Článek
S odbojářským hrdinou Vincencem Koutníkem, nositelem prezidentské Medaile Za hrdinství i Čs. válečného kříže 1939, jsem se sešel krátce poté, co dočetl můj román V zatáčkách. Hovořili jsme o něm a pan Koutník připomenul jednu tragickou epizodu, kterou jsem do románu zahrnul podle skutečné události. Pardubické gestapo bylo na stopě členům i podporovatelům skupiny Silver A a přišlo si i pro pana Truhláře. Ten zrovna pracoval s cirkulárkou. Než by se nechal zatknout, strčil krk pod kotouč a uřízl si hlavu. Hrozné, zachvěje se asi každý z nás.
„Národní hrdina Fučík to nedokázal, ač měl zbraň. Raději se nechal zavřít a pro gestapo dělal volavku,“ srovnával Vincenc Koutník.
Připomeňme si, jakým způsobem došlo k zatčení Fučíka a najděme odpověď, zda se dotyčný zachoval podle všech odbojářských zásad. A jaký byl vůbec Julius Fučík? Komunisté z něj udělali idol pro mládež i dospělé. Neochvějného komunistu, skvělého novináře, spisovatele a málem i filozofa, statečného odbojáře. Člověka bez masa a bez kostí, postavu z jakési nedefinovatelné rudé hmoty. Jeho portrét se podával tak nevkusně, že ho generace přestaly brát vážně. Z jeho ocejchování Sovětského svazu na „Zemi, kde zítra znamená již včera“ mohly mít akorát legraci v konfrontaci se vzpomínkami na hmotnou a mnohdy i morální úroveň osvoboditelů z pětačtyřicátého a s poznámkami turistů, kteří tu „zázračnou“ zemi mohli poznat na vlastní oči a nějakým omylem sjeli z oficiální trasy. Podle kritiků byl národní hrdina alkoholikem, děvkařem, lehkomyslným floutkem, zbabělým odbojářem, udavačem gestapa. Dosti rozmanitá hodnocení, že? Jak z nich vytesat chlapa z masa a kostí?
Fučík (1903–1943) byl levicovým novinářem a literárním kritikem, od roku 1921 členem Komunistické strany Československa. Jeho kritické práce jsou dnes ceněny nejvíce. Znalci píší, že jako novinář byl průměrný a v reportážích ze Sovětského svazu záměrně zkresloval skutečnost. Neviděl chudobu, zaostalost a hladomor, nechtěl slyšet o politickém pronásledování a stalinském útlaku. Uznání i po literární stránce sklízí Fučíkova Reportáž, psaná na oprátce. Právě ona, společně s posledním půldruhým rokem autorova života, je však zdrojem naprosté většiny sporů o Fučíka. Nikdo ji nebere jen za literární dílo. Je ztotožněna s diářem, odbojovým deníkem, testamentem.
Světově proslulá kniha byla přeložena do 90 jazyků. Fučík ji napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na Pankráci na jaře 1943. Rukopis dokonale promyšleného textu na desítkách lístků s minimem škrtů tajně z vězení pronesli dozorci Kolínský a především Hora. Kolínský, národností Němec, vynášel už dopisy Karla Bondyho, generála Eliáše, Urxe, Sinkuleho a k psaní vybídl i Fučíka. Vedoucí dozorců Soppa jej však podezříval a dal ho hlídat. Proto pomohl český strážník Jaroslav Hora. Lístky s textem byly ukryty v Hradci Králové, pak v Potštejně, u Kolínského sestry v Jihlavě, nakonec v Humpolci. Zakopané v zavařovacích lahvích na zahradě…
Vzniku Reportáže předcházelo zatčení autora. Jak k němu došlo? Na jaře 1942 se Julius Fučík skrýval v bytě u Baxů. Když se 24. dubna vrátil z procházky, byl paní domácí varován, že dostala vzkaz. Dům, v němž bydlí Jelínkovi, je prý hlídán, obchází tam podezřelý muž s bílou šálou. Co na to udělal ilegalista Fučík? Zasmál se tomu a vyrazil k Jelínkům! Bylo o něm dobře známo, že nedodržuje pravidla konspirace. Zika ho opakovaně plísnil za to, že za ním chodí do ilegálních bytů manželka Gusta. Fučík měl od strany jediný úkol: psát a redigovat ilegální tiskoviny. Ven měl vycházet pouze za tmy, protože byl v Praze příliš známý. A s revolverem dostal i pokyn, že se nesmí nechat zatknout bez boje. Nepřítel ho nesmí dostat živého!
Místo toho chodil Fučík volně po Praze a přehnaně se maskoval. „Fučík hrál s vášní sobě vlastní vlastně celý život. Strašně rád si hrál na jiné lidi. Když přešel do ilegality, dokonce se maskoval, upravoval si různě vlasy, nechal si narůst vousy a kulhal… Dost často ho bylo možno zastihnout v některé z kaváren, kde se scházeli divadelní umělci,“ zaznamenal národní umělec Vladimír Šmeral. Fučíkovi se běžně říkalo „dítě s plnovousem“.
Do bytu k Jelínkům docházel Fučík pravidelně, v domě žilo více jeho pomocníků. Před časem však seznámil v dobré víře odbojář Bartoň pana Jelínka s konfidentem Dvořákem, který usiloval o kontakt na vedení komunistického odboje. Jelínek začal tento kontakt domlouvat s Vyskočilem, ten však chtěl Dvořáka nejdříve prověřit. Jelínek měl proto další schůzku s agentem Václavem Dvořákem právě 24. dubna 1942 před biografem Na Míčánkách v Praze XIII. Na ni měl přijít i Vyskočil. Tento zkušený odbojář však místo pozoroval z okna nedalekého ilegálního bytu. Spatřil příjezd gestapáckých aut a nenápadné rozmísťování Němců. Nebylo pochyb, Dvořák nastražil léčku! Vyskočil se samozřejmě neukázal, ale také Jelínek ve zlé předtuše na schůzku nepřišel! Past sklapla naprázdno!
Jelínek zůstal doma, ale nevaroval své hosty. Sešli se u něj doma manželé Friedovi, Jaroslav „Mirek“ Klecan a Fučík. Když se navztekaní gestapáci nedočkali nikoho před biografem, rozjeli se po desáté hodině večerní pro Jelínka. Takže žádná „náhoda“ a vyražení gestapáků „na vzduch“, jak napíše Fučík v Reportáži…
Jelínkův byt byl v přízemí, oknem se dalo vyskočit do zahrady a zmizet v periférii města. Do rokle Jezerka to bylo jen pár kroků. Kdo by však myslel na nejhorší? Společnost popíjí v kuchyni čaj a příjemně diskutuje. Najednou zvonek! Nikoho přece nečekají. Zvonění je stále neodbytnější a k tomu rány na dveře! Určitě gestapo!
„Rudé právo strčte do kamen!“ volá Fučík a utíká s Friedou do zadního pokoje, kde vytáhnou zatemnění a otvírají okno. Dole u zdi však stojí jeden gestapák. Riva Friedová i ostatní hledí na Julka Fučíka, který nosí z příkazu strany dva revolvery. Čeká výstřel, čeká útěk, ale ono nic! Dveře odolávají poměrně dlouho. Klecan chce půjčit zbraň, Julek však odmítá a revolvery ukrývá do gauče. Osazenstvo bytu se vrací od okna do kuchyně. Konečně gestapo vylomí dveře a z předsíně vniká také do kuchyně. Spatří zde pět lidí, dva manželské páry a jednoho muže. Začnou na ně řvát a fackovat je. Šestou osobu nevidí, Fučík se totiž skrývá za dveřmi v pokoji. Začne se konečně bránit? Ne, zbraně přece ukryl do gauče a když jsou nalezeny, nezná se k nim! Vystupuje z úkrytu a pokojně se nechá chytnout za vous.
„Kdopak jsi?“ ptá se gestapák.
„Profesor Horák,“ zní odpověď.
U výslechu pak zbaběle tvrdí, že zbraně patřily Klecanovi a že Klecan zastává důležitější funkci než on! Komisař Böhm to takhle prozradí Klecanově dívce Lídě Plaché. Böhm po válce při výslechu potvrdil, že ho Fučík mohl zastřelit, místo toho „strčil pistole pod podušku. Když jsem se ho později ptal, proč tak neučinil, řekl, že do zad nestřílí.“
Fučík za rok sám popíše okolnosti svého zatčení a dlouze bude vysvětlovat, proč se nebránil. V Reportáži tvrdí, že jednak nechtěl ohrozit lidi, kteří s ním v bytě byli, jednak že nedokázal střílet do zad nic netušící oběti, i když to byli gestapáci. Kromě toho dva revolvery v rukou nezkušeného člověka by proti devíti ozbrojeným gestapákům zřejmě příliš platné nebyly. Přesto účastnice zatýkání Riva Friedová-Krieglová, která jako jediná přežila následné věznění a koncentrák, Fučíkovo jednání odsoudila. V mnoha pozdějších rozhovorech dává najevo své zklamání z Fučíkova chování, který zbraně vůbec nepoužil. Navíc odložením pistolí v cizím bytě uvedl domácí do smrtelného nebezpečí stejně jako kdyby střílel.
Fučík však za rok napíše své alibi: „Vystřelím-li, padnou dříve oni než já… Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Mirek a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit, ze mne nic nedostanou, a z Mirka? …Vystřelím-li, nic nezachráním, jen sebe uchráním muk, ale za to zbytečně obětuji životy čtyř soudruhů.“ A předem už ví, že sám nic neprozradí…
Také paní Jelínková v Terezíně potvrdila Marii Zápotocké, že Fučík zbraně nepoužil a při výslechu tvrdil, že mu nepatří.
„Nepokusil se ani o útěk, ani o obranu, naopak mi zastrčil pistole pod polštář. Tím mě vlastně vydal na smrt,“ svěřila se Marie Jelínková i MUDr. Zdeně Nedvědové-Nejedlé. Přesně tak. Manželé Jelínkovi, Pavel Frieda, Jaroslav Klecan i Fučík válku nepřežijí. To se poštěstí jediné Rivě Friedové. Komu tedy Fučík svou bezradností pomohl? Když navíc v souvislosti s jeho zatčením bylo brzy pozatýkáno přes sto osob a na šedesát z nich též zahynulo? Dnes se dokonce objevují spekulace, že Fučík zdecimoval domácí odboj více než Karel Čurda…
Všichni odbojáři byli zdrceni z Fučíkova chování. Tím, že na čas osazenstvo Jelínkova bytu přežilo, vešlo ve známost Julkovo chování. Nestřílel, zbraně zastlal do gauče, popíral, že jsou jeho a sváděl to na Klecana! Pošlapal tak Desatero, které sepsal Jan Černý. Kdo se vydal bez odporu do rukou nepřátel, byl považován za hluboko opovrženíhodného zrádce! Tolik instrukce komunistické strany. Podle ní byl Fučík zrádcem! Mírně řečeno…
Člen ilegálního ÚV KSČ Černý se i v Terezíně vyjadřoval o Fučíkovi, „že se nehodil pro ilegální práci a na gestapu mluvil víc, než se od něho očekávalo“.
Když se dozorce Kolínský bál, že na Fučíka šijí boudu, Fučík sršel sebevědomím: „Žádný strach, tahám je za nos.“ Dozorce Antonín Kolínský, který sehnal malou tužku i papír a umožnil tak vznik Reportáže, o Fučíkovi pověděl: „Život ho dosud ušetřil fyzických ran a pak byl bit opravdu hodně. Nejen rány, myslím, že daleko více na něj působilo ponížení, které utrpěl. Fučík mluvil, nevydržel.“
Literatura:
Fučík, J.: Reportáž psaná na oprátce. První vydání faksimile rukopisu. Ottovo nakladatelství, Praha 2008.
Jurman, H.: Omyly tradované. Ing. Hynek Jurman, Štěpánov 2010.
STŘEDNÍ EVROPA DOKUMENTY (Janovská, J.: Julius Fučík, Michalová M.: Kolínský nemlčel, Pixa, J.: Filosofie zrady, Pixa, J.: Hrdina zbavený kouzla, Vrána, V.: Dopisy o Fučíkovi, Záznam výpovědi komisaře Böhma, Filípková, M.: Moje causa). 1995.
