Dva kufry na půdě. Friedl před deportací ukryla 4000 dětských kreseb a zachránila je pro svět

Friedl Dicker-Brandeisová přijela do Terezína v prosinci 1942. Bylo jí čtyřiačtyřicet let. Narodila se ve Vídni do židovské rodiny s českými kořeny, otec provozoval papírnictví. Malovat začala jako dítě za pultem otcova obchodu. Studovala na Bauhausu ve Výmaru, kde byla žákyní Johannese Ittena, Lyonela Feiningera, Oskara Schlemmera a Paula Klee — samotného jádra evropské avantgardy. Do Terezína si přivezla kufry plné výtvarných potřeb: pastelky, tužky, tuš, papír.

Výtvarná výchova dětí byla v ghettu zakázána. Friedl se tím neřídila.

V dívčím domově L 410 a dalších dětských domovech začala pořádat tajné hodiny kreslení. Pastelky přinášela tajně, protože pastelky byly zakázané. Nechávala děti kreslit cokoliv: domov, na který si vzpomínaly, sen, věc, která jim chyběla. Na základě učení Bauhausu vypracovala vlastní výtvarnou metodu s jasným terapeutickým rozměrem — kresby dětem pomáhaly snášet každodenní tíhu ghetta, uvolňovat fantazii a emoce, alespoň na chvíli se odpoutat od přítomnosti.

Za necelé dva roky v Terezíně namalovaly děti pod jejím vedením 4 387 kreseb. Jedna z nich, tehdy dvanáctiletá Helga Weissová, na hodiny vzpomínala takto: „Friedl nám dávala pastelky — tajně, protože to bylo zakázané. A říkala nám: kreslete cokoliv, co chcete. Domov. Sny. Co vám chybí.“

Kamila Rosenbaumová přijela do Terezína v únoru 1942 transportem z Kladna, spolu se synem Ivem a dcerou Evou. Před válkou patřila k výrazným osobnostem československého avantgardního divadla — byla členkou Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a spolupracovala s E. F. Burianem a jeho divadlem D 34. Do Terezína přinesla zkušenost, která měla v ghettu nenahraditelnou hodnotu: věděla, jak dát pohybu formu a smysl.

V dívčím domově L 410 vedla taneční skupinu, ve které bylo asi třicet žen a jeden muž — Boby Kunz. Vyučovala tanec a organizovala kulturní aktivity pro dívky. Jedna z pamětnic, Anna, vzpomínala po válce: „V roce 1942 jsem se přesunula do budovy vyhrazené pro dívky, kde jsem se mohla podílet na kulturních aktivitách, které organizovala Kamila Rosenbaumová.“

Rosenbaumová spolupracovala úzce s Friedl Dicker-Brandeisovou. Společně připravovaly inscenaci Karafiátových Broučků: Friedl navrhovala a s dětmi šila kostýmy, Rosenbaumová zajišťovala pohybovou a taneční složku. Podílela se také na terezínské opeře Brundibár — o níž bude řeč v příštím dílu. Zároveň se objevila v záznamu české filmové režisérky Ireny Dodalové z roku 1942 — jednom z prvních pokusů zachytit autentický život v ghettu bez nacistické kamufláže. Film nacisté nechali po zhlédnutí Himmlerem zničit; Dodalové se podařilo zachránit jen několik scén.

Dne 23. října 1944 byla Rosenbaumová deportována transportem Et do Osvětimi. Její syn Ivo, kterému bylo deset let, a dcera Eva, třináctiletá, zemřeli v plynové komoře patrně nedlouho po příjezdu.

Zatímco Friedl pracovala s dětmi a Rosenbaumová s tancem, Karel Fleischmann se pohyboval po ghettu s tužkou a zápisníkem jako lékař.

Fleischmann se narodil v roce 1897 v Klatovech. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě, souběžně navštěvoval malířské kursy na Akademii výtvarných umění. V Českých Budějovicích si otevřel lékařskou praxi, psal fejetony do Jihočeských listů, zakládal avantgardní umělecké sdružení Linie. V září 1938 se při mobilizaci přes vrozenou vadu páteře dobrovolně přihlásil jako vojenský lékař. Odmítl emigraci do Palestiny.

V dubnu 1942 byl deportován do Terezína. Stal se zástupcem vedoucího zdravotníka a měl na starosti domovy pro přestárlé. Náročná práce spotřebovávala většinu jeho času a sil — ale ve volných chvílích kreslil. Lavírované kresby tuší a perem, rákosem nebo štětcem. Expresivní linie, roztřesené obrysy, odstíny šedé.

Jeho témata vycházela z toho, co každý den viděl: Nově příchozí do Terezína. Skladiště protéz. Registrovaní čekající na deportaci. Nebylo to umělecká literatura — bylo to svědectví. Povolání lékaře mu umožnilo proniknout do všech ubikací, provozů a zákoutí ghetta, která byla jiným vězňům nedostupná. Viděl víc než většina. Zakresloval, co viděl.

Za dva roky a půl vytvořil na 600 kreseb. Psal básně, úvahy, črty. Z terezínského ghetta se zachovaly tři jeho básnické sbírky a obsáhlejší prózy — nejznámější je Terezínský den, reportážní popis jednoho pracovního dne v ghettu, a filosofická reflexe Smrt je obměnou života.

Dne 23. října 1944 — tentýž den jako Rosenbaumová — byl deportován transportem Et do Osvětimi. Zahynul o den později, 24. října 1944. Bylo mu 47 let.

Konec léta 1944. Začaly odcházet takzvané likvidační transporty — masové deportace z Terezína do Osvětimi. Friedl věděla, co přichází.

Dne 28. září 1944 byl transportem odvezen Pavel Brandeis, její manžel. Friedl se mohla pokusit zůstat. Místo toho se dobrovolně přihlásila do transportu, aby ho následovala.

Ale předtím — 6. října 1944 — shromáždila veškeré dětské kresby, které přežily. Čtyři tisíce tři sta osmdesát sedm listů. Složila je do dvou kufrů. Kufry svěřila Willymu Groagovi, vedoucímu dívčího domova, a požádala ho, aby je ukryl. Groag je vynesl na půdu, kde přečkaly válku.

Téhož dne nastoupila do transportu. Po příjezdu do Osvětimi 9. října 1944 byla zplynována. Bylo jí 46 let.

Willy Groag kufry po osvobození Terezína v květnu 1945 vyzvedl a předal pražské Židovské obci. Odtud putovaly do Izraele, kde jsou dnes uloženy ve Státním muzeu Jad Vašem v Jeruzalémě.

Čtyři tisíce tři sta osmdesát sedm kreseb. Krajiny, domy, zvířata, rodiny, vzpomínky na svobodu i obrazy z ghetta. Na rubu stovek z nich jsou napsána jména dětí, které je namalovaly. Pro stovky z nich jsou to jediné dochované stopy jejich existence.

Kresby přežily. Jejich autorky a autoři ve většině případů ne.

Příště: Brundibár — dětská opera, která měla v Terezíně 55 repríz. Režisér František Zelenka, skladatel Hans Krása a děti, které zpívaly o vítězství dobra nad zlem — a pak odjely do Osvětimi.