Brno, 1947: Blažej Dydy unikl oprátce, ale ne doživotí. Čeští velitelé táborů před soudem nestanuli

Veřejné hlavní přelíčení s předsedou senátu doktorem Bajajou se konalo v Brně 29. dubna 1947. Obžalovaný, třicetiletý Blažej Dydy, se nikdy nenaučil číst ani psát. Obhájce mu určil soud. Mimořádné lidové soudy tehdy dokončovaly svou práci: do května 1947 vyřídily téměř čtyřicet tisíc případů kolaborantů, udavačů a spolupracovníků okupantů.

Tenhle případ byl ale jiný. Historik Michal Schuster ho shrnul jedinou větou: jediným odsouzeným se paradoxně stal moravský Rom. Před soudem nestál protektorátní úředník, který zřizoval tábory pro Romy, ani český dozorce, ani velitel. Stál tam muž, jehož rodinu zavraždili v koncentračním táboře a který v táboře sám patřil k vězňům dohlížejícím na ostatní.

Po osvobození se Dydy na krátkou dobu vrátil do Velkého Ořechova. Pak žil v Chlumu u Zlína a v červenci 1946 odešel do tehdy vylidněného Vítkova na severní Moravě. Pracoval tam jako stavební dělník. Ve Vítkově bydlel na Opavské ulici, stejně jako manželé František Kryštof a Marie Adamová, bývalí vězni z Osvětimi.

Ve městě se brzy rozšířily pověsti o jeho působení v táborech. Dne 4. července 1946 oznámila dvojice na stanici Sboru národní bezpečnosti, že jistý „cikán Mann“ zavinil jako kápo smrt více lidí v Osvětimi a v Hodoníně špatně zacházel s vězni. K udání se rozhodli až po osobním setkání s Dydym. Dydy se později hájil tím, že setkání neproběhlo konfrontačně a že Kryštof tehdy před svou ženou řekl, jak slušně se choval k vězňům. Kryštof to při výslechu popřel: sice mu tehdy přímo nevytkl jeho jednání, „ale to jsem učinil jen v obavě, aby se mi obviněný na místě hned nepomstil, poněvadž jsem věděl, že má ve Vítkově mnoho známých a měl jsem z něho strach“.

Policejní zpráva z roku 1952 ukazuje druhý možný motiv: podle lidí, u nichž Dydy před zatčením bydlel, „vinu na jeho obvinění nese jedna žena cikánka, s kterou Blažej Dydy chodil od r. 1945“, a protože si ji nevzal, obvinila svědky, kteří pak svědčili u soudu. Jde o jedinou zprávu, kterou studie cituje, a nemůžeme ji potvrdit.

Dydyho vzali do vazby 12. srpna 1946 a ještě téhož dne ho vyslechli. Shrnul tehdy svůj život za války a odmítl vinu: nikdy neměl důvod „týráním nebo špatným nakládáním přisluhovat nacistům“, když mu zavraždili děti, sestry i manželku. V září ho převezli do vazby brněnské věznice na Cejlu.

Policie poslala rozhlasu v Brně a redakcím denních listů výzvu, aby ji zveřejnily. Blažej Dydy, přezdívaný „Mannus“ nebo „Man“, byl podle ní podezřelý, že „za okupace v letech 1939 až 1943 při výkonu své funkce jako dohližitel nad pracujícími v pracovním táboře v Hodoníně u Kunštátu a v koncentračním táboře v Osvěnčimi týral uvězněné a zavinil smrt několika lidí, zejména cikánů“. Kdo ví něco podstatného, měl to ihned oznámit soudu. Výzva vyšla i s fotografií 31. ledna 1947 ve Věstníku kriminální služby.

Celkem se přihlásilo k podání svědectví 47 Romů. Všechny napomínali, aby své výpovědi podali tak, že by je mohli stvrdit přísahou. Nečas, který spis zkoumal, ale upozorňuje, že mezi svědky chyběli lidé z původních Dydyho domovských okresů: z Uherského Brodu, Uherského Hradiště a Zlína. Říkali sice, že ho znají, ale o jeho působení v táboře odmítli svědčit. Schuster z toho vyvozuje, že se do ochoty svědčit proti němu mohly promítnout osobní, sousedské či příbuzenské vazby. Mohly také ovlivnit zaznamenané výpovědi.

Nečas naopak zdůrazňuje, že od událostí uplynuly jen dva až tři roky, takže se paměť nemohla příliš zkreslit. Část svědků navíc uvedla, že Dydyho neznají, nebo že o jeho bití nikdy neslyšeli. Větší skupina ale vypovídala shodně v jeho neprospěch na základě konkrétních případů.

František Murka, narozený v roce 1908, pracoval v Osvětimi pod Dydyho dohledem při kanalizaci asi čtrnáct dní a nikdy nebyl svědkem žádného bití ani týrání z jeho strany. Podobně svědčila Marie Murková. Emílie Růžičková dosvědčila bití, ale žádnou vraždu. Dodala ale, že „někteří, hlavně kteří byli slabší, po bití za několik dní zemřeli“. Dydyho bratranec Iren Herák a jeho žena Albína shodně uvedli, že nikdy neviděli ani neslyšeli o hrubém chování Blažeje Dydyho.

O mnoho let později vyprávěl Iren Herák Ctiboru Nečasovi o poměrech v Osvětimi jinak: „Blokaři a kápa byli většinú Cigáni. Ani doma, nikde sa tak neměli, jak tam, jak sa měli tam. […] A oni nás šidili, oni to kradli zas pro sebe lebo tú svoju rodinu. […] Lebo Didy Blažej, ten z Březůvek.“ Výpověď téhož člověka se tedy liší podle toho, kdy a komu ji dával.

Veřejný žalobce podal obžalovací návrh 14. dubna 1947. Dydy v něm byl obviněn ze surového zacházení se spoluvězni, z podpory nacistického hnutí, z obohacování na úkor spoluvězňů, z těžkého poškození na těle tří osob a ze způsobení smrti celkem devatenácti lidí.

Hlavní přelíčení se konalo 29. dubna 1947 v Brně. Dydy tu mimo jiné prohlásil, že se částečně cítí vinen. Proti němu vypovídali jako svědci bývalí vězni z Osvětimi Vladimír Daniel, Julie Danielová, Ladislav Malík a Josef Růžička. Soud zamítl jeho žádost, aby vyslechl další svědky.

Soud vycházel z velkého retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. Uznal Dydyho vinným ze tří zločinů.

První bod: vyhrožování a surové zacházení se spoluvězni v obou táborech, spáchané „za okolností zvláště přitěžujících“, čímž podporoval nacistické hnutí. Za zvlášť přitěžujících okolností hrozilo od dvaceti let až doživotí nebo smrt. Druhý: těžké poškození na těle, protože při výkonu funkce kápa tloukl podřízené spoluvězně obuškem a následkem bylo porušení zdraví a nezpůsobilost k práci nejméně na dvacet dní. Třetí a nejtěžší: způsobení smrti následkem trestání holí u dvanácti konkrétních osob a dalších blíže nezjištěných lidí, mezi nimi „3letého cikánského dítěte, neznámého cikána, cikána Bohuše a cikána Reiminiuse“. V abstraktu studie je počet zemřelých uveden jako třináct.

Za tento zločin zákon stanovil jediný trest: smrt. Soud od ní upustil, protože by byla nepřiměřeně přísná. Odůvodnil to takto: Dydy „spáchal je totiž v koncentračním táboře Osvěnčimi, ve zvláštním prostředí, kdež udržování kázně a pořádku nad blokem v počtu 700 lidí /cikánů/ nebylo úkolem snadným a obžalovaný musel jakž takž pořádek udržovati, neboť podléhal dozoru německých blockařů a za každý poklesek svých spoluvězňů byl sám, když se na to přišlo, potrestán“.

Odsoudil ho „k trestu těžkého žaláře na doživotí, zostřeného jedním tvrdým ložem čtvrtletně“. Zprostil ho obžaloby ze zločinu proti majetku, tedy z okrádání a obohacování se při přídělech stravy, a také z obžaloby ze zabití tří osob v Osvětimi.

Rozsudek má ještě jednu zajímavou větu. Za polehčující okolnost soud uznal, že Dydyho zločiny byly sice spáchány ve službách Německa, „ale na druhé straně spoluzpůsobily při tom i další činitelé, zejména pak to, že cikáni byli na mnoze vyhladovělí, nemocní a jedině tak se dá vysvětliti, že velmi snadno podléhali zranění, způsobenému třebas i několika ranami, čemuž by se při včasné lékařské pomoci dalo předejít“. Soud tak uznal, že k úmrtím přispěl i hlad a nemoci, které vězně vysilovaly.

Dne 16. května 1947 odvezli Dydyho do trestnice v Mírově, kde zůstal až do propuštění. Několikrát se pokusil trest zmírnit. V červnu 1948 požádal o milost. Napsal, že ztratil celou rodinu, a dodal: „Podle mého vědomí a svědomí, nedopustil jsem se těch činů, jež kladeny mi byly za vinu a staly se tak podkladem pro mé odsouzení. Již výše uvedené vyhubení všech mých drahých vylučuje, abych se provinil tak, jak bylo žalováno.“ Ministerstvo spravedlnosti žádost zamítlo.

V lednu 1952 žádal znovu a okresní trestní soud v Brně ho odmítl „vzhledem k povaze a k tíži spáchaných zločinů, jakož i vzhledem k nepříznivým výsledkům provedeného šetření u činitelů lidové správy“. Neuspěl ani v roce 1953 při řízení o individuální amnestii. V lednu 1955 požádal o obnovu řízení: tvrdil, že byl odsouzen na základě nepravdivých a nesprávných výpovědí a že u soudu nebyli připuštěni jím navržení svědci. Soud ji v listopadu téhož roku zamítl, protože ani nová zjištění by nemohla změnit výrok o trestu.

Až amnestie prezidenta republiky z 9. května 1955 změnila doživotí na pětadvacet let s předpokládaným koncem 12. srpna 1971. Další žádosti z let 1955 a 1956 byly neúspěšné. Teprve v červenci 1961 ho krajský soud v Ostravě podmíněně propustil. Zbytek zkušební doby, tři roky, mu prominula amnestie z 9. května 1968.

Po propuštění žil v Uherském Hradišti, kde v nezjištěném roce zemřel.

Schuster ve své studii píše, že retribuční dekrety prezidenta Beneše nenašly uplatnění proti správnímu a dozorčímu personálu protektorátních „cikánských táborů“. Janovský, velitel tábora v Letech, stanul před Mimořádným lidovým soudem v Praze. Ten ho v září 1948 zprostil obžaloby. Dva dozorci z Let dostali jen kázeňské tresty, tedy nikoli soudní.

Samotný spis přitom ukazuje, že v roce 1947 nikdo nepochyboval o tom, co se Romům za války stalo. Přednosta kriminální ústředny ministerstva vnitra napsal v prosinci 1946, když zajišťoval svědky pro tento proces: „z Čech a Moravy bylo do koncentračního tábora v Osvěnčimi odtransportováno 5.440 cikánů, z nichž se vrátila asi desetina cikánů mladých a středního věku“. Hodonín spisy popisují nejen jako „cikánský“ nebo „pracovní“, ale často jako „koncentrační“ tábor. A opakovaně uvádějí, že se vězení Romů dělo „v rámci rasové perzekuce“.

Právě na tomto pozadí vyznívá nejtvrději, že se před soudem ocitl vězeň, a nikdo z českých úředníků, četníků a velitelů. Schuster uvádí obecnější důvod: romské oběti byly v Evropě po válce dlouho přehlížené. Společnost nepovažovala jejich pronásledování za rasové a přežívaly předsudky, které ho předtím zdůvodňovaly. Chybějící uznání Romů jako rasových obětí podle něj vysvětluje i to, proč nikdy nedošlo k masivnějším procesům s dozorci protektorátních táborů.

Nic z toho neznamená, že by Dydy byl nevinný. Brněnský soud považoval svědectví o jeho bití a zabíjení za prokázaná. Zároveň ale přeživší o Dydym nemluví jednotně. Rudolf Murka, který v Paměti národa vypráví i o Antonínu Murkovi, kdysi Dydyho druhovi na útěku, vzpomíná: „Spousta lidí, které jsem znal včetně mojí tety, ho chválila a říkala: ‚Kdyby nebylo Blažeja, tak mi zabili děti už v Hodonínku. Už tam je zachránil.‘ Někteří chválili, jiní na něj nadávali.“ Sám soudí, že kdyby Dydy měl na svědomí všechno, z čeho ho obvinili, rodiny přeživších by ho po válce zlikvidovaly samy. Magazín Paměti národa k tomu poznamenává, že řada Romů vnímá proces s Dydym jako politicky zmanipulovaný.

Italský chemik Primo Levi, který přežil Osvětim, pojmenoval prostor, kde se ocitali lidé jako Dydy, „šedou zónou“. Je to místo mezi obětí a pachatelem, kde vězeň dostane funkci a s ní možnost, a vlastně i nutnost, rozhodovat o druhých. Co v takové zóně znamená vina, se historici nedohodli dodnes. Brněnský soud v roce 1947 na tu otázku odpovídat nemusel. Měl před sebou svědectví Romů a jednoho obžalovaného.

Oběti ze soudního spisu mají jména. Marie Pupucová, Karolína Danielová, Anděla Danielová, matka Aranky Danielové Františka. Sedmiletý chlapec, kterého před očima jeho matky udeřil o betonovou podlahu, jméno ve studii nemá. Mají jména i děti, které měl Dydy sám: Václav, který zemřel v Hodoníně v roce 1942, a Jan, který zahynul v Osvětimi v srpnu 1944.

Spis z roku 1947 je dnes jedním z nejdůležitějších pramenů o životě v hodonínském a osvětimském táboře. Vznikl proto, že Romové po válce svědčili proti jednomu z nich. Na ty, kdo tábory vedli, se retribuce nevztahovala.

Zdroje:

Proces s Blažejem Dydym na základě materiálů Mimořádného lidového soudu v Brně roku 1947 Michal Schuster, Romano džaniben 1/2013, s. 73–100 (vychází ze spisu MZA Brno, C 141, sig. Lsp 341/47) Dostupné z: https://www.dzaniben.cz/dzaniben/cs/article/view/307/249

Dva muži, do jejichž osudu se smrsknul romský holocaust Respekt, 2015 Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2015/21/dva-muzi-v-tabore

Rudolf Murka (1959) Paměť národa Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/murka-rudolf-20200622

Před osmdesáti lety začala genocida Romů. Jen připomínání nestačí… Magazín Paměti národa Dostupné z: https://magazin.pametnaroda.cz/doba/holocaust/pred-osmdesati-lety-zacala-genocida-romu-jen-pripominani-nestaci

Velitelé tzv. cikánského tábora v Letech u Písku Paměť a dějiny, Ústav pro studium totalitních režimů, 1/2019 Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/04/PD_1_19_s26-35.pdf