Bylo jí pouhých šestnáct, když viděla popravu sestry. Mlčela o tom dalších čtyřicet tři let

Anna Wajcblum se narodila 1. prosince 1928 ve Varšavě jako nejmladší ze tří sester. Rodiče Jakub a Rebeka byli neslyšící, měli továrnu na dřevěné výrobky, kde zaměstnávali především neslyšící dělníky. Anna chodila do katolické dívčí školy a byla hrdá na své polské občanství. Její nejlepší přítelkyní byla o čtyři roky starší sestra Ester, kterou všichni volali Estusia. Starší Sabina už byla provdaná a žila jinde.

Pak přišlo 1. září 1939 a všechno se změnilo. Němci vtrhli do Polska a začali vytvářet pravidla, která postupně stáhli kolem krku židovské komunity jako oprátku. Nejdřív školy – židovské děti nesměly chodit do svých tříd. Pak povinné hvězdy na rukávech. V listopadu 1940 ghetto. Anna si vzpomínala, jak byla paradoxně hrdá na svou Davidovu hvězdu, kterou jí matka vyšila – pro ní to byla známka identity, ne hanby. Ještě tehdy nevěděla, co přijde.

V ghettu žili tři roky. Sabina s manželem uprchli na východ, do sovětské části, a zkoušeli přesvědčit rodinu, aby šla s nimi. Matka Rebeka odmítla. „Přežila jsem první světovou válku a znovu jsme to vybudovali. “ řekla. V květnu 1943 přišel transport. Wajcblumovi patřili mezi poslední, kdo opouštěli varšavské ghetto. Sto sedmdesát lidí narvali do dobytčího vagonu. Když vlak dorazil do Majdanku, bylo jich naživu sto dvacet.

Při příjezdu oddělili Annu a Ester od rodičů. Dívky to ještě nevěděly, ale jejich matka a otec šli rovnou do plynové komory. Už je nikdy neuvidí. V září 1943 obě sestry poslali do Auschwitz-Birkenau. Tam poznaly Martu Bindiger, slovenskou Židovku, která jim pomohla přežít první měsíce. Když je poslali pracovat do továrny Union na výrobu munice, Marta jim řekla: „Teď máte šanci něco udělat.“

Devatenáctiletá Ester a patnáctiletá Anna pracovaly v sekci, kde se plnily granáty střelným prachem. Ester měla přístup přímo do místnosti se střelným prachem – Pulverraum. Jednou se jich Marta zeptala: „Co kdybyste mohly vzít trochu toho prachu? Dát ho někomu, kdo by ho dokázal použít?“ Sestry se na sebe podívaly. Věděly, že každá kontrola znamená možnost smrti. Ale také věděly, že stejně zemřou. Proč ne alespoň s nějakým smyslem?

Anna vzpomínala, jak začaly pašovat prach. Špetku zabalily do hadříku, schovaly do kapsy nebo do šátku. Někdy přímo pod nehty. Když viděly z dálky, že bude kontrola, vysypaly prach na zem a rozmíchaly ho botami do hlíny. Měsíc po měsíci. Špetka po špetce. Předávaly ho Róże Robotě, která pracovala v šatnách. Ta ho předávala dál – k mužům ze Sonderkommanda.

Sedmého října 1944 vězni ze Sonderkommanda povstali a zapálili krematorium IV. Anna byla v ten den v továrně a slyšela výbuchy. Věděla, co to znamená. Ten večer se Ester vrátila do baráku a řekla: „Udělali jsme to. Něco jsme dokázali.“ Radost trvala krátce. Začalo vyšetřování. Gestapo mučilo každého, kdo by mohl něco vědět. Nakonec dopadli čtyři ženy: Alu Gertner, Reginu Safirsztajn, Różu Robotu a Ester Wajcblum.

Anna každý den doufala, že je propustí. Estusia přece nemohla zemřít – byla její nejlepší přítelkyní, její starší sestra. Ale týdny mučení pokračovaly a Anna věděla, že konec bude strašlivý. Několik dní před popravou poslala Ester vzkaz Martě Bindiger. Psala: 'Postarej se o moji malou sestru.

Pátého ledna 1945 přišel rozkaz. Všechny vězeňkyně musely nastoupit na apel. Čtyři šibenice. Anna byla mezi tisíci ženami, které musely přihlížet. Viděla, jak Ester stoupá ke šibenici. Viděla, jak křičí „Nekamah!“ – Pomsta. Viděla, jak zpívá Hatikvu. Anně bylo v tu chvíli šestnáct let a koukala se, jak jí popravují sestru.

Třináct dní po popravě evakuovali Auschwitz. Anna šla pochod smrti do Ravensbrücku, pak do Neustadt-Glewe. Druhého května 1945 je osvobodila Rudá armáda. Anna vážila sotva třicet kilo. Červený kříž ji s Martou odvezl do Belgie, aby se zotavily. V červnu 1945, měsíc po osvobození, Anna vytáhla papír a pero. Napsala z paměti deník, který vedla v Auschwitz – originál jí při kontrole našli a zničili. Napsala o Varšavě. O ghettu. O Majdanku. O Auschwitz. O Estusii. Pak deník zamkla do šuplíku a na dlouhé roky o něm nikomu neřekla.

V květnu 1946 emigrovala do tehdejší Palestiny pod britským mandátem. Tam se setkala se Sabinou, která válku přežila se svým manželem v sovětské části Polska. Sedmého března 1947, v osmnácti letech, se Anna provdala za Joshuu Heilmana, polského uprchlíka, který odjel studovat do Palestiny týden před vypuknutím války. Dokončila střední školu, vystudovala sociální práci, měla dvě dcery – Arielu a Nou. V roce 1960 se rodina přestěhovala do Ottawy v Kanadě, kde Joshua učil na hebrejské škole.

Anna našla práci u Children's Aid Society, organizace na ochranu dětí. Pracovala tam dvacet devět let. Nosila dlouhé rukávy, aby zakryla tetování na levém předloktí. Nikdo z kolegů nevěděl, že je přeživší Auschwitz. Nikdo nevěděl, že je odbojářka. Nikdo nevěděl o Estusii. Anna žila normální, tichý kanadský život. Vychovávala dcery. Chodila do práce. Pekla. Starala se o zahradu. A o tom, co prožila mezi svými čtrnácti a šestnácti lety, nemluvila.

Její dcery věděly, že matka přežila válku. Ale neznaly detaily. Anna s nimi sdílela vzpomínky na Varšavu před válkou – na procházky, na školu, na rodinná setkání. O ghettu, Majdanku a Auschwitz mlčela. „Můj život byl velmi rozdělený na před a po,“ vysvětlila později. „A s dcerami jsem chtěla sdílet radost mého života před válkou – ne to během.“

V roce 1988, čtyřicet tři let po osvobození, zazvonil telefon. Volala Marta Bindiger. Byla v Kanadě a chtěla Annu navštívit. Anna ji neviděla od roku 1946, kdy se rozešly v Belgii. Marta přijela a začaly mluvit. A Marta řekla něco, co změnilo Annin život: „Příběh povstání je neúplný a zkreslený. Ani nejsou uvedena jména všech žen, které byly popraveny. Musíš o tom mluvit. Musíš to říct světu. Estusia to zaslouží.“

Anna dlouho odolávala. Čtyřicet tři let budovala zeď mezi minulostí a přítomností. Ale Marta byla neúprosná. A Anna si uvědomila, že má pravdu. Její sestra zemřela jako odbojářka, ale svět o ní téměř nic nevěděl. Čtyři ženy, které byly popraveny za sabotáž – Ala, Regina, Róża a Estusia – neměly ani řádný památník.

Anna vytáhla ze šuplíku deník napsaný v Belgii v roce 1945. Byl v polštině. Její zeť Sheldon Schwartz jí navrhl, že by ho mohli přeložit do angličtiny a upravit na publikaci. Anna souhlasila. Pracovali spolu deset let. Ona psala, vzpomínala, doplňovala. On editoval, pořádal, strukturoval. V roce 2001 vyšla kniha „Never Far Away: The Auschwitz Chronicles of Anna Heilman“ – Nikdy daleko: Deník Anny Heilman z Auschwitz. V roce 2002 získala Ottawa Book Award.

V knize je dedikace: „Martě, která zachránila můj život, a Sheldonovi, který zachránil můj příběh.“

Po vydání knihy se Anna proměnila. Přestala skrývat tetování. Začala mluvit na školách, univerzitách, konferencích. Objevila se v dokumentárním filmu „Unlikely Heroes“ jako jedna ze sedmi obyčejných lidí, kteří vzdorovali nacistům. Dala rozhovor pro USC Shoah Foundation, kde její svědectví nahrávali na video. Začala pracovat na tom, aby čtyři ženy dostaly památníky.

Postupně vznikly pamětní desky v Auschwitz, v Yad Vashem v Jeruzalémě, v United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu, dokonce v továrně v Německu, kterou tehdy provozovali stejní majitelé jako Union. Anna byla na každém odhalení. Mluvila o Estusii, o Ale, o Róże, o Regině. Mluvila o odvaze. Mluvila o ceně odporu.

Studenti se jí ptali: „Stálo to za to? Vaše sestra zemřela. Povstání bylo potlačeno. Změnilo se něco?“ Anna odpovídala pokaždé stejně: „Existuje otázka, která mě pronásleduje celý život. Možná kdybychom nebyly tak ‚správné‘, moje sestra by ještě žila. Zaplatila jsem příliš vysokou cenu. Ale zároveň vím, že když se setkáte s nepřátelstvím, musíte se postavit a udělat, co je správné. Protože se nemůžete oddělit od sebe sama.“

A pak dodávala: „Svět se nezmění, pokud v to nevěříme. Ale musíme zaplatit velmi, velmi vysokou cenu. Pro mě je odpovědí postavit se za to, v co věřím.“

Joshua Heilman zemřel v roce 2005 po osmapadesáti letech manželství. Anna pokračovala v přednáškách ještě šest let. V roce 2011, kdy jí bylo dvaaosmdesát, rakovina plic – způsobená kouřením, které začalo v Auschwitz jako způsob, jak uklidnit nervy, a stalo se celoživotní závislostí – ji donutila přestat. Prvního května 2011 zemřela pokojně v Ottawě, obklopena dcerami Arielou a Nou a čtyřmi vnoučaty.

V parte stálo: „Anna Heilman, židovská odbojářka.“ Žila dvaaosmdesát let. Do svatby nesla jméno Wajcblum. Šedesát šest let nesla jméno Heilman. Ale po celých šedesát šest let nesla také příběh své sestry Estusie.

Čtyřicet tři let o něm mlčela. Dalších třiadvacet let o něm mluvila. A teď, když už není mezi námi, příběh žije dál. V knize. Ve vzpomínkách studentů, které učila. Na pamětních deskách v Auschwitz, v Jeruzalémě, ve Washingtonu. V dokumentárních filmech. V archivech.

Estusia Wajcblum byla popravena 5. ledna 1945 v devatenácti letech. Ale díky Anně její příběh neumřel s ní. Anna přežila. A pak se ujistila, že Estusiino jméno přežilo také – v paměti světa.

Na náhrobku v Ottawě stojí datum narození a úmrtí. A pod ním věta, kterou Anna opakovala celý život: „Nikdy daleko.“ Never Far Away.