Záškuby svalů, nebo bílé prsty v zimě? Někdy jde jen o maličkost, jindy o vážnou nemoc

Záškuby svalů nebo zbělání prstů v chladu jsou poměrně časté. Přesto vzbuzují velkou pozornost, protože mohou být projevem zcela neškodného stavu stejně jako prvním signálem závažnějšího onemocnění. Na první pohled přitom nemusí být snadné oba scénáře odlišit, jak popíši níže.

Fascikulace se projevují jako drobné, trhavé záškuby malé části svalu. Nejčastěji si jich všímáme v lýtkách, stehnech, u palce na rukou nebo kolem očí, objevit se však mohou prakticky kdekoli na těle. Pod kůží jsou často viditelné jako jemné vlnění či cukání, které může trvat jen pár sekund, nebo také několik hodin. Na rozdíl od běžného svalového stahu však obvykle není natolik silné, aby pohnulo končetinou nebo stáhlo celý sval. Typické fascikulace můžete vidět v mém příspěvku níže.

Občasné fascikulace nejsou ničím výjimečným a v určitém období života se s nimi setká téměř každý. Často se objevují po fyzické námaze, při nedostatku spánku, během období zvýšeného stresu nebo po nadměrné konzumaci kofeinu a dalších povzbuzujících látek. Přispět k nim může také dehydratace či nerovnováha některých minerálů, zejména hořčíku. V takových případech bývají záškuby přechodné a po odstranění vyvolávající příčiny zpravidla samy odezní.

Zatímco ještě poměrně nedávno by většina lidí takové svalové záškuby jednoduše přešla, dnes často stačí několik minut na internetu a z nenápadného příznaku se stane zdroj značných obav, úzkosti a strachu. Důvod je jednoduchý a vcelku pochopitelný: fascikulace patří mezi charakteristické příznaky obávané amyotrofické laterální sklerózy (ALS), závažného neurodegenerativního onemocnění, které je mnohým čtenářům známé (případně můj podrobný článek zde).

Není to tak, že by někoho vystresovalo občasné cuknutí v ruce nebo na noze. Existuje totiž stav, kdy mohou být fascikulace velmi časté až téměř neustálé, mohou se objevovat současně na různých částech těla a přetrvávat po řadu týdnů, měsíců i let. Tento jev se dnes označuje jako syndrom benigních fascikulací a pravdou je, že ještě poměrně nedávno nebyl mezi neurology příliš známý ani systematicky popisovaný.

Největší problém ale spočívá v tom, že samotná přítomnost fascikulací sama o sobě neumožňuje spolehlivě rozlišit, zda jde o benigní syndrom, nebo o počínající ALS. Právě tato dlouhodobá nejistota je jedním z hlavních důvodů, proč mohou tyto potíže vyvolávat tak výrazné obavy a úzkosti, kdy mnozí pacienti končí v péči psychiatrů.

Z pohledu praxe je však důležité říct, že i když se fascikulace u ALS mohou objevit jako jeden z prvních příznaků, ve skutečnosti to není častý scénář, a běžně patří spíše k pozdějším projevům onemocnění. V odborné literatuře se sice objevují popsané případy, kdy byly fascikulace na začátku výraznější a další příznaky se rozvinuly až později, jde však spíše o výjimečné situace. Je však pochopitelné, že právě tyto výjimky tolik stresují pacienty s fascikulacemi, kteří na tyto informace narazí při hledání na internetu.

U ALS se fascikulace typicky objevují až v době, kdy jsou již přítomny i další známky postižení motorických neuronů, zejména svalová slabost, atrofie (úbytek svalové hmoty) nebo poruchy výslovnosti či polykání.

Rozhodující je tak vždy celkový klinický obraz. Pokud chybí další varovné příznaky a stav je dlouhodobě stabilní, pravděpodobnost závažného onemocnění je velmi nízká. Normální neurologické vyšetření a elektromyografie v takové situaci představují velmi uklidňující nález, protože pomáhají potvrdit, že nedochází k postižení motorických neuronů. Pokud jsou obě vyšetření v pořádku a potíže se v čase nezhoršují, výrazně to podporuje benigní povahu fascikulací.

Zde je dobré dodat, že kromě ALS mohou fascikulace souviset i s dalšími neurologickými nebo systémovými příčinami, například s periferními neuropatiemi, poruchami funkce štítné žlázy nebo vzácněji i s autoimunitními či zánětlivými onemocněními.

Druhým příznakem, který je často neškodný, ale v některých případech může být i součástí velmi závažných onemocnění, je Raynaudův fenomén. Jde o poruchu prokrvení drobných cév, nejčastěji na prstech rukou, méně často na nohou, uších nebo nose. Typicky se objevuje v reakci na chlad nebo stres, kdy dojde k přechodnému stažení cév a omezení průtoku krve. To se projevuje zbělením prstů, které mohou následně zmodrat a po opětovném prokrvení zrudnou - tyto klasické tři fáze se však nevyskytují u všech pacientů, časté jsou hlavně první dvě. Barevné změny často doprovází bolest, necitlivost nebo mravenčení.

Raynaudův fenomén může být primární nebo sekundární. Primární forma se vyskytuje samostatně, není spojena s jiným onemocněním a tvoří většinu případů. Typicky se objevuje u mladých žen, nejčastěji před 20. rokem věku, a postihuje symetricky prsty obou rukou, méně často i nohou. Přestože může být nepříjemná, zpravidla nevede k trvalému poškození tkání a má příznivou prognózu.

Naopak sekundární Raynaudův fenomén je projevem jiného onemocnění, nejčastěji některé ze závažných autoimunitních chorob pojivové tkáně, jako je systémová sklerodermie (SSc) nebo systémový lupus erythematodes (SLE). Právě u systémové sklerodermie, která navzdory pokrokům v léčbě patří mezi revmatická onemocnění s nejvyšší úmrtností, bývá Raynaudův fenomén často jedním z prvních příznaků a může ostatním projevům předcházet o měsíce až řadu let.

Na sekundární Raynaudův fenomén by měly upozornit některé rizikové faktory a atypické rysy – zejména mužské pohlaví, vznik obtíží ve vyšším věku (typicky po 30.–40. roce), asymetrické postižení (např. jedna ruka), výrazná bolest nebo rychlá progrese potíží. Varovná je také přítomnost otoků prstů, napjaté kůže, špatného hojení ran na konečcích prstů či systémových příznaků. Tyto znaky zvyšují pravděpodobnost, že jde projev o základního onemocnění a jsou důvodem k podrobnému vyšetření. Na tomto místě je třeba dodat, že sekundární forma může vzniknout i v důsledku užívání některých léků nebo při dlouhodobé práci s vibračními nástroji - v takových případech obvykle nepředstavuje závažné riziko, protože jde o reakci na vnější vliv, nikoli o projev systémového onemocnění.

Prvním krokem, který by měl podstoupit každý pacient s podezřením na sekundární Raynaudův fenomén, je vyšetření antinukleárních protilátek (ANA) z krve, které může indikovat i praktický lékař. Mírně pozitivní nález sám o sobě ještě neznamená přítomnost autoimunitního onemocnění, výrazně však zvyšuje jeho pravděpodobnost. Následně se obvykle provádí kapilaroskopie nehtového valu, při níž lékař pomocí speciálního mikroskopu hodnotí drobné krevní cévy v okolí nehtů. Toto jednoduché a nebolestivé vyšetření dokáže odhalit charakteristické změny typické například pro systémovou sklerodermii a pomáhá rozlišit mezi primární a sekundární formou Raynaudova fenoménu. V kombinaci s klinickými příznaky a dalšími laboratorními testy tak umožňuje včas zachytit pacienty, u nichž může být Raynaudův fenomén prvním projevem závažného systémového onemocnění, a zahájit tak léčbu včas.

Fascikulace i Raynaudův fenomén připomínají, že význam jednoho příznaku nelze posuzovat izolovaně. Zatímco u některých lidí představují neškodný a dlouhodobě stabilní stav, u jiných mohou být prvním projevem onemocnění, které se plně rozvine až s odstupem měsíců nebo let.

Právě proto je důležité věnovat pozornost nejen samotnému příznaku, ale i jeho okolnostem, doprovodným obtížím a vývoji v čase. Moderní vyšetřovací metody dnes často umožňují odhalit závažná onemocnění v jejich raných stadiích, kdy ještě nemusí být přítomny jejich typické projevy. Včasné rozpoznání tak může mít pro další průběh onemocnění zásadní význam.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Curtiss P, Svigos K, Schwager Z, Lo Sicco K, Franks AG Jr. Part I: Epidemiology, pathophysiology, and clinical considerations of primary and secondary Raynaud's phenomenon. J Am Acad Dermatol. 2024;90(2):223-234. doi:10.1016/j.jaad.2022.06.1199

Venkatesh V, Frishman WH, Aronow WS. Raynaud's Disease: Review of Current Literature. Cardiol Rev. Published online April 16, 2026. doi:10.1097/CRD.0000000000001278

Taher Y, Ibrahim S, Ahmed D. BENIGN FASCICULATION SYNDROME AMONG HEALTH CARE WORKERS, A SINGLE CENTER STUDY. Georgian Med News. 2025;(366):64-68.