Článek
Prezident pod tlakem, který si neumíme představit
Podzim 1938. Evropa je na pokraji války, Hitler vyhrožuje invazí do Československa. V Londýně i v Paříži se politici děsí dalšího konfliktu a tlačí na Beneše, aby ustoupil.
Do Prahy přicházejí telegramy a telefonáty: „Pane prezidente, musíte ustoupit. Nebo budete stát sami proti Německu.“ Beneš ví, že armáda je připravena bojovat, ale také ví, že spojenci se k boji nepřipojí.
Za okny Hradčanského paláce fouká studený vítr a Beneš, obklopen mapami a zprávami rozvědky, hledí na hodinky. Čas se krátí.
Mnichovská dohoda – podpis bez Beneše
1. září 1938 se v Mnichově schází Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier. Československý zástupce? Žádný. Beneš sleduje, jak se o jeho zemi jedná bez něj. Čtyři státníci podepisují dohodu, podle níž musí Československo odstoupit pohraničí Německu.
Když se dokument dostane do Prahy, Beneš ví, že na odpor je pozdě. Spojenci mu vzkazují, že pokud odmítne, bude Československo stát proti Hitlerovi samo.
Osobní peklo Edvarda Beneše
Beneš to později popsal jako nejtěžší rozhodnutí svého života. „Ustoupit znamenalo zachránit, co se zachránit dá. Odmítnout znamenalo smrt státu během týdnů,“ napsal v pamětech.
V noci, kdy oznámil přijetí dohody, se v pracovně dlouho procházel. Podle pamětníků vypil dvě silné černé kávy a půl láhve koňaku, než našel sílu podepsat prohlášení. Věděl, že ho čeká vlna nenávisti.
A také přišla. Na ulicích se šeptalo o „zradě“. Lidé, kteří ještě před týdnem Beneše obdivovali, odvraceli hlavu.
Odstoupení a exil
1. října 1938 Beneš abdikuje. Po několika dnech odjíždí do Londýna a později do USA. V exilu se snaží přesvědčit svět, že Československo bylo obětováno pro falešný mír.
Jeho „mnichovská jizva“ zůstala otevřená. Do konce života se bránil proti nařčení ze zbabělosti a trval na tom, že šlo o taktické rozhodnutí, které mělo zachránit zemi před okamžitou zkázou.
Jak to vidíme dnes
Historici se dodnes přou. Jedni Beneše brání – vidí v něm pragmatika, který chladně vyhodnotil beznadějnou situaci. Druzí tvrdí, že měl bojovat a odmítnout ultimátum, i kdyby to znamenalo porážku.
Ale jisté je jedno – Beneš v září 1938 stál sám v místnosti plné map, přetékající telefonní linky hrozbami a prosbami, a musel rozhodnout o osudu milionů lidí. A to je břemeno, které by unavilo i muže s ocelovými nervy.
Když v roce 1945 přijel Beneš do osvobozené Prahy, někteří lidé mu prý připomínali Mnichov i v momentech vítězství. A on jen tiše řekl: „Mnichov nikdy nepřestal.“
Zdroje:
- Beneš, E. Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha: Orbis, 1947.
- Tůma, O. a kol. Mnichovská dohoda 1938. Praha: Academia, 2008.
- Zeman, Z. A. B., Klimek, A. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Karolinum, 1993.
- "Munich Agreement 1938." BBC History. online
- "The Munich Crisis." Encyclopaedia Britannica. online
