Nezapomenutelná cesta do Chorvatska aneb reportáž z pravěku

Rozhodla jsem se zveřejnit tuto historickou ryze soukromou až intimní reportáž, kterou jsem napsala asi před 20 lety, abych vás pobavila a třeba vám zkrátila nudné čekání v kolonách. Ať už jedete na vysněnou dovolenou do Chorvatska, nebo jen čekáte každodenní frontu na Brno. Nemám k ní bohužel žádnou autentickou fotodokumentaci, protože na to opravdu nebyl čas. Navíc jsem ji tenkrát psala „do bloku“ a vůbec mě nenapadlo, že ji někdy použiji „do blogu“. Pokud si budete myslet, že je to vymyšlený příběh, tak vězte, že jsem si nevymyslela ani čárku, vše se stalo přesně tak, jak popisuji. Jen připomínám, že to bylo opravdu v „pravěku“, kdy byl internet a moderní technologie v plenkách. Dnes by se to už asi stát nemohlo, i když… některé procesy jsou pořád stejné. Takže se moc nesmějte a dejte si pozor, ať se něco podobného nestane i vám!

Naše rodinná cesta do Chorvatska měla začít ve Vídni, protože já jako vytížená profesionální průvodkyně přiletěla rovnou ze zájezdu do Portugalska. O tom, jak to mám v sezóně náročné, jsem psala ZDE. Nejdřív mě rodinka nemohla najít na letišti ve Vídni, naháněli jsme se minimálně hodinu. Já čekala venku, oni vevnitř, a pak opačně… Nechápete, proč jsme si nezavolali? Jak říkám, bylo to v pravěku a manžel si zapomněl vyřídit roaming.

Drama začalo kousek za Vídní: Áďa poprvé zvrací – poblinkal baťoh s jídlem, veškeré své oblečení a auto (nové). Kufr s oblečením byl samozřejmě až vespod, tak jsem mu musela obléct moje tepláky a halenku, můj kufr byl naštěstí (nebo bohužel) navrchu, Áďa kňoural, že si připadá jak Žid při Chanuce. Igelitku s blitíčkem jsme vezli asi 20 km na pumpu. Tam jsme si za 2 eura umyli ruce (vyčůrali jsme se na první blicí pauze do křoví, protože to bylo akutní, ale zas tam nebyla voda).

2× jsme zabloudili! Jednou nás navigace hnala do Mariboru (okružní prohlídka ve 2 hodiny v noci je fakt super), navigace neměla slovinské dálnice, takže nás hnala po okreskách (slovinská okreska tenkrát vypadala jak naše polňačka). A to jsme si na hranicích koupili za 30 euro dálniční známku (tomu se říká ironie). Když jsme se konečně po 30 km napojili na dálnici, zjistili jsme, že je strašná zácpa (po dálnici totiž jeli všichni ostatní kromě nás). Jedeme v ní už 6 hodin a pořád nám k cíli zbývají 4 hodiny cesty. Tento čas hlásí navigace už aspoň 3 hodiny. Právě jsme překročili magickou hranici – už jen 299 km. Zácpa je tak strašná, že nás navigace pořád nutí přepnout do režimu CHODEC (a asi si říká, proč mají ti blbci na vycházce zapnutý režim AUTO). Navigace za 7.000 Kč na prd – dovedla nás do Vídně, kam jsme trefili, a od té doby tápe! No a teď se chytla, ale v té zácpě stejně není kam uhnout.

Abych to zkrátila: Áďa zvrací podruhé, potřetí, počtvrté… došly igelitky! Myslela jsem, že hůř být nemůže. Omyl: Na hranicích v největší zácpě mezi Slovniskem a Chorvatskem chtěl Áďa kakat! Nešlo to. Fronty aut v desetistupech, nepropadl by špendlík. Za hranicemi záchody fakt na blití (takže je Áďa z pochopitelných důvodů nemohl navštívit), pak samý most-tunel-most-tunel. Za pátým mostem jsem to vzdala, zastavili jsme na mostě, v přímém přenosu Adík kakal, všichni ho sledovali, já jsem ho utírala atd… zkrátka on-line divadlo pro účastníky zácpy. Pak jsem to vzdala i já, veškerá důstojnost šla stranou – po několika hodinách jsem potřebovala čůrat také, tak jsem představení rozšířila i o mou produkci! Doufám, že nikdo nefotil nebo nenatáčel. Možná se uvidím v „Neváhej a toč“!

Drama ještě zdaleka není u konce. Adámek na zácpu na silnici reagoval průjmem. Bohužel, na ten jsme nestihli zareagovat my! Takže moje jediné tepláky, halenka a auto jsou pokakané (jistě si dovedete představit, jak to po několika hodinách sezení v autě „bude vonět“ (to už mám vzadu jeho poblinkané tričko a kalhoty)! Jsem zvědavá, v čem budu chodit. Ke všemu prší a je 15 stupňů (ideální konstelace pro pohodovou dovolenou u moře). Pak jsme normálně natvrdo v koloně zastavili a šli kakat zas na krajnici – nikde ani keříček (jen policajti, kteří rozhodně neměli v úmyslu pomáhat a chránit). Druhé kolo průjmu – převlékání – už toho moc dostupného nezbylo, takže je Adík v pokakaných teplákách (mých) naostro. Příští kolo budeme muset k produkci ještě přidat vybalování všech zavazadel na dálnici a hledání čistého oblečení. Kvůli asistenci policie jsme průjem, toaleťák a pokakané slipy museli posbírat do pytlíku a vézt (krokem) 40 km k druhé pumpě (tu první manžel minul, asi se kochal).

Adámek brečí a nutí nás otočit auto a vrátit se (což je naštěstí v té zácpě nerealizovatelné – zatím!). Ale i já zcela vážně zvažuji tuto variantu. V této situaci mi může být celé „pos..né“ Chorvatsko ukradené! (teda pos..né není samozřejmě Chorvatsko, ale my).

A to jsem ještě zapomněla na intermezzo s hledáním občanky. Manžel před hranicemi nenašel občanku, takže půl hodina hledání, vyskládávání zavazadel, nervy na pochodu! Sborka, rozborka… Nic! Tak znovu: sborka, rozborka… Zase nic! Kdo nezažil – nepochopí! Adrenalin stoupá, je čím dál těžší udržovat pohodovou prázdninovou atmosféru. Za křečovitým úsměvem jsou zaťaté zuby. Už byly na pořadu dne katastrofické scénáře. Nakonec občanka nalezena v brašničce pod Dominikovýma nohama, zakopnutá pod sedadlo! Možná by bylo lépe, kdybychom se vrátili už tehdy, to by nás ještě nevyšlo tak draho a Adík by blinkal až někde před Brnem a kakal by zcela určitě doma v klidu.

Za dobu, co jsem napsala tuto reportáž z cest, jsme ujeli asi 3 km krokem. Jen doufám, že Adámek už vypustil veškerý obsah všech svých vnitřností a nic si neschovává na pak. Ale možná, že překvapí!

No to mi fakt nebude nikdo věřit, když už si říkám, že máme veškeré záchodové epizody odbyté, tak se já zamknu na pumpě na záchodě tak, že mě nikdo nemůže odemknout! Volám manželovi, aby mě vysvobodil – nebere mobil, usnul vyčerpáním po 14 hodinách jízdy a s dalšími minimálně 4 hodinami před sebou. Buším, volám o pomoc, lomcuji klikou! Ostatní návštěvnice toalet všech národností se mě snaží vysvobodit, ale marně. Až přivolaný personál (hajzlbába) mě po 15 minutách snažení vysvobozuje z vězení. Ještěže jí nerozumím, co mi nadává! Fronta na WC mezitím vzrostla na pětinásobek. Aspoň mám víc obecenstva. Přísahám, že jsem si nic z toho, co píšu, nevymyslela, ani nepřibarvila. Toto vše se mi opravdu stalo!

Jen na okraj o mém včerejším putování Evropou, aby bylo jasno, že ani příprava na tuto cestu hrůzy nebyla procházkou růžovým sadem: mám rekord 5 zemí za 24 hodin: Ráno jsem vyrážela z Fátimy (poutní místo v Portugalsku), našla jsem si na netu (v portugalštině, takže jsem si nebyla úplně 100% jistá), že mi jede autobus v 8,00 a v 9,15, pro jistotu jsem to konzultovala s recepční, která mě vyvedla z omylu (tak v 8,00 nejede nic), v 9,15 už to bude na letiště do Lisabonu na knop, ale budiž. Raději objednávám taxi na 8,30, pro jistotu. Řidič začal zmatkovat! Při neškodné konverzaci kam jedu a co tam budu dělat, z něj vylezlo, že jediný autobus jede v 8,30 (což právě bylo), pak až do 11,00 nic (to bych letadlo opravdu nestihla). Začal závod s časem (křižovatky na červenou, řidič střihal zatáčky jak Fittipaldi…). Přijeli jsme na nádraží, taxikář čapnul můj kufr a ve svých minimálně 65 letech utíkal jak o závod k autobusu (byl to fakt kluk snaživej), hodil mi kufr do zavazadlového prostoru a s vítězoslavným úsměvem mě poslal si koupit lístek. V poslední chvíli mě napadlo zeptat se řidiče autobusu, kam vlastně jede. Jel do Porta, což je na druhé straně Portugalska, já potřebovala do Lisabonu. Horko těžko se mi podařilo ho přesvědčit, aby mi vrátil kufr ze zamčeného zavazadlového prostoru. Ulevilo se mi – na chvíli. Autobus do „Lišbua“ (jak říkají Lisabonu místní) nepřijel na stanoviště ani 30 minut poté, co měl. Znervózněla jsem! Nakonec jsme odjížděli s 45 minutovým zpožděním. Sebemenší zácpa na cestě do Lisabonu bude mít pro mě katastrofální následky – znamenalo by to, že mi uletí letadlo z Londýna. Naštěstí měl bus nově zastávku přímo na letišti, takže super! Má radost opět netrvala dlouho. Letadlo do Londýna, kde jsem měla přestup, avizovalo hodinové zpoždění, mám tam na přestup 3 hodiny, myslela jsem, že se budu nudit, tak zřejmě ne… Nakonec mělo letadlo zpoždění hodiny dvě a já měla na komplikovaný přesun jen jednu hodinu. Poslední bojovka byla, když ještě 20 minut před plánovaným odletem mého druhého spoje Londýn – Vídeň nebylo na tabuli napsáno, na kterou mám jít bránu. Jen vedle tabule byla výstražná cedule: Na terminály XY je to 10 minut chůze, na terminály AB je to 20 minut chůze a na terminály CD je to 30 minut chůze! (Tak tady nečum a upaluj!) Nakonec vše dopadlo dobře a já si udělala rekord 5 zemí v jednom dni (to nestihnou ani Japonci): Portugalsko – Británie – Rakousko – Slovinsko – Chorvatsko. A po této anabázi následovala ta blinkací epizoda.

Dovolená tehdy proběhla bez komplikací, takže si na ni už vůbec nepamatuji, kromě té cesty, která zůstane zarytá hluboko v mých vzpomínkách. A o tom to je. Cestování má být zajímavé, adrenalinové, plné zážitků. A jak rád říkával můj profesor cestovního ruchu: Zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je silný!