Škrtly sirkou v pekle. Jejich odvaha zničila krematorium, pak je popravili. Svět zapomněl

Ráno toho dne se Róża Robota dívala na kamarádky z muniční továrny a věděla, že přišel čas. Všechny to věděly. Měsíce pašovaly výbušniny špetku po špetce, kapesník po kapesníku, a teď někde v táboře muži ze Sonderkommanda použijí tento malý poklad k něčemu nemožnému. K vzpouře proti těm, kdo vládnou nad životem i smrtí.

Tři měsíce předtím v muniční továrně Weichsel-Union-Metallwerke začal rituál, který se opakoval každý den. Devatenáctiletá Ester Wajcblum a její čtrnáctiletá sestra Hanka pracovaly v továrně na střelný prach. Každé ráno, každé odpoledne tentýž postup: špetka prachu zabalená do kapesníku, schovaná do kapsy, pak projít kontrolou a modlit se, aby je nechytili. Jejich rodiče Jakub a Rebeka byli neslyšící, měli továrnu v Praze, kde zaměstnávali především neslyšící dělníky. Když přišla válka, ghetto se vytvořilo přímo kolem jejich domu ve varšavské čtvrti. Ester a Hanka se připojily k odboji Hashomer Hatzair a teď, v Auschwitz, pokračovaly v boji tím jediným způsobem, který jim zbyl.

Regina Safirsztajn byla starší, bylo jí třicet let, a před válkou měla s rodinou restauraci a bar v Bědzíně, necelých třicet kilometrů od Auschwitz. V ghettu jí zemřel otec na infarkt, pak také manžel Josef, kterého si vzala v těch strašných dnech. V továrně teď kradla výbušniny, špetku po špetce, den po dni, s vědomím, že každé jitro může být její poslední.

Ala Gertner byla nejstarší, bylo jí dvaatřicet, a byla to ona, kdo koordinovala celou operaci. Od Ester, Hanky a Reginy dostávala kapesníky se střelným prachem, pečlivě je schovávala a předávala je dál v řetězu, který vedl ke krematoriu. Posledním článkem tohoto řetězu byla třiadvacetiletá Róża Robota z Ciechanówa, dívka, která pracovala v táborovém šatním skladu. Od Aly dostávala výbušniny a předávala je mužům ze Sonderkommanda, kteří žili v izolaci, obklopeni smrtí, které denně asistovali.

„Co když nás přistihnou?“ ptala se jednou mladá Hanka své starší sestry. Ester neodpověděla. Obě věděly, co se stane. V Auschwitz nebyly výjimky a nebyla milost. Ale stále pokračovaly. Měsíc po měsíci, špetka po špetce. Protože jiná naděje než vzpoura neexistovala.

V září 1944 SS vyvedlo dvě stě mužů ze Sonderkommanda s tím, že budou převedeni do jiného tábora. Věděli, co to znamená. Nikdo se nevrátil. To byla pravidelná praxe – každých pár měsíců likvidovali svědky, kteří sloužili u plynových komor, a první úkol nového Sonderkommanda byl vždy stejný: zbavit se těl svých předchůdců. Někdy mezi nimi byly i těla jejich vlastních příbuzných.

Teď to vypadalo, že SS plánuje další likvidace. Muži ze Sonderkommanda se rozhodli, že nastal čas jednat. Původní plán byl ambiciózní: celotáborové povstání, při kterém zničí elektrárnu, vyřadí elektrický proud v drátěných plotech a tisíce vězňů utekou do polských lesů. Ale 7. října 1944 ráno začalo SS izolovat další skupinu mužů a bylo jasné, že není čas čekat na dokonalé podmínky. Buď teď, nebo nikdy.

Ve dvě hodiny odpoledne explodoval první granát. Pak druhý. Kulomety, které vězni ukořistili od polského odboje, začaly střílet. SS dozorce Busch padl mrtvý. Esesáci stříleli zpátky, ale vězni útočili sekyrami, noži, holýma rukama, s zuřivostí těch, kteří už nemají co ztratit. Krematorium IV začalo hořet. Plameny se šířily budovou, která byla navržena jako továrna na smrt.

Vzpoura trvala několik hodin, než SS přivolalo posily z okolních kasáren. Skončilo to, jak muselo skončit v místě, kde nacisté měli veškerou moc. Téměř dvě stě padesát vězňů zemřelo během bojů, další dvě stě jich esesáci zastřelili potom – nařídili jim, aby si lehli na zem čelem dolů, a stříleli jim kulku do hlavy. Ale krematorium IV hořelo. A nikdy už ho neopravili. Ten den vězni dokázali zastavit stroj smrti, byť jen na chvíli.

V říjnu 1944 začalo Gestapo vyšetřovat, kdo dodal výbušniny. Výslechy a mučení pokračovaly týden po týdnu, ale nikdo nemluvil. Pak přišel muž jménem Eugen Koch, napůl Žid z Československa, kterého SS nasadilo jako tajného agenta. Infiltroval vězně, získal jejich důvěru a nakonec získal jména. Zastavili Alu na cestě z továrny. Pak Reginu. Pak Ester. Nakonec Różu. Čtyři ženy, které držely pohromadě celý řetězec.

V cele určené k mučení je vyslýchali s brutální důsledností. Bití, elektrické šoky, sexuální násilí. „Kdo ještě?“ křičeli esesáci. „Kdo to plánoval? Kdo vám pomáhal?“ Ale Róża mlčela. Ala mlčela. Ester mlčela. Regina mlčela. Ani jedno jméno nevydaly, přestože mučení pokračovalo týden po týdnu. Jejich mlčení zachránilo desítky dalších životů.

Noah Zabludowicz byl člen odboje, pocházel z Ciechanówa stejně jako Róża. Podplatil dozorce a dokázal se dostat do její cely. To, co uviděl, ho na celý život poznamenalo. Na chladném betonovém podlaze ležela postava, která vypadala spíš jako hromada hadrů než jako člověk. Ale když Róża uslyšela zvuk dveří, otočila k němu tvář. Pošeptala mu poslední vzkaz pro přátele: „Neprozradila jsem nic. Řekni jim, že se nemusí bát. Musíme pokračovat. Snáz se mi umírá když vím, že naše dílo bude pokračovat.“

Pátého ledna 1945, pouhých třináct dní před evakuací tábora a dvaadvacet dní před osvobozením Rudou armádou, přišel den popravy. Všechny vězeňkyně musely přijít na apel a přihlížet. Poprava byla veřejná. Čtyři šibenice stály připravené. Během noci popravili Alu Gertner a Różu Robotu. Róża křičela do tmy: „Nekamah!“ – Pomsta! Pak obě ženy začaly zpívat Hatikvu, židovskou hymnu naděje. Ráno téhož dne přišla řada na Ester Wajcblum a Reginu Safirsztajn. Ester měla za jedenáct dní oslavit jednadvacáté narozeniny.

Byla to poslední poprava v Auschwitz. Róża měla třiadvacet let, Ala dvaatřicet, Regina necelých třicet, Ester pouhých dvacet. Krematorium IV zůstalo spálené a zničené. Němci ho nikdy neopravili. A to byla pomsta těch čtyř žen – v pekle škrtly sirkou, oheň pohltil stroj smrti, a když je oběsili, zpívaly. Jejich odvaha nepřežila jen v popelu spáleného krematoria, ale roznesla se daleko za hranice tábora.