Článek
V ranním šeru 22. října 1951 se v pohraničním mlází strhla střelba a někdo zakřičel, ať zůstanou stát. Žena, která se vteřinu předtím stačila schovat pod křoví, slyšela, jak se její čtyřletý syn hystericky rozplakal, protože ji v tom zmatku ztratil.
Vylezla ven a běžela k němu. Pohraničníci ji odvezli dřív, než k chlapci doběhla.
Příštích osm a půl roku ho směla vidět čtyřikrát ročně, přes sklo s úzkou štěrbinou u stolu.
Ta hranice byla falešná, převaděč byl nastrčený a celá cesta byla scénář. Akce se jmenovala Generální prevence a jejím smyslem nebylo nikoho chytit při činu, ale vyrobit odstrašující případ z někoho, koho zná celá země.
Jiřina Papežová
Narodila se 3. dubna 1912 v Praze do skromné měšťanské rodiny. Otec byl mistrem ve střešovické vozovně, matka přišla do Prahy do služby z jihočeského Pacova a hrála tam ochotnické divadlo.
Když dcera začala pomýšlet na konzervatoř, otec se postavil rozhodně proti a nařídil obchodní akademii. Jiřina se spikla s matkou, udělala tajně zkoušky a skoro rok předstírala, že chodí na obchodní. Když to prasklo, vyhodil ji z domova a chtěl ji vydědit; od toho záměru ho nakonec odradily až její úspěchy.
Na měšťance ji učil pozdější režisér Jindřich Honzl a u něj také v letech 1928 až 1930 hrála v avantgardních představeních Osvobozeného divadla. Vystupovala pod matčiným jménem jako Jiřina Papežová, aby to otec nezjistil.
Národní a Vinohrady
Ještě jako studentka konzervatoře byla přijata do činohry Národního divadla, kde působila v letech 1930 až 1936. Bylo jí sedmnáct, když poprvé stanula na jeho jevišti.
V roce 1936 přešla do konkurenčního Divadla na Vinohradech a zůstala tam patnáct let. Souběžně se prosadila ve filmu, kde na rozdíl od mnoha kolegyň dostávala hlavní role a vynikala v postavách žen zkoušených osudem. Za Maryšu jí v roce 1935 udělili Cenu Filmového poradního sboru, za Muzikantskou Lidušku v roce 1940 Národní cenu.
Byla to hvězda první velikosti, energická, půvabná a v obsazovacích listech nepřehlédnutelná.
Za protektorátu
V přehledech se o ní píše, že si s Němci nezadala, a ve srovnání s tím, co se přihodilo řadě jejích kolegů, to platí. Německé filmové nabídky odmítala a vyhýbala se i styku s lidmi spojenými s německou kinematografií, takže se za celou válku objevila jen v hrstce filmů, všech českých. Podle historky, která se o ní vypráví dodnes, se v jedné chvíli domluvila s lékařem a nechala si operovat zdravé koleno, aby měla důvod, který nejde vyvrátit.
Přesto se jméno Jiřiny Štěpničkové objevuje i na druhé straně účtu. V roce 1941 hrála hlavní ženskou roli ve filmu Jana Cimbury režiséra Františka Čápa, tedy právě v tom snímku, jehož antisemitské vyznění bylo po válce jedním ze tří důvodů, proč disciplinární rada vyloučila producenta Miloše Havla z československého filmu.
Herečce to nikdo nespočítal a ona sama si za protektorátu zachovala pověst, kterou pak už nikdy neztratila. Ukazuje to jen, jak nerovnoměrně se poválečné účtování rozdělovalo mezi lidi, kteří stáli u jednoho filmu.
Dopis
Ve druhé polovině čtyřicátých let strávila nějaký čas v Londýně a 16. dubna 1947 se jí tam narodil syn Jiří, kterého měla s malířem Janem Samcem. Za kmotra mu šel Jan Masaryk. Vrátila se domů těsně před únorem 1948 a ještě věřila, že bude hrát.
A ještě stihla jeden večer, na který se nezapomnělo. Ve vinohradském divadle hrála titulní roli v Shawově Svaté Janě a na závěrečnou modlitbu, v níž se Jana ptá Boha, jak dlouho ještě bude trvat, než bude tahle krásná země schopna přijmout své svaté, publikum odpovědělo bouřlivým potleskem. Komunisté to označili za politickou provokaci.
Nová dramaturgie přetvořeného Vinohradského divadla ale její typ nepotřebovala. Ubývaly role, přibývala nejistota a režim ji měl v hledáčku, protože byla přesně tak známá, jak potřeboval.
V té situaci se objevil muž jménem Jiří Fiala a doručil jí dopis, údajně od Františka Čápa, který v té době už byl za hranicemi. Stálo v něm, že pro ni má práci a že má přijet.
Uvěřila. Do kapes synových šatů zašila cennosti pro nový život a 20. října 1951 odehrála na Vinohradech své poslední představení.
Za dva dny stála na falešné hranici.
Americká 22
Zatkli ji kolem půl deváté ráno. Odvezli ji k výslechům do Bartolomějské ulice, kde na ni čekal psychický nátlak a systematické zatajování toho, co se stalo s jejím dítětem. Koncem listopadu 1951 se zhroutila.
Chlapec mezitím prošel trasou, kterou by nemělo projít žádné dítě. Nejdřív kasárna pohraničníků, kde podle různých vzpomínek strávil týden až tři týdny. Pak byt Sboru národní bezpečnosti v Americké ulici číslo 22 na Vinohradech, kde byl veden pod jménem Jiří Štika. Nebyl to dětský domov s ředitelem a jménem, ale bytové zázemí SNB s vychovatelkou a několika dalšími dětmi zatčených rodičů. Vycházky děti neměly a byly tam fakticky zavřené. Dohromady v ústavní péči strávil rok a půl, než si ho vzal otec k sobě do Karlových Varů.
Matka o tom všem zpočátku nevěděla. To zatajování nebylo administrativní opomenutí, byl to nástroj.
Vídat ji pak směl čtyřikrát do roka. Do Pardubic ho vozila teta Marie, matčina sestra, a v tvrdší fázi padesátých let je při návštěvě dělily mříže a sklo, pod nímž zbýval jen úzký proužek, aby si mohli podat ruce. Jak se poměry uvolňovaly, seděli nakonec u jednoho stolku sami, chlapec matce na klíně a stráže po koutech. Naučil se jí propašovat věci, které vězeňkyně mít nesměly — nožík, peníze, hřebínek do vlasů, který jí uměl nenápadně vtisknout do dlaně.
Trest smrti
Ve vyšetřovací vazbě strávila víc než rok. K soudu ji předvedli 2. prosince 1952 a proces byl dvoudenní, protože o vině bylo rozhodnuto předem. Odsoudili ji za velezradu a za pokus rozvrátit lidově demokratické zřízení k patnácti letům vězení a k propadnutí veškerého majetku.
Na ústřední výbor komunistické strany mezitím docházely petice rozhořčeného pracujícího lidu, které pro dříve milovanou herečku žádaly nejvyšší trest. A k žádosti o trest smrti se připojili i lidé z jejího vlastního souboru na Vinohradech, mezi nimi Ota Sklenčka, Světla Svozilová, Světla Amortová a Soňa Škodová.
Herci Národního divadla a Městských divadel pražských podali v roce 1954 žádost o milost. Podepsali ji Zdenka Baldová, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Karel Höger, Bohumil Záhorský, Rudolf Hrušínský, Václav Voska, Dana Medřická a Marie Rosůlková, k nim se přidali i Martin Frič a Jiří Trnka.
Z Vinohradského divadla, tedy z jejího domovského souboru, ji podpořili Rudolf Deyl mladší a ještě dva kolegové. Většina osazenstva podpis odmítla.
Na jejím osudu to nezměnilo nic.
1960
Odseděla si víc než polovinu trestu. Podmínečně ji propustili v roce 1960, dva měsíce před prezidentskou amnestií, takže osm a půl roku jejího života i celé dětství jejího syna spolkla akce, kterou stát sám naplánoval.
Shledání bylo krátce krásné a pak těžké. Ona se vracela k obrazu čtyřletého kluka, kterého vedla lesem, a před ní stál skoro třináctiletý chlapec, kterého neznala a který neznal ji. Vyrůstal šťastně u otce v Karlových Varech a stěhování do Prahy k matce nesl špatně. Následovala puberta, střet a postupné odcizení; sám později říkal, že úplně blízký vztah spolu nikdy nenavázali a že se jí jako herečky dokonce bál.
Práci sháněla těžko a nějaký čas pracovala v automatu a v zelinářství. Až po dlouhých přímluvách dostala na podzim 1961 angažmá v divadle v Kladně a od následující sezony hrála v pražském Realistickém divadle, kde zůstala až do konce. Vrátila se i k rozhlasu, k dabingu a k televizi.
Na jaře 1968 dostala titul zasloužilé umělkyně a přišla i soudní rehabilitace, tedy víc než patnáct let po rozsudku.
Před kameru se vrátila také. V roce 1969 dostala hlavní roli ve psychologickém filmu Hvězda, kde hraje stárnoucí a zneuznanou herečku, a v témže roce si zahrála porodní bábu Dorotu Groerovou v Kladivu na čarodějnice, tedy ve filmu o vykonstruovaných procesech, který natočil Otakar Vávra. Byla i ve Skřiváncích na niti, ve Sňatcích z rozumu, ve F. L. Věkovi a v Pěničce a paraplíčku, naposledy pak v roce 1985 v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře.
Zemřela 5. září 1985 v Praze na rakovinu, ve třiasedmdesáti letech. Pohřbili ji na Olšanech a rodina její ostatky později přenesla na Vyšehradský hřbitov.
Co v tom dopise stálo
Odsoudili ji za to, že uvěřila nabídce práce.
Ten dopis nesl jméno Františka Čápa, tedy režiséra, s nímž natočila Babičku i Jana Cimburu a kterého za války kryl Miloš Havel, aby nemusel pracovat pro německý film. Havel za tohle krytí přišel po válce o všechno a skončil v Mnichově. Čáp odešel do zahraničí. A Štěpničková, která si s okupanty nezadala, dostala patnáct let za to, že chtěla odjet za prací k člověku, který jí nic nenapsal.
Dvacátého října 1951 odehrála na Vinohradech představení. Na další jeviště se postavila v Kladně, o deset let později.
Šestnáct let
A pak je tu ještě jedna věc, kterou její syn řekl po letech v televizním dokumentu a která ten příběh uzavírá lépe než jakýkoli rozsudek: že se jeho matka o tom, že byla vlákána do pasti, dozvěděla až po rehabilitaci.
Šestnáct let tedy žila s tím, že to rozhodnutí udělala sama. Že si za svůj pád i za odloučení od syna může sama, protože se sama rozhodla odejít a sama vzala čtyřleté dítě do lesa.
Nerozhodla se sama. Rozhodl za ni stát, který jí to rozhodnutí naplánoval, napsal a pak ji za ně odsoudil.
V říjnu 2023 odhalili před kladenským divadlem pamětní dlaždici. Přijel i její syn, kterému bylo tehdy v tom lese čtyři roky.
Na otázky o svém dětství odpovídá věcně a bez velkých gest. Za chybu považuje, že po roce 1989 nebyli lidé odpovědní za podobné křivdy potrestáni.
Zdroje
Jiřina Štěpničková Encyklopedie Prahy 2 Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/2708-jirina-stepnickova
Jiřina Štěpničková jako „exemplář“. Režim věděl, proč musí zničit život právě jí Deník.cz Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/jirina-stepnickova.html
Maminka mu řekla, že jedou za tatínkem. Štěpničku pak StB poslala do dětského domova Tiscali.cz Dostupné z: https://www.tiscali.cz/maminka-mu-rekla-ze-jedou-za-tatinkem-petileteho-stepnicku-pak-stb-poslala-do-detskeho-domova-721403
S nacisty si nezadala. Komunistům se jí ale utéct nepodařilo. Osudové ženy: Jiřina Štěpničková Český rozhlas Dvojka, 28. března 2020 Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/s-nacisty-si-nezadala-komunistum-se-ji-ale-utect-nepodarilo-osudove-zeny-jirina-8172601
Štěpničková — za úspěch se platí. Za vlastizradu si nakonec odseděla 10 let ČT24 Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/1319255-stepnickova-za-uspech-se-plati-za-vlastizradu-si-nakonec-odsedela-10-let
Jiřina Štěpničková — biografie ČSFD.cz Dostupné z: https://www.csfd.cz/tvurce/1332-jirina-stepnickova/biografie/
Herečka Jiřina Štěpničková dostala za vlastizradu 15 let vězení i60.cz Dostupné z: https://www.i60.cz/clanek/detail/30307/herecka-jirina-stepnickova-dostala-za-vlastizradu-15-let-vezeni-jeji-herecke-kolegyne-pozadovaly-trest-smrti
Past na Jiřinu Štěpničkovou (k televiznímu filmu Viktora Polesného) Filmová místa.cz Dostupné z: https://www.filmovamista.cz/clanek/343-Past-na-Jirinu-Stepnickovou–Pribeh-herecky–ktera-se-dostala-do-komunisticke-lecky
Štěpnička Jiří (1947) — svědectví pamětníka Paměť národa / Post Bellum, 3. srpna 2022 Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/stepnicka-jiri-20220803
ČERNÝ, Jindřich: Jiřina Štěpničková. (monografie)
MAIXNEROVÁ, Šárka: Jiřina Štěpničková — herečka v pasti.
Film Past vypráví dramatický osud herečky Jiřiny Štěpničkové Radio Prague International, 20. září 2020 Dostupné z: https://cesky.radio.cz/film-past-vypravi-dramaticky-osud-herecky-jiriny-stepnickove-8108259
Jiřina Štěpničková (1912) FDb.cz Dostupné z: https://www.fdb.cz/osobnost/4120-jirina-stepnickova
Hvězda první republiky Jiřina Štěpničková Svět ženy Dostupné z: https://www.svetzeny.cz/zajimavosti/hvezda-prvni-republiky-jirina-stepnickova-kolegyne-pozadovaly-jeji-smrt-syna-temer
Lidé si u divadla připomněli herečku Jiřinu Štěpničkovou, přijel i její syn e-Kladensko.cz, 25. října 2023 Dostupné z: https://www.e-kladensko.cz/zpravy/2868-lide-si-u-divadla-pripomneli-herecku-jirinu-stepnickovou-prijel-i-jeji-syn
HAVEL Miloš 1899–1968 Biografický slovník českých zemí (Historický ústav AV ČR) Dostupné z: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/HAVEL_Miloš_1899–1968
