Julius Fučík byl hrdina, který si zaslouží naši úctu

Pár dní před výročím smrti Julia Fučíka (1903-1943) se zde na Seznam Médiu objevil článek nazvaný Julius Fučík se při zatčení nezachoval statečně. Autor v něm poukazuje na Fučíkovu zbabělost při zatýkaní, obviňuje Fučíka z toho, že zradil svoje spolubojovníky a spolupracoval s gestapem. To vše bohužel zcela v rozporu s historickými fakty. Vrcholem všech těchto dezinformací je pak věta „Dnes se dokonce objevují spekulace, že Fučík zdecimoval domácí odboj více než Karel Čurda…“ Smyslem tohoto článku je uvést všechny tyto dlouho tradované omyly na pravou míru, k čemuž nám dopomohou prostá historická fakta.

V české historii bychom našli jen málo osobností, které v očích veřejnosti čekala tak strmá cesta na vrchol slávy a poté tak obrovský pád do nemilosti. Případ Julia Fučíka je však v tomto ohledu o to zajímavější tím, že sám Julius Fučík měl na svoji posmrtnou reputaci jen pramalý vliv. Sám novinář byl popraven nacisty v září 1943 a neměl tedy nic společného s režimem, který ho po únoru 1948 celá desetiletí adoroval a pojmenovával po něm ulice, továrny či veřejná prostranství. A stejně tak nemohl ovlivnit ani svůj následný a naprosto neřízený pád do zatracení, který ho čekal v době porevolučního nadšení, kdy bylo naopak v kurzu zbavit se Fučíka en bloc.

Komunisté Fučíka po celá desetiletí líčili jako čítankového hrdinu, přičemž tento značně zkreslený pohled založili na tom, že z jeho Reportáže, psané na oprátce vystřihli závěrečnou pasáž, ve které se Fučík přiznává, že na gestapu vypovídal. Tím pro veřejnost stvořili obraz dokonalého komunistického hrdiny, který při výsleších na gestapu neřekl ani slovo a následně zemřel hrdinskou smrtí. Tím samotnému Fučíkovi ohromně uškodili, protože jak vyplývá z historických pramenů mapujících Fučíkovo chování od zatčení až po popravu, Julius Fučík skutečným hrdinou byl.

Neméně zkreslený pohled na Fučíka bohužel přineslo i nové demokratické ovzduší po revoluci v roce 1989. V prvních porevolučních letech se celou naší zemí nesla přirozená snaha skoncovat se všemi komunistickými kulty a relikty, včetně kultu Julia Fučíka. Při této příležitosti bylo v Praze veřejně přečteno svědectví Marie Zápotocké (na které se autor článku, na který reaguji, rovněž odvolává), podle kterého Julius Fučík na gestapu udával své spolubojovníky.

Uvedené svědectví pochází z rozhovoru, který vdova po druhém dělnickém prezidentovi poskytla v březnu 1971. Zápotocká v něm krom jiného říká: „Gusta Fučíková byla úplná nula, nebyla soudružská, někdo dotvrzoval, že na Pankráci někoho uhodila. V Terezíně spala pode mnou na palandě. V Ravensbrücku to bylo stejné, jako vedoucí stolu č. 10 jen rozkazovala.“ Mimo to Zápotocká obviňuje Fučíka, že spolupracoval s gestapem a zpochybňuje jeho odbojovou činnost i autenticitu jeho Reportáže, psané na oprátce. Dnešní historikové však toto svědectví, které je evidentně neseno spíše osobní záští vůči Fučíkovi, neberou vážně, protože všechna uvedená nařčení ze strany Zápotocké se ukázala jako nepravdivá.

Pojďme tedy uvést na pravou míru okolnosti týkající se Fučíkova zatčení, ke kterému došlo 24. dubna 1942 v Praze, v bytě u manželů Jelínkových. Dnes víme, že gestapo nevědělo, že se zde budou nacházet i Fučík s Klecanem. Stanislav Kokoška z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR k tomu v pořadu Historie.cs uvedl: „Podle mého názoru konspiračně selhali všichni, kteří se v bytě u Jelínků sešli, protože to byl byt, který sloužil jako přepážka. Věcně vzato oni si tam udělali černou hodinku. Dvě hodiny tam seděli, povídali si a gestapo šlo zatýkat nikoli Fučíka, ale majitele bytu. Fučík s Klecanem byli prémie.“

Stejné chyby jako Fučík se tedy dopustili všichni, kdo se ten večer v bytě u manželů Jelínkových sešli, včetně Rivy Krieglové, která Fučíka později kritizovala za to, že v tu chvíli nepoužil zbraně, což je další, mírně řečeno problematický bod autora článku, na který reaguji. Ten tvrdí, že Fučík vydal na smrt manžele Jelínkovi tím, že své pistole schoval do jejich postele. V momentě, kdy do bytu Jelínkových gestapáci vtrhli, Fučík skutečně schoval své zbraně do postele Jelínkových, ne však proto, aby na své přátele svalil vinu. Ve svém protokolu zřetelně uvádí, že zbraně byly jeho a vinu i případný trest smrti za ozbrojený odpor tak vzal jasně na sebe.

Zdaleka nejvážnějším příkladem dezinformace, které se můj výše zmíněný kolega dopustil, je pak tato pasáž: „Komu tedy Fučík svou bezradností pomohl? Když navíc v souvislosti s jeho [Fučíkovým] zatčením bylo brzy pozatýkáno přes sto osob a na šedesát z nich též zahynulo? Dnes se dokonce objevují spekulace, že Fučík zdecimoval domácí odboj více než Karel Čurda…“ I zde autor bohužel zcela ignoruje historická fakta. Dnes již bezpečně víme, že gestapo se dostalo těmto lidem na stopu v přímém důsledku výpovědí Jaroslava Klecana, ne Julia Fučíka.

Fučík i Klecan byli zatčeni ve stejný den (24. 4. 1942). Zatímco Fučík byl ihned po zatčení podroben tzv. zostřenému výslechu, v jehož důsledku byl několikrát zmlácen do bezvědomí tak, že se zprvu ani příliš nepočítalo, že by vůbec mohl přežít, Jaroslav Klecan začal vypovídat okamžitě a první výslechový protokol podepsal již 27. dubna, tedy necelé 3 dny po zatčení. Bohužel to byla právě výpověď Jaroslava Klecana, v jejímž důsledku byli téměř ihned zatčeni a později popraveni Vladislav Vančura, Zdeněk Dvořák, Bedřich Václavek, Karel Kropáček, Zdeněk Štich, Anna Jirásková (snacha A. Jiráska) a mnozí další.

U Fučíka naopak bezpečně víme, že byl mučen a zmlácen tak, že dlouho vůbec nebyl schopen převozu k výslechu. Historik František Janáček, přední znalec komunistického odboje, se domnívá, že soustavně vypovídat mohl Fučík začít dokonce až po atentátu na Heydricha (tj. 27. 5. 1942). Ve své výpovědi pak navíc záměrně jmenoval pouze lidi, kteří byli buď již mrtví nebo v exilu. To bylo podstatou jeho pověstné „vysoké hry“, o které píše ve své Reportáži, kde se na důkaz toho, že nikoho neudal, odvolává na svůj výslechový protokol. A ten mu dává za pravdu. Historik Jan Boris Uhlíř k tomu v roce 2021 uvedl: „Že by byl někdo zatčen čistě na základě jeho výpovědi, jsem zatím nezjistil.“

Stejně mylné jsou i všechny dodnes živé konspirační teorie o Fučíkově domnělé spolupráci s gestapem: „Stejně tak je i mýtus tvrzení, že Julius Fučík byl konfidentem gestapa, který byl doveden až do směšné legendy o tom, že utekl do Bolívie a tam zemřel někdy v 80. letech,“ uvádí v této souvislosti historik Petr Koura. Krom nesmírné statečnosti, kterou projevil při mučení a výsleších na gestapu, nám však Fučík zanechal ještě jeden působivý příklad svého hrdinství. Ten se váže k jeho chování před Volksgerichtem, berlínským lidovým soudem, u kterého se příběh Julia Fučíka nachýlil ke konci.

Nacisté se rozhodli neponechat nic náhodě, takže předsedou senátu berlínského soudu byl ve Fučíkově procesu nechvalně proslulý Roland Freisler, známý jako „krvavý Roland“. Freisler byl známý tím, že na obžalované křičel, urážel je, neustále jim skákal do řeči a nenechal je příliš dlouho souvisle mluvit. Zatímco Jaroslav Klecan, veden alespoň teoretickou nadějí na to, aby si zachránil život, u soudu pokorně přiznal svou vinu a prosil o odpuštění, u Fučíka Freisler nepochodil. Když se ho po úvodním přečtení obžaloby zeptal, zda přiznává svou vinu, Fučík mu odvětil: „Neuznávám vaši vládu ve své zemi a nepovažuji váš soud za oprávněný, aby mě soudil.“

Během procesu se pak Fučík demonstrativně přiznal k tomu, že svými činy pomáhal nepřátelům Říše a dodal, že to byl ta nejlepší věc, kterou ve svém životě udělal. Svoji závěrečnou řeč pak zakončil takto: „Váš rozsudek mi nyní bude přečten. Vím, zní: ‚Smrt člověku.‘ Můj rozsudek nad vámi je již dávno vynesen. V něm je krví všech čestných lidí napsáno: Smrt fašismu, smrt kapitalistickému otroctví! Život člověku! Budoucnost komunismu!“ I Roland Freisler prý při těchto slovech na okamžik zkameněl. Pak však udělal to samé, co udělal v případech desítek jiných českých vlastenců a jeho rozsudek skutečně zněl: „Smrt člověku.“ Julius Fučík byl popraven v Berlíně 8. září 1943.

Julius Fučík byl bonvivánem, milovníkem všech krás života a nenapravitelným sukničkářem. Těmito vlastnostmi se pro odbojovou práci naprosto nehodil a nikdo ho k ní ani nenutil. Kdyby býval chtěl, mohl v době, kdy se naše země ocitla v područí nacistického Německa, přečkat válku v poklidu a dál si užívat života tak, jak to uměl. Svým vstupem do odboje se však (navíc jako funkcionář ilegální komunistické strany) rozhodl riskovat vlastní život, o který nakonec ve jménu své vlasti přišel. Už to je dostatečný důvod k tomu, abychom jej mohli nazvat statečným člověkem. To, jak se choval po svém zatčení, před německým soudem i těsně před popravou z něj však skutečného hrdinu nesporně dělá. Možná ne většího, než jakým byly stovky a tisíce jiných českých vlastenců, rozhodně ale hrdinu, který si přinejmenším zaslouží naši úctu.