Dětem ve Svatobořicích zakázali říkat si příjmení. Po válce pro ně přišli příbuzní, kromě Alenky

Anna Malinová věděla, co ji čeká. Z vězení v Terezíně napsala matce dopis. Jeho první věta nezanechává pochyb: „Maminko, zastřelí mě.“ A pak pokračuje s praktičností člověka, který ví, že má málo času: „Prosím o teplé prádlo, šaty, boty (č. 38), punčochy, mýdlo, kartáček na zuby, zubní pastu, utěrku, ručník, vaselinu, klosetový papír. Daří se mi dobře. Zašlete mně Alenky fotografii. Vzpomínám stále na vás všechny. A děkuji všem. Srdečně líbá, Anna Malinová.“

Byl to 19. září 1942. Za necelých pět týdnů — 24. října 1942 — ji nacisté zastřelili v Mauthausenu ranou do týla. Spolu s ní bylo zavražděno 261 dalších českých vlastenců, kteří pomáhali parašutistům.

Její tříletá dcera Alenka byla v tu chvíli na zámečku Jenerálka. Dopis matky četla poprvé teprve po sametové revoluci — téměř půl století po té, co byl napsán. Po válce nemluvila o matce s nikým, protože nebylo s kým. A protože dětem v Kinderheim bylo zakázáno říkat si příjmení.

Anna Malinová nebyla profesionální odbojářka. Byla ovdovělá matka — její manžel Antonín Malina, čalouník, zemřel při mobilizaci v roce 1939. Na sebe a dvouletou Alenku vydělávala v kartonážním závodě firmy K. Reicha na Smíchově.

V lednu 1942 nastoupila do tramvaje a potkala Jozefa Gabčíka. Mezi nimi vznikl, jak zaznamenala poválečná zpráva Heinze Pannwitze, „velmi rychle intimní vztah“ — Gabčík u ní delší čas bydlel a přespával. Věděla, kdo je a co dělá. Věděla, co riskuje.

Pět dní po dopadení parašutistů — 23. června 1942 — ji zatklo gestapo přímo v závodě. Pro Alenku si přijelo k babičce do Nalžovských Hor. „Mamince nic nevyčítám,“ řekla Alena Voštová o desítky let později. „Zločince, jako byl Heydrich, bylo nutné odstranit. A určitě to tak cítila i ona… jen se mě občas zmocní velká lítost, že jsem ji více nepoznala.“

Zámeček Jenerálka v pražských Dejvicích sloužil před válkou jako domov legionářů invalidů. Od srpna 1942 byl přeměněn na Kinderheim: dětský domov pro sirotky po popravených odbojářích.

Nacisté tu shromáždili 46 dětí spojených se skupinami Anthropoid, Silver A, Bivouac, Out Distance, Steel a Intransitive. Nejmladším bylo kolem dvou let, nejstarším se blížila plnoletost. O děti se staraly dvě ošetřovatelky — sudetská Němka Gala se k nim chovala lidsky.

Vyučování bylo zakázáno. Nebyly hračky ani program. Ale nacisté šli ještě dál: děti si mezi sebou nesměly říkat svá příjmení, aby zapomněly na své rodiny. Byl to záměrný pokus o vymazání identity — jméno jako poslední nit ke ztraceným rodičům mělo být přestřiženo.

Starší dívky pečovaly o ty nejmladší. Zpívaly písničky. Pracovaly na zahradě. Tvořily si náhradní sourozence z těch, kteří tu jako ony přišli o vše, co měli.

Jaroslava Mokrá vyrůstala ve Vysočanech. Její otec Jaroslav Smrž byl okrskový vedoucí dorostu Sokola — a pro Sokol žil. Matka Jarmila šila jako švadlena. Nebyli to žádní profesionální odbojáři. Byli to lidé, kteří dělali, co mohli.

Jaroslav Smrž půjčil Janu Kubišovi bicykl. V zimě 1942 zašil do otomanu padák parašutistů. Když začaly prohlídky, jeho bratr Václav pohřbil parašutistické vybavení v dětské rakvi na ďáblickém hřbitově. Takto vypadala pomoc obyčejných lidí výsadku Anthropoid.

Po atentátu přišlo gestapo. Jaroslav a Jarmila Smržovi skončili v koncentračním táboře. Malá Jarunka skončila na Jenerálce.

„Když se někdo po válce vychloubal, jaký byl za protektorátu hrdina, a přitom nic nedělal a nic se mu nestalo, utíkala jsem pryč. Nemohla jsem to poslouchat,“ řekla Jaroslava Mokrá po letech.

O dětech na Jenerálce se díky českým četníkům dozvěděli příbuzní a začali přicházet k plotu zámečku. Nacisté se rozhodli děti přemístit dál od Prahy. Čtrnáctého dubna 1944 byly všechny děti odvezeny do internačního tábora Svatobořice na jižní Moravě.

Přijely zbídačené, podvyživené, ustrašené. Ve Svatobořicích se Alenka Voštová setkala s profesorkou Miloslavou Markovou — a s maminkou a dcerou generála Klapálka, které tam byly internované jako příbuzné odbojáře.

Gestapo děti opět záměrně drželo v pasivitě. Tábor je neučil ani nezaměstnával. Byl to prodloužený experiment v nečinnosti a nejistotě.

Miloslava Marková byla pedagožka, internovaná jako příbuzná odbojáře. Spolu s profesorem Zdeňkem Loudou si uvědomovala, co pasivita s dětmi dělá. Tajně je začali učit číst a psát.

Starala se o ně i učitelka Vlasta Mikuláštíková a Julie Šperlová. Čtyři dospělé osoby — v podmínkách, kde každá aktivita mohla být záminkou k výslechu — organizovaly pro traumatizované děti to nejzákladnější: strukturu, pozornost a přítomnost dospělého, který se o ně zajímá.

Dětem od čtrnácti let nařídilo gestapo práci ve zbrojovce. Pro ty mladší zbývala jen tajná výuka — a vzájemná přítomnost.

Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, Němci propustili část vězňů. Děti propuštěny nebyly — s více než 150 dalšími internovanými byly odvezeny do tábora v Plané nad Lužnicí, kde panovaly ještě horší hygienické podmínky.

Sedmého května 1945 přišlo osvobození.

Až po osvobození se děti dozvěděly krutou zprávu o smrti svých rodičů popravených v Mauthausenu. Všechny kromě Alenky. Ta jediná ještě dlouhá léta netušila, co se stalo s její maminkou.

Důvod byl prostý a krutý: ji jedinou si po válce nepřišel vyzvednout nikdo z příbuzných. Babička Josefa Komárková vnučku hledala — ale Alenka byla mezitím adoptována bezdětným párem Klímových ze Sezimova Ústí, kteří si ji vyhlédli ještě v Plané. Babička ji v Sezimově Ústí nakonec našla. Ale Alenka u Klímových zůstala.

O tragickém osudu matky se Alena Voštová-Malinová dozvěděla v dospělosti — od příbuzných a známých. Dopis, který Anna Malinová napsala z Terezína, přečetla teprve po sametové revoluci.

Každý rok 24. října se koná vzpomínková akce u zdi kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Na pamětní desce jsou jména všech 262 vlastenců popravených v první vlně v Mauthausenu. Je tam Anna Malinová. Jarmila Smržová. Jaroslav Smrž. A desítky dalších.

Jména se říkají nahlas. Protože to bylo přesně to, co gestapo nechtělo: aby si je někdo pamatoval. Nechtělo, aby děti věděly, jak se jmenovaly jejich matky. Nechtělo, aby se někdo ptal.

Alenka Voštová se ptala celý život. Odpověď přišla po listopadu 1989.

Příště: Osvobození a co přišlo potom — poslední dny tábora, transport do Plané, 19. dubna 1945 a osudy dozorců a velitelů.