Miloval králíky, lidi popravoval. Alois Weiss dostal za jednu hlavu 300 korun a po válce žádal penzi

Pankrác, 4. srpen 1944, půl pátá odpoledne. Za bílými kachličkami rachotí gilotina. Dvacátý devátý ten den. Alois Weiss omyjí nůž vodou, otevírá sešit a přepisuje další jméno. Kolem osmé večer končí – dvacet devět poprav za jeden den, jeho osobní rekord. V bytě na Starém Městě ho čeká manželka a teplá večeře.

Nic v tomto muži nenaznačuje zrůdu. Je vždy usměvavý, ochotně pomůže sousedům. Má rád králíky – říká, že by jim nezkřivil ani chlup. A přitom právě dnes připravil o život víc lidí, než většina katů za celou kariéru.

Bastard z Rumy, který chtěl nahoru

Alois Weiss se narodil 16. října 1906 v srbské Rumě do chudé německé rodiny. Matka samoživitelka se s ním stěhovala po Bavorsku – změní 32 adres. Někdy bydlí u prarodičů, někdy v domově. Přesně nevíme. Po tomhle dítěti nezůstaly téměř žádné stopy kromě jedné: už jako teenager chce být někým.

V revolučním chaosu po první světové válce si patnáctiletý Alois vybírá stranu. Stává se „Saalschutz“ – ochráncem na nacistických shromážděních. Mlátí politické protivníky. 8. listopadu 1923 se účastní Hitlerova pivního puče – krvavého pokusu o převrat v Mnichově. Za to později dostane Řád krve a titul „starého bojovníka“. Je to mladík, který se drží násilí jako jediné jistoty v nestabilním světě.

Po letech marných pokusů najde práci – vězeňský dozorce ve Stadelheimu, pak skladník v Mnichově. Ale Alois chce víc. Žádá o místo kata. Opakovaně. Urputně. Tohle povolání dostanou jen ti nejlepší – a on je vytrvale druhý. Stane se pouze pomocníkem.

Učeň u mistra smrti

Jeho učitel je Johann Reichhart, aristokrat mezi katy. Jeho předci stínali hlavy už v 17. století. Reichhart je elegán, který zdokonaluje proces popravy jako inženýr výrobní linky. Nahrazuje provazy na svazování rukou pouty – rychlejší. Měří každý pohyb. A Weiss u něj slouží jako pilný žák.

V roce 1942 nacistická justiční mašinérie pracuje na plné obrátky. Reichhart se čtyřčlenným týmem jezdí po celé říši. Vlakem to nestíhají – přesedají do auta. Žádají povolení jezdit rychleji než povolenou stovku. Mají žně. Za rok 1942 popraví 764 lidí.

Weiss si přijde minimálně na 20 tisíc marek. Ale stále je jen pomocník. A touží po vlastním popravišti.

Druhá žádost přišla ve správný čas

S rozšiřováním počtu popravišť se konečně štěstí usměje i na něj. Nacisté rozhodují o zřízení gilotiny v Praze – transport odsouzených do Drážďan a Berlína se prodražuje. Weiss posílá druhou žádost o povýšení. Tentokrát uspěje.

2. února 1943 přijíždí do Prahy. Nejprve bydlí v hotelu Palace, pak získává byt po Židech v Dlouhé ulici číslo 14. Má konečně vlastní popraviště. Sám si vybírá pomocníky – švagra Otta Schweigera, Roberta Týfu, Jana Křížka, Alfreda Engla. Později přibude Antonín Nerad, nejbrutálnější z nich – ten bije odsouzené před popravou.

Osobně dohlíží na stavbu sekyrárny. V knize „Svědek z cely smrti“ se o něm píše jako o mimořádně horlivém. Kontroluje každý detail. Chválí si pražskou gilotinu – vyrobenou u Berlína, nikdy ho nezklamala. Ale nejvíc miluje padající sekeru s šikmým ostřím v Mnichově, kde se učil řemeslo.

První hlava padá 5. dubna 1943

Oficiální výnos o zřízení sekyrárny přijde až 15. dubna, ale Weiss nepočká. První poprava proběhne už 5. dubna. Tři místnosti v oddělení II/A – zasedací místnost, popravčí místnost, rakvárna. Vše bíle vykachlíkované jako v nemocnici. Snadno se smývá krev.

Postup je přesný jako v továrně. V půl deváté ráno přijede státní zástupce a přečte jména dozorci Karlu Sauerovi. Odsouzení jsou ve spodním prádle předvedeni před pětičlennou komisi. Ženy mají vlasy vyčesané nad krk. Všem se řekne: „Jménem Vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá…“

Ve čtyři odpoledne začíná práce. Weiss stojí u páky. Pomocníci drží odsouzence, zakrývají mu oči, kladou hlavu do dřevěného límce. Šedesát kilo těžký nůž padá. Celá poprava trvá minutu. Tělo odnášejí do rakvárny, kde leží do hvězdicového tvaru kolem odtoku. V betonu jsou dodnes chemické stopy krve.

Weiss si vede podrobné záznamy. Kolonky má nalinkované až do roku 1946 – jako by předpokládal, že jeho práce nikdy neskončí. Kniha má téměř 40 stran. Jméno, datum, přesný čas popravy. Je to dokonalý úředník.

300 korun za hlavu

A je to výnosné zaměstnání. Roční paušál 3000 marek. Protektorátní příplatek 25 marek měsíčně. Za každou popravu 30 marek – první v den 40. V protektorátu si vydělá celkem 46 995 říšských marek. Trojnásobek platu nemocničního lékaře.

Pozůstalí platí 500 korun za popravu a kremaci. Weiss žije s manželkou na vysoké noze v centru Prahy. Je oblíbeným sousedem. Vzpomíná, že většina vězňů se před smrtí chovala statečně a klidně. Jeho to nedojímá.

Za dva roky ve službě sťal gilotinou 1075 lidí – 920 mužů, 155 žen. Vedle gilotiny visí ocelová traverza s osmi háky – tam se věší bez záznamů. Většinou Židé a dezertéři. Kolik jich tam zemřelo, nikdo neví. To už jsou práce pro SS, ne pro pedantního kata úředníka.

26. dubna 1945 – poslední hlava

Poslední poprava v pankrácké sekyrárně proběhne 26. dubna 1945. Tentýž den vstupují Sověti do Brna. Němci rozeberou gilotinu a po kusech ji shodí z Karlova mostu do Vltavy. Weiss při útěku zapomene svou knihu poprav na stole. Díky ní známe všechna jména.

Po válce skončí v sovětském zajetí. Pak se vrátí domů do Straubingu v Bavorsku. A začne bojovat. Ne za spravedlnost – za peníze. Žaluje správní soud. Píše, že po zrušení trestu smrti nemůže vykonávat své povolání, ale jeho funkce prý nebyla formálně zrušena. Žádá ušlou mzdu.

Soud zamítá. Ale Weiss je vytrvalý. Téměř se stal mnichovským katem, jak si vždy přál – němečtí Spojenci potřebovali popravit válečné zločince. Nakonec to nevyšlo.

V 60. letech má tu drzost požádat českou stranu o přiznání dvou let do důchodu za období na Pankráci. Deset let neúnavně bojuje o vyšší penzi. A uspěje.

České úřady žádají jeho vydání. Německo odmítá – byl prý jen úředník, ne zločinec. Novinářům říká, že má nervy v pořádku a osud obětí ho nedojímá. Se slzou v oku vzpomíná na krásné chvíle v Praze.

Smrt v ústraní

26. února 1969 umírá Alois Weiss ve Straubingu. Je mu 62 let. Zemře přirozeně, v klidu, milován sousedy a rodinou. Nikdy nebyl postaven před soud. Nikdy se neomluvil. Do poslední chvíle tvrdí, že dělal jen svou práci.

V pankrácké sekyrárně dnes stojí původní gilotina – vylovená z Vltavy. Vedle ní dvacet dřevěných rakví, které zůstaly nepoužité jen proto, že válka skončila. V betonu podlahy rakvárny jsou stále vidět tmavé stopy – chemická reakce krve s podlahou.

A někde v bavorském archivu je uložená kniha. Téměř čtyřicet stran. Jména, data, časy. Pečlivým rukopisem úředníka, který měl rád králíky a nikdy jim nezkřivil ani chlup.

Zdroje: