo je zažívá nejčastěji
Hypnagogické halucinace se mohou objevit u kohokoliv. Pravděpodobnost jejich výskytu ale zvyšuje nedostatek spánku, nepravidelný spánkový režim, výrazný stres nebo dlouhodobá únava. Častější bývají také u mladých lidí, jejichž spánková architektura je obecně dynamičtější.
Významně častěji se objevují u narkolepsie, neurologického onemocnění charakterizovaného narušenou regulací spánku a bdělosti. U těchto pacientů mohou být hypnagogické halucinace spolu se spánkovou paralýzou jedním z prvních příznaků onemocnění. Jejich přítomnost sama o sobě však neznamená, že člověk trpí narkolepsií.
Nejde o psychózu
Přestože se používá slovo halucinace, hypnagogické halucinace se od halucinací při psychotických onemocněních podstatně liší, neboť se objevují výhradně na přechodu mezi bdělostí a spánkem, bývají krátkodobé a většina lidí po jejich odeznění rozpozná, že nešlo o skutečnost. Zároveň samozřejmě nejsou spojeny s narušeným úsudkem ani s dlouhodobou poruchou vnímání reality.
Naopak halucinace během plné bdělosti, zejména pokud se opakují, zasahují do běžného fungování nebo jsou spojeny s dalšími neurologickými či psychiatrickými příznaky, vyžadují odborné vyšetření.
Fascinující okno do fungování našeho vědomí
Pro neurovědce představují hypnagogické halucinace jedinečnou příležitost sledovat, jak mozek vytváří naši subjektivní realitu. Ukazují, že to, co běžně považujeme za přesný obraz okolního světa, je ve skutečnosti výsledkem nepřetržité spolupráce mezi smyslovými informacemi a vnitřními modely, které si mozek neustále vytváří.
Ve většině případů jsou hypnagogické halucinace neškodným důsledkem tohoto přelaďování mezi dvěma stavy vědomí. Přesto dokážou být mimořádně živé a emocionálně silné, což je také důvod, proč nám mnohdy zůstávají v paměti velmi dlouho.
Zdroje
Foffani G. To be or not to be hallucinating: Implications of hypnagogic/hypnopompic experiences and lucid dreaming for brain disorders. PNAS Nexus. 2023;3(1):pgad442. Published 2023 Dec 19. doi:10.1093/pnasnexus/pgad442
Gnoni V, Duncan I, Wasserman D, et al. 2022;63(5):438-447. doi:10.3325/cmj.2022.63.438sorders of arousal: a novel behavioral and EEG pattern. Croat Med J. 2022;63(5):438-447. doi:10.3325/cmj.2022.63.438
Waters F, Ling I, Azimi S, Blom JD. Sleep-Related Hallucinations. Sleep Med Clin. 2024;19(1):143-157. doi:10.1016/j.jsmc.2023.10.008
