Článek
Smíšeném manželství v protektorátu mohlo rozhodnout i tom, kdo z dětí přežije válku.
Jedna pamětnice vzpomínala: narodila se do rodiny, kde otec pocházel z věřící židovské rodiny a matka z nežidovské. Protože se rodiče nedokázali shodnout na náboženství, dcery byly zapsány v židovské matrice a syn byl pokřtěn. Za války pak dcery nesměly do školy, pak je deportovali do Terezína. Syn šel na gymnázium.
Stejná rodina. Jiná matrika. Jiný osud.
Nacistické právo definovalo smíšené manželství přesně: svazek, v němž jeden partner splňoval rasovou definici Žida a druhý ne. Od počátku protektorátu bylo takové manželství zdrojem systematického tlaku. Manžel přišel o práci, rodina o majetek, děti o školy. Gestapo přicházelo domů a přesvědčovalo, vyhrožovalo, lákalo. Rozvod byl vždy nabízen jako řešení – a jako záchrana.
Záchrana pro koho, to bylo složitější.
Kdo se rozvedl
Ti, kdo podlehli tlaku a rozvedli se, ztratili ochranu pro své židovských manžele a manželky. Odpadla záminka, proč je nenasadit do transportu.
Jedna pamětnice, která odjížděla z pražského nádraží do Terezína, vzpomínala: „Přišla jsem do Veletržního paláce a tam jsem se hned ujala jedné, tenkrát po mě staré paní. Mně bylo třicet a jí už padesát šest, ona byla hrozně nešťastná, poněvadž ani nikdy nevěděla, že je Židovka, byla vychovaná v klášteře, měla árijce, byla vdova, měla syna a teď se hrozně těžce loučila s tím synem.“
A pak transport odjel. „Před Prahou přišel esesák — Doprovod ven! Začal pláč rodičů — tam byla čtrnáctiletá děcka. Míšenci od čtrnácti let museli pryč, já jsem byla jedna z nejstarších.“
Kdo se nerozvedl
Ti, kdo odmítli rozvod, chránili partnera déle. Ale nacisté si nakonec přišli i na ně.
„Pamatuji si, že k nám často jezdilo gestapo a hrubě otce přemlouvali, aby se nechal rozvést, protože jeho manželka je Židovka. Otec přes to, že věděl, že ho čeká koncentrák, se rozvést nenechal a maminku neopustil,“ vzpomínala dcera jednoho z mužů.
Od roku 1943 začali nacisté posílat nežidovské partnery ze smíšených manželství a takzvané míšence prvního stupně do zvláštních pracovních táborů. Nebylo to formálně totéž co deportace do koncentračního tábora – bylo to oddělení od rodiny bez deportačního razítka. Řešení, které navenek nevypadalo jako konečné řešení.
Tábory vznikaly tam, kde byl zájem o pracovní sílu. V Praze se nabízel opuštěný sportovní areál. V Sudetech odlehlá pohraniční vesnice v lesích.
Praha: Hagibor
Hagibor znamená hebrejsky „hrdina“. Sportovní areál v Praze-Strašnicích na pozemcích pražské židovské obce byl od roku 1926 místem fotbalu, atletiky a setkávání. Po zavedení protižidovských nařízení zůstal jedním z mála míst, kam ještě mohly židovské děti – a to výhradně sem.
Právě sem přišel Fredy Hirsch.
Alfred „Fredy“ Hirsch se narodil v roce 1916 v Cáchách v německé židovské rodině. Byl skautem, sportovcem, sionistou – a gayem, který to neskrýval. Po přijetí norimberských zákonů emigroval do Československa a stal se organizátorem tělesné výchovy a kulturního programu pro diskriminované děti. Na Hagiboru pro ně každý den pořádal fotbalové zápasy, atletické závody, divadelní představení. Učil je hebrejsky, recitoval básně, přesvědčoval je, že fyzická a psychická kondice jsou jedinou cestou k přežití.
Hana Trávová, která mu pomáhala: „V hodinách, kdy jsme se mohli dětem věnovat, žily normálně jako dřív.“
Díky svému sebejistému vystupování a německému původu si Hirsch vymohl u nacistů, aby areál zůstal přístupný. Jenže v létě 1943 přišel do Terezína transport dvanácti set dětí z likvidovaného ghetta v Białystoku. Platil přísný zákaz kontaktu. Fredy ho porušil. Byl chycen. Trestem bylo zařazení do transportu do Osvětimi.
8. března 1944 byl v Birkenau nalezen v bezvědomí, předávkovaný barbituráty – v den, kdy bylo zplynováno 3 792 lidí z jeho transportu. Bylo mu sedmadvacet let.
Ze sportovišť, kde děti hrály fotbal, se stal pracovní tábor.
V létě 1944 nechali nacisté Hagibor obehnout dřevěným plotem a postavit baráky. Sváželi sem lidi ze smíšených manželství a míšence prvního stupně. Pracovali se slídou – třídili ji, zpracovávali, balili pro válečný průmysl. Pražané každý večer odcházeli domů. Mimopražští zůstávali přes noc.
Anita Gaydečková se narodila jako Anita Löwyová v Teplicích do židovské rodiny. Provdala se za Čecha německého původu Jindřicha Gaydečku – sňatek, který ji dočasně zachránil před deportací. Její rodiče odjeli do Osvětimi v roce 1942, sestra do Terezína. Na sklonku léta 1944 dostala Anita předvolání.
„Dostala jsem telegram, že se mám dostavit do Prahy na Hagibor. Přemýšlela jsem: Jít, nebo nejít? Bohužel, člověk žil v neustálém strachu. Nedalo se nic dělat, šla jsem.“
Třídila slídu do konce ledna 1945. Pak ji odvezli do Terezína.
Silvestr 1944 strávila v táboře. Podlezla pod dřevěným plotem, aby s kamarády oslavila příchod nového roku. „Dostala jsem od kamarádů šmírák, že mám podlézt pod dřevěným plotem a že na mě budou čekat.“
Rodiče ani sestra válku nepřežili.
Kienhaid
Tři sta kilometrů severozápadně od Prahy, v lesích Krušných hor čtyři a půl kilometru od Kalku, stála vesnice Kienhaid. Zaniklá obec přímo na hranici se Saskem – tak blízko, že na druhé straně přes potok Schwarze Pockau stála sesterská vesnice Kühnhaide. Stejné jméno, jiná země, jiný osud.
V Kienhaidu žilo před válkou přes dvě stě lidí, výhradně Němci – dřevaři, uhlíři, výrobci dřevěných hraček. Ve vsi byla škola, kaple, soustružna železa, několik hostinců. Největším stavením byla restaurace U Zlatých lvů.
V roce 1944 zřídily nacistické úřady v Kienhaidu pracovní tábor. Velitelství bylo v sousedním Načetíně. Svezli sem české muže, kteří se provinili sňatkem s Židovkou a odmítli se rozvést. Pracovali v lese.
O tomto táboře toho víme málo – méně než o čemkoli jiném v tomto článku. Žádná svědectví se nedochovala nebo nebyla dosud nalezena. Nevíme, kolik mužů tam bylo, jak tábor přesně fungoval, jak dlouho trval, co se stalo s jeho vězni.
Víme jen, že existoval. A že vesnice po válce zanikla – správa byla obnovena teprve 10. prosince 1945, pak bylo veškeré obyvatelstvo odsunuto a domy zbořeny. Dnes tam roste les. Od roku 2012 je to přírodní rezervace.
Skutečnost, že o Kienhaidu nevíme skoro nic, je sama o sobě výpovědí. Hagibor přežil v paměti, protože byl v Praze a protože ho před válkou prošly tisíce dětí. Kienhaid byl schován v lesích a po odsunu zmizel i jako místo.
Závěr systému
Na začátku roku 1945 přestala ochrana smíšených manželství platit úplně. Nacisté deportovali zbývající osoby ze smíšených manželství do Terezína v takzvaných transportech uzavřeného pracovního nasazení. Z protektorátu odjelo od ledna do března 1945 přes 3 600 osob.
Hagibor fungoval do jara 1945. Kienhaid pravděpodobně také.
Ti, kteří podlehli tlaku a rozvedli se – možná si zachránili sebe, ale ne manžela nebo manželku. Ti, kteří odmítli – chránili partnera déle, ale nakonec přišli do tábora stejně. Systém byl navržen tak, aby nebylo správné rozhodnutí.
Po válce byl Hagibor krátce využit jako internační tábor pro německé obyvatelstvo před odsunem. Pak se areál vrátil sportu. Dnes tu sídlí centrála Radia Svobodná Evropa.
Kienhaid leží pod stromy. Na místě restaurace U Zlatých lvů roste les.
Zdroje:
Židovští míšenci a smíšená manželství v období protektorátu – Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/soa/zide-v-ceskych-zemich-a-konecne-reseni-zidovske-otazky/zidovsti-misenci-a-smisena-manzelstvi-v-obodbi-protektoratu/
Alfred (Fredy) Hirsch – Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/lide/obeti/alfred-fredy-hirsch/
Díky Fredymu Hirschovi byla válka pro židovské děti snesitelnější – Paměť národa
Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/diky-fredymu-hirschovi-byla-valka-pro-zidovske-deti-snesitelnejsi
Silvestrovské dobrodružství – Místa Paměti národa
Dostupné z: https://www.mistapametinaroda.cz/?lc=cs&id=35
Kienhaid – Mistopis.eu
Dostupné z: http://www.mistopis.eu/mistopiscr/krusnehory/chomutovsko/kienhaid.htm
Radana Rutová: Židovští míšenci a smíšená manželství v období protektorátu, Terezínské listy 47 (2019), s. 52–68
