Od farmářských snů k továrně na smrt: Jak se Höss stal nejúčinnějším implementátorem holokaustu

Každé ráno v šest hodin se Rudolf Höss probudil ve své vile v Osvětimi. Jako první věc pohladil svou ženu Hedwig a pak se šel podívat na spící děti. Klaus, Heidetraut, Inge-Brigitt, Hans-Jürgen a malá Annegret spali klidně ve svých postýlkách. Otec je políbil na čelo, jak to dělával každý den.

Pak si sedl k snídani. Čerstvé rohlíky, máslo, marmeládu a kávu mu přinesla služka. Zatímco četl ranní zprávy, plánoval si pracovní den. Měl před sebou několik důležitých meetingů - jeden s architekty o rozšíření krematorií, druhý s chemiky o optimalizaci dávkování Zyklonu B, třetí s logistiky o zvýšení kapacity vlaků.

Bylo to jako v každé jiné kanceláři. Jen s tím rozdílem, že Rudolf Höss řídil největší vyhlazovací tábor v dějinách lidstva. A na druhé straně zdi jeho rodinné idylky každý den umíralo v průměru dva a půl tisíce lidí.

Nic nenaznačovalo, že se z malého Rudolfa stane jeden z nejhorších zločinců dvacátého století. Narodil se 25. listopadu 1901 v Baden-Badenu do přísně katolické rodiny. Otec Franz Xaver byl bývalý důstojník, který vedl obchod s čajem a kávou. Matka Lina byla oddaná žena v domácnosti.

Rudolf vyrostl v prostředí naprosté poslušnosti. „Mezi mými rodiči existoval srdečný vztah plný lásky. A přesto jsem nikdy neviděl, že by se k sobě chovali vřele,“ vzpomínal později. „Jediný, komu jsem se dovedl svěřit, byl můj Hans.“ Hans byl jeho poník.

Otec si představoval synovu budoucnost jasně: Rudolf se stane knězem. Výchova byla vedena v duchu absolutní poslušnosti – hřích, vina, pokání. „Höss vyrostl s téměř fanatickou vírou v ústřední roli povinnosti v morálním životě,“ píší historici. Učil se, že největší ctností je bezpodmínečné plnění rozkazů starších a nadřízených.

Zlom nastal v jeho raných teenagerských letech. Během zpovědi se svěřil knězi s incidentem ve škole – strčil spolužáka ze schodů a zlomil mu nohu. Kněz porušil zpovědní tajemství a vše pověděl Rudolfovu otci. Ten syna potrestal.

Rudolf se cítil zrazen. Ztratil víru nejen v kněze, ale v celou církev. A krátce nato zemřel jeho otec.

Po smrti otce v roce 1916 se patnáctiletý Rudolf rozhodl jít vlastní cestou. Místo kněžství se přihlásil jako dobrovolník do armády. Bojoval v první světové válce v Turecku, Iráku a Palestině, získal Železný kříž.

Ale když se vrátil domů, čekalo ho zklamání. Příbuzní si rozebrali rodinný majetek, protože počítali s tím, že se Rudolf stane knězem. Strýc mu odmítl vydat peníze z dědictví na jiné vzdělání než duchovní.

Rudolf v roce 1922 vystoupil z církve a přidal se k pravicové polovojenské organizaci Freikorps. V roce 1923 byl odsouzen za vraždu k deseti letům vězení, odpykal si šest.

Když vyšel na svobodu, měl jasnou představu o své budoucnosti: stane se farmářem. „Chtěl postavit statek na německém venkově, chovat zvířata,“ zapisují si historici. Vstoupil do Artamanské ligy – rolnického hnutí, které propagovalo návrat k přírodě a jednoduchému životu.

Jenže Artamané nebyli jen nevinní přírodní nadšenci. Propagovali také myšlenky sociálního darwinismu a nadřazenosti germánské rasy. A mezi jejich členy byl i Heinrich Himmler.

V roce 1929 se Rudolf oženil s Hedwig Hensel, kterou poznal mezi Artamány. Pár si plánoval idylickou budoucnost – vlastní farmu, děti, pokojný život v souladu s přírodou.

V roce 1934 byl Rudolf jen krůček od naplnění svého snu. Se ženou a třemi dětmi měli dostat přidělenou půdu. Těšil se, že začne nový život jako sedlák.

Ale pak ho navštívil Heinrich Himmler.

„Himmlerovi nechyběly účinné přesvědčovací metody,“ píše historik. „Höss, i když pln pochybností, vstupuje do aktivní SS.“ Místo farmy zamířil do koncentračního tábora Dachau jako obyčejný strážce.

V Dachau se setkal s tvrdou školou Theodora Eickeho, který učil strážce jednoduché pravidlo: všichni vězni jsou nepřátelé státu a musí se k nim chovat podle toho. „Eicke se snažil, aby strážci považovali všechny vězně za nepřátele státu a podle toho s nimi i jednali.“

Rudolf byl pilný žák. V roce 1938 povýšil a přešel do Sachsenhausenu jako vedoucí tábora. Tam si získal pověst chladného, systematického velitele. Například jednou v zimě nechal v mrazu venku stát 800 nemocných vězňů. 145 jich zemřelo. Rudolf sledoval jejich umírání „jako by se díval na film“ – bez jakýchkoli emocí.

V dubnu 1940 navštívil Rudolf Höss poprvé Osvětim jako člen komise, která měla posoudit, zda je místo vhodné pro nový koncentrační tábor. O měsíc později byl oficiálně jmenován jeho velitelem.

Zpočátku Osvětim sloužila jen pro polské politické vězně. Ale v roce 1941 dostal Rudolf od Himmlera nový úkol: transformovat tábor na největší vyhlazovací zařízení v historii.

A tady se projevil jeho talent. „Byl jsem vyučen v Dachau, zdokonalil jsem se v Sachsenhausenu a Osvětim považoval za své vrcholné dílo,“ řekl později před soudem s neuvěřitelným klidem.

Rudolf přistoupil k genocidě jako k technickému problému. Studoval „nejefektivnější metody“, navštívil vyhlazovací tábor Treblinka, aby se učil od kolegů. Zavedl použití Zyklon B místo střílení – bylo to „humánnější“ a efektivnější. Koordinoval výstavbu moderních plynových komor a krematorií.

Podle jeho vlastních slov dokázal za půl hodiny „vyřídit“ dva tisíce lidí.

Jak vypadal typický den muže, který řídil průmyslové vraždění?

6:00 – Budíček, políbení ženy a dětí

7:00 – Snídaně s rodinou, čtení ranních zpráv

8:00 – První meeting s techniky o optimalizaci krematorií

10:00 – Kontrola příjezdu transportů

11:30 – Porada s lékaři o „selekci“ neschopných

13:00 – Oběd doma s manželkou

15:00 – Inspekce plynových komor

17:00 – Administrativa – hlášení o „zpracovaných jednotkách“

19:00 – Rodinná večeře

20:30 – Procházka po zahradě s dětmi

21:00 – Čtení pohádek dětem před spaním

22:00 – Odpočinek s manželkou

Zatímco Rudolf v noci spal ve své vile, komíny krematorií za zdí jeho zahrady chrlily nepřetržitě kouř. Ten občas dopadal i na dětské hračky rozházené po trávníku.

„Kdyby žil dnes, Höss by měl profil na LinkedInu plný prázdných příspěvků a frází zavánějících workoholismem, slepou důvěrou ve svou práci a přílišnou loajalitou k zaměstnavateli,“ píše jeden komentátor filmu Zona zájmu.

A skutečně – Rudolf byl perfektní manažer. Navyšoval „produktivitu“, optimalizoval procesy, zaváděl technologické inovace. Řešil logistické problémy, motivoval podřízené, plnil termíny. Když mu nadřízení zadali úkol zplynovat 400 tisíc maďarských Židů během několika měsíců (akce pojmenovaná po něm „Aktion Höss"), zvládl to bez problémů.

„Můj úkol mě zcela naplňoval a neviděl jsem v tom nic jiného než práci,“ napsal později ve svých pamětech. Žádné výčitky svědomí, žádné pochybnosti. Jen profesionální hrdost na dobře vykonané dílo.

Ve svých autobiografických zápiscích popisuje vyvražďování milionů lidí stejně chladně, jako by psal návod na chov dobytka. „Samotné usmrcování trvalo nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2 000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor; šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat.“

Rudolf Höss nebyl sadista. Nevyznával se z nenávisti k Židům. Osobně vězně nikdy netýral ani nezabíjel. Ke svým podřízeným byl přísný, ale férový. K rodině milující. Se svými dětmi si hrával, vozil je na výlety, učil je jezdit na koni.

Byl to prostě úředník. Byrokratický profesionál, který dostal úkol a plnil ho co nejlépe. Hannah Arendtová by o něm řekla, že ztělesňuje „banalitu zla“ – zlo není vždy monstrum s rohy. Často je to jen obyčejný člověk, který dělá svou práci.

„Naplno se tady projevila jeho poslušnost, systematické a disciplinované plnění povinností a příkazů, přesně tak, jak ho to jeho otec kdysi naučil,“ píší historici. „Co na tom, že s tím nebyl vnitřně srozuměn, co na tom, že to nebylo správné, byla to prostě práce, příkazy, které se musí plnit.“

Rudolf fungoval jako dokonalá mašina. „Fungoval perfektně, stejně jako by velel továrně na kuchyňské nádobí nebo autodíly. Jeho horečná svědomitost, se kterou řídil tuto továrnu na smrt, dávala jeho již od dětství psychicky narušené osobnosti smysl.“

Po válce se Rudolf pokusil vrátit ke svému původnímu snu. Ukryl se na farmě, kde pracoval jako obyčejný dělník. Téměř rok ho nikdo nehledal.

Pak ho 11. března 1946 zradila vlastní manželka. Když Britové začali vyhrožovat jejím dětem, prozradila, kde se ukrývá.

Rudolf se nebránil. Když ho chtěli britští vyšetřovatelé identifikovat, prozradil ho snubní prsten s nápisem „Rudolf a Hedwiga“. Možná si v tu chvíli vzpomněl na šťastné časy, když s Hedwigou snili o vlastní farmě a pokojném životě.

U soudu neprojevil žádnou lítost. Popisoval genocidu věcně a lhostejně, až to všechny šokovalo. „Cynicky a s nesmírnou ochotou vypovídal v Norimberku,“ zapisuje si psycholog, který ho vyšetřoval.

16. dubna 1947 byl oběšen na šibenici za krematoriem číslo 1 v Osvětimi – pouhých pár metrů od vily, kde žil se svou rodinou během velitelské služby.

Rudolf Höss není výjimka. Je naopak děsivě typický. Tisíce úředníků, techniků, logistiků a manažerů se podílelo na holokaustu. Většina z nich nebyli fanatičtí antisemité nebo sadističtí vrazi. Byli to profesionálové, kteří dělali svou práci.

Höss nám ukazuje, jak snadno se z obyčejného člověka může stát implementátor nejhoršího zla. Stačí kombinace přísné výchovy k poslušnosti, byrokratické mentality a postupné desenzitizace vůči násilí.

„Od počátku masové likvidace jsem už nebyl v Osvětimi šťasten. Nebyl jsem už spokojen sám se sebou,“ napsal Rudolf ve svých pamětech. Ale to ho nezastavilo. Pokračoval dál, protože byla to jeho práce.

Nejděsivější na příběhu Rudolfa Hösse není to, jak se stal monstrem. Je to to, jak moc zůstal obyčejným člověkem. Manželem, otcem, profesionálem. Člověkem, který každé ráno políbil děti na rozloučenou a pak šel řídit genocidu.

A večer se vracel domů, hrál si s dětmi na zahradě a četl jim pohádky. Zatímco za zdí jeho dokonalé idylky končil nekonečný proud vlaků plných lidí, kteří už nikdy neuvidí své děti.

Rudolf Höss chtěl být farmářem a chovat zvířata. Stal se implementátorem holokaustu a „zpracovával“ lidi. Jeho příběh je připomínkou toho, jak tenká je hranice mezi normálním životem a nejhorším zlem – a jak snadno ji lze překročit, aniž si to člověk uvědomí.

Zdroje:

Rudolf Höss: Velitelem v Osvětimi: autobiografické zápisky
Academia, 2006
Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/knihy/velitelem-v-osvetimi-autobiograficke-zapisky-31675

Rudolf Höss – Šokující Planeta
Sokujiciplaneta.cz
Dostupné z: https://www.sokujiciplaneta.cz/historie/sub-rudolf-hoss

Velitel Osvětimi Rudolf Höss: Po válce ho spojencům udala vlastní manželka
Dotyk.cz, 18. prosince 2019
Dostupné z: https://www.dotyk.cz/magazin/rudolf-hoss-20201218.html

Nacistická zrůda Rudolf Höss: Otec z něj chtěl mít kněze, namísto toho se Höss stal katem z Osvětimi
Médium.cz, 14. prosince 2023
Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/eva-slachova-nacisticka-zruda-rudolf-hoss-otec-z-nej-chtel-mit-kneze-namisto-toho-se-hoss-stal-katem-z-osvetimi-35179

Velitel Osvětimi by dnes měl profil na LinkedInu. Film Zóna zájmu ukazuje každodennost toho nejhoršího zla
CC.cz, 19. března 2024
Dostupné z: https://cc.cz/velitel-osvetimi-by-dnes-mel-profil-na-linkedinu-film-zona-zajmu-ukazuje-kazdodennost-toho-nejhorsiho-zla/

Objektivnost, neosobnost, nestrannost
Holocaust.cz
Dostupné z: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2007/cervenec-6/objektivnost-neosobnost-nestrannost/