Článek
Berlín, 8. září 1943. Ve věznici Plötzensee právě umírá člověk, který chtěl změnit svět slovy, ale svět ho už posuzuje za to, co neudělal. Je krátce po půlnoci a Julius Fučík, čtyřicetiletý novinář s plnovousem a brýlemi, kráčí k popravišti v budově z červených cihel, kde místo gilotiny poškozené náletem visí ocelové smyčky na řeznických hácích. Oběšení trvá dlouho, někdy až dvacet minut, člověk se dusí pomalu, tělo se kroutí, nohy kopou do vzduchu. Julius Fučík umírá stejně jako stovky dalších odsouzených v těchto krvavých nocích, kdy nacisté v panice popravují každého, kdo má nad hlavou rozsudek smrti, protože bombardování poškodilo věznici a bojí se útěků. Umírá daleko od Prahy, od Gusty, od všeho, co miloval, a jediné, co po něm zbyde, je sto šedesát sedm papírků psaných v cele smrti, které vynášeli ven dozorci a riskoval vlastní život.
Převlek profesora Horáka
Jaro 1942, Praha. Julius Fučík, novinář Rudého práva a věčný bohém, který miluje divadlo stejně jako komunismus, žije v ilegalitě už druhým rokem a bere to jako hru, jako dobrodružství, které mu připomíná role, které hrával jako dítě v plzeňském divadle. Nosí plnovous, brýle, kulhá, vydává se za profesora Horáka a říká si, že je to dokonalé maskování, i když mu kolegové z odboje říkají, že je to naopak přesně to, co přitahuje pozornost. Ale Julius nikdy nebyl člověk pravidel - když měl zůstat doma, chodil po Praze, když mu zakazovali setkávání s ženou, vodil si Gustu na konspirační byty, když měl psát jen tisky, psal romány o Sovětském svazu, kde „zítra už znamená včera“, jak to nazval ve své knize z třicátých let, kdy strávil dva roky v Moskvě jako dopisovatel a nadšeně popisoval kolektivizaci, i když právě začínal velký hladomor na Ukrajině.
Julius Fučík nebyl žádný velký odbojový stratég, žádný vojenský génius ani šéf rozsáhlé sítě, je to prostě novinář, který má za úkol psát a redigovat ilegální tiskoviny, především Rudé právo, a ten úkol bere vážně, protože věří, že slova mohou změnit svět stejně jako zbraně, možná dokonce víc. Má u sebe dvě pistole, ale nikdy s nimi nestřílel a vlastně to ani pořádně neumí, jsou to spíš symboly než nástroje, a když dostával instrukce od strany, že se nesmí nechat zatknout živý, kýval hlavou, ale v duchu si říkal, že to je přece absurdní, že přece není vrah, že je spisovatel.
24. dubna 1942 se Julius vrací z procházky do bytu u Baxů v Nuslích a paní domácí mu říká, že přišel vzkaz - dům Jelínkových, kam má jít na schůzku, je hlídaný, viděli tam podezřelého muže s bílou šálou. Julius se tomu zasměje a jde tam stejně, protože tak je to s ním, pravidla konspirace pro něj nikdy pořádně neplatila, a navíc potřebuje to setkání, jsou tam důležití lidé. Ve 22 hodin večer vtrhne do bytu Jelínkových devět gestapáků s vytaženými zbraněmi a Julius má v tu chvíli obě pistole u sebe, v kapsách, nabité, připravené, a měl by vystřelit, měl by aspoň zkusit zabránit tomu, co přijde, ale nestřílí. Řekne později, že nechtěl ohrozit ostatní, že nechtěl střílet lidem do zad, i když to jsou gestapáci, že s dvěma pistolemi proti devíti ozbrojeným mužům by stejně neměl šanci. Jediná přeživší z té schůzky, Riva Friedová-Krieglová, mu to nikdy neodpustí a bude ještě po desetiletích říkat, že se zachoval jako zbabělec, že odložením pistolí do postele majitelů bytu je stejně odsoudil k smrti, jako kdyby vystřelil.
Petschkův palác
Následují výslechy v Petschkově paláci, sídle pražského gestapa, kde Julius poznává, co znamená skutečné násilí, jak vypadá svět, když se slova přestanou počítat a zbyde jen bolest. Mučí ho tak, že když ho přivážejí na Pankrác, dozorce Adolf Kolínský vidí muže, který „nejeví známky života, je celý zakrvácený, oblek má roztrhán a umazán“. Julius leží na cele a pomalu se vzpamatovává a Kolínský, česko-německý dozorce, který vstoupil do gestapa, aby si zachoval místo, ale ve skutečnosti pomáhá vězňům, za což ho nakonec stejně odsoudí a bude muset utéct, mu přinese tužku a papír a zeptá se, jestli nechce někomu něco napsat.
Julius začne psát. Nejdřív jen vzkazy Gustě, krátké řádky lásky a naděje, ale pak, když si uvědomí, že má čas - ne moc, nikdy nevíš, kolik ti ještě zbývá - začne psát víc, začne psát příběh toho, co se mu děje, začne psát reportáž o životě v cele smrti, protože je to jediné, co umí, jediné, čím může bojovat, když ze zbraně nikdy nevystřelil. Píše na útržky papíru z pytlíků na lepení, na kousky cigaret, na cokoli, co mu přijde do rukou, svinuje papírky mezi prsty, proto se jim říká „motáky“, a předává je dozorci Kolínskému a později, když je Kolínský přeložen, dalšímu dozorci Jaroslavu Horovi, a ti dva muži riskují život pokaždé, když moták vynesou ven, protože kdyby je chytili, skončili by na stejném popravišti.
Julius píše o lidech, které potkává - o spoluvězních, o gestapácích, o těch, které zlomili a těch, kteří vydrželi, píše o mučení, ale ne jako oběť, nýbrž jako pozorovatel, který dokáže vidět širší souvislosti, který dokáže vnímat čas jinak než ostatní, kteří při bolesti nedokážou myslet na nic jiného než na tu bolest. Píše o „vysoké hře“, kterou hraje s gestapem - prý jim vypovídá, ale jen o těch, kteří už byli zatčeni, prý je vodí za nos falešnými informacemi, prý tím zachránil své přátele básníky Nezvala, Halase, Seiferta, Neumanna. Tyto pasáže budou po válce z knihy vystřiženy, protože komunistický hrdina nesmí mluvit, musí mlčet až do konce, a tak celé desetiletí nikdo neví, že Julius přiznal, že byl po sedmi týdnech výslechů zlomen, i když tvrdí, že to bylo taktické, že to byla jeho poslední zbraň.
Gusta a ocelové smyčky
Julius dostává návštěvu Gusty, jeho ženy, kterou si vzal vlastně jen formálně kvůli penzi, protože jejich manželství nikdy nebylo konvenční, Julius měl mnoho žen a Gusta to věděla a snášela to, protože ho milovala způsobem, který přesahoval žárlivost. Vidí se poprvé po šesti týdnech, Gusta přichází na schůzku, gestapo ji chce použít, aby Juliuse zlomilo, aby promluvil víc. Dívají se na sebe přes mříže a Julius jí zpívá, slyší ji, i když ji ve tmě nevidí, pozná ji podle kšand, které vidí mezi mřížemi, a říká jí něco, co nikdy nebylo úplně jasné, ale co jí zůstane v srdci až do konce života. Gustu pak odvezou do Ravensbrücku, ženského koncentračního tábora devadesát kilometrů od Berlína, kde přežije až do konce války, i když tam na ni budou čekat další hrůzy - bude tam s Milenou Jesenskou, bývalou milenkou Franze Kafky, která byla také kdysi milenkou Julia Fučíka, a podle některých svědectví se Gusta k Mileně nechovala hezky, protože ideologické a osobní spory přetrvaly i v pekle, ale to už je jiný příběh, komplikovanější, než propaganda po válce kdy připustila.
Julius mezitím píše a píše, celkem sto šedesát sedm motáků, které Kolínský schovává nejdřív u sebe, pak u známých, nakonec je zabalí do sklenice od okurek a zakopává je na zahradě v Humpolci u ženy jménem Jiřina Závodská, která o nich neví až do doby, než válka skončí. V květnu 1943 je Julius převezen do Německa - nejdřív do Bautzenu, pak do Berlína, kde 25. srpna 1943 stojí před berlinským Volksgerichtem, lidovým soudem, kterému předsedá Roland Freisler, soudce, kterého budou později nazývat „krvavý Roland“, protože vynesl tisíce rozsudků smrti s teatrálním křikem a nenávistí, jako by každý proces byla jeho osobní show. Julius je odsouzen k smrti spolu s Jaroslavem Klecanem, jeho spojkou, zatímco Ludmila Plachá, další zatčená, je osvobozena.
Měli by být popraveni za tři čtyři měsíce, mají tři měsíce na vyřízení žádostí o milost, a tak Julius s Jaroslavem v cele v Plötzensee čekají a doufají, ale pak v noci ze 4. na 5. září 1943 bombarduje britské královské letectvo Berlín a jedna z bomb zasáhne věznici Plötzensee, poškodí blok III s celami smrti a zničí gilotinu. Pět francouzských vězňů uprchne, jsou brzy dopadeni, ale nacisté propadnou panice - mají tu čtyři sta odsouzených k smrti, věznice je poškozená, hrozí další útěky, musí to vyřešit rychle. Říšský ministr spravedlnosti Otto Thierack rozhodne o okamžitých masových popravách, Adolf Hitler osobně zamítá všechny žádosti o milost, a protože gilotina nefunguje, použijí se ocelové smyčky na řeznických hácích.
Mezi 7. a 10. zářím 1943 je v Plötzensee oběšeno dvě stě padesát lidí, z toho sto třiadvacet Čechů. Popravy probíhají v noci, při svíčkách, protože i elektřina byla poškozena, vězni jdou na popravu po osmi, svlékají se donaha, přecházejí malý dvorek, kde na ně naposledy dopadnou paprsky slunce, a vstupují do budovy z červených cihel, kde visí ocelové smyčky. Škrcení trvá dlouho, tělo se třese, kopou nohy, někdy to trvá až dvacet minut, než člověk přestane dýchat. 8. září 1943 v noci přichází řada na Julia Fučíka a Jaroslava Klecana. Umírají společně, dva lidé, kteří spolu pracovali, společně psali, společně věřili v lepší svět.
Kniha národní ikony
Když válka skončí, Gusta Fučíková se vrátí z Ravensbrücku živá, i když poznamenaná, a dozorce Adolf Kolínský ji vyhledá a předá jí všechny motáky, které zachránil. Gusta je vezme a společně s Ladislavem Štollem, komunistickým literárním kritikem, začnou připravovat knihu. Vychází v říjnu 1945 jako „Reportáž psaná na oprátce“ a okamžitě se stane bestsellerem, protože je to silný, dramatický text psaný někým, kdo skutečně čelil smrti, kdo skutečně trpěl, kdo skutečně věřil v něco většího, než je jeho vlastní život.
Ale už v tomto prvním vydání jsou úpravy - vynechané pasáže, vyhlazené formulace, odstraněné pochybnosti. Gusta a Štoll vědí, že Julius musí být dokonalý, že jeho příběh musí být jednoznačný, protože strana potřebuje hrdinu, čistého, nezpochybnitelného, bez stínů a kompromisů. A tak mizí pasáže o „vysoké hře“, mizí přiznání, že Julius mluvil, mizí vše, co by mohlo vzbudit pochybnosti, a místo toho zůstává obraz muže, který mlčel až do konce, který byl silný jako kámen, který představuje nový typ člověka, komunistického hrdinu budoucnosti.
Komunisté po převratu v roce 1948 z Julia Fučíka udělají národní ikonu - jeho podobizna visí všude, jeho kniha je povinná četba na školách, po něm jsou pojmenovány ulice, náměstí, parky, továrny, divadla, jeho jméno se stane synonymem pro statečnost a oběť. Gusta se stane „národní vdovou“, profesionální strážkyní Julkova odkazu, úřednicí komunistické paměti, která chodí na besedy, kde unavené děti poslouchají, jak „Julek“ miloval socialismus, a rodiče se tajně smějí, když Gusta stárne a její vyprávění se stává stále víc roztěkaným a senilním.
Až v šedesátých letech se začnou ozývat pochybnosti - bylo to opravdu tak jednoznačné? Proč Julius nevystřelil? Co skutečně vypověděl gestapu? Jsou motáky autentické? Gusta tvrdí, že ano, že má rukopis, ale nikomu ho neukazuje, a lidé začínají spekulovat, že možná celá reportáž je mystifikace. Až v roce 1990, tři roky po Gustině smrti, provede Kriminalistický ústav analýzu rukopisu a potvrdí, že je autentický, že to skutečně psal Julius Fučík vlastní rukou, že žádná mystifikace neproběhla. A v roce 1995 vychází konečně úplné kritické vydání s těmi pasážemi, které Gusta a Štoll před padesáti lety vystřihli, a lidé poprvé čtou, jak Julius přiznal, že mluvil, že hrál svou „vysokou hru“, že možná zachránil některé lidi tím, že jiné obětoval.
Papírky ve sklenici od okurek
Julius Fučík zemřel 8. září 1943 ve věznici Plötzensee oběšením na ocelové smyčce, daleko od domova, bez možnosti napsat poslední dopis, bez rozloučení s rodinou. Jeho tělo bylo odvezeno do anatomického ústavu, kde skončilo jako studijní materiál, není známo, kde přesně jsou jeho ostatky, jestli vůbec ještě existují. Ale jeho slova přežila, sto šedesát sedm papírků psaných v cele smrti, zachráněných dozorci, kteří riskovali vlastní život, zakopávaných na zahradě ve sklenici od okurek, vydávaných, upravovaných, oslavovaných, zpochybňovaných, znovu vydávaných, znovu čtených.
Julius Fučík nebyl bez chyb - nevystřelil, když měl, možná zradil některé lidi svými výpověďmi, i když tvrdil, že to byla taktika, byl nadšeným stoupencem stalinského Sovětského svazu i v době, kdy se tam umíralo hladem, byl sukničkář, který zraňoval Gustu svými nevěrami, byl bohém, který bral konspiraci jako hru, dokud hra neskončila v cele smrti. Ale napsal sto šedesát sedm papírků, které svědčí o tom, co znamená čelit smrti, co znamená věřit v něco většího, než je vlastní život, co znamená snažit se zůstat člověkem i v pekle. A ty papírky, zachráněné ve sklenici od okurek, přeložené do devadesáti jazyků, přečtené miliony lidí, to je to, co z něj zbylo - ne dokonalý hrdina, ale člověk, který psal proti smrti a prohrál boj s oprátkou, ale vyhrál boj s mlčením.
Zdroje:
Julius Fučík (1903-1943) a jeho Reportáž, psaná na oprátce
Ústav pro studium totalitních režimů
Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce/
Reportáž psaná na oprátce
Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Reportáž_psaná_na_oprátce
Julius Fučík: Pravda o odbojáři, který nepromluvil
100+1 zahraniční zajímavost
Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/julius-fucik-pravda-o-odbojari-ktery-nepromluvil
Zbožštěný státní mučedník: Kdo byl ve skutečnosti Julius Fučík?
100+1 zahraniční zajímavost
Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/zbozsteny-statni-mucednik-kdo-byl-ve-skutecnosti-julius-fucik
Adolf Kolínský
Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Kolínský
Gestapák, který podporoval Čechy. Pomáhal Fučíkovi i Eliášovi
ČtiDoma.cz
Dostupné z: https://www.ctidoma.cz/historie/gestapak-ktery-podporoval-cechy-pomahal-fucikovi-i-eliasovi-67398
Věznice Plötzensee
Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Věznice_Plötzensee
„České oběti Plötzensee“ a „Krvavé noci v Plötzensee 1943"
Velvyslanectví České republiky v Berlíně
Dostupné z: https://mzv.gov.cz/berlin/cz/aktuality/ceske_obeti_plotzensee_a_krvave_noci_v.html
Julius Fučík se při zatčení nezachoval statečně
Médium.cz, Hynek Jurman
Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/hynek-jurman-zachoval-se-julius-fucik-statecne-pri-zatceni-81671
FUČÍKOVÁ Gusta 1903–1987
Biografický slovník českých zemí
Dostupné z: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/FUČÍKOVÁ_Gusta_1903–1987
