Článek
Někdy v roce 1943 vystupoval Čeněk Šlégl z pražské tramvaje a vystoupil špatně. Ležel na dlažbě, držel se za nohu a lidé se sbíhali, jenže ten pád si nastražil sám, protože zranění bylo v protektorátním rozhlase jediná omluva, kterou uznávali. Nemoc se dala prověřit a odmítnutí se nedalo přežít, zlomená noha byla řešení.
Jedenáct propagandistických skečů už za sebou měl. Dvanáctý nahrát nechtěl, a tohle byl jediný způsob, jak to říct nahlas.
Náhoda na venkově
Narodil se 30. září 1899 na Žižkově do česko-německé rodiny obchodníka jako Čeněk Schlögel, hlásil se ale k českému národu a jméno si počeštil natolik důkladně, že si na tu původní podobu po válce vzpomněli hlavně žalobci. Po otci zdědil technické nadání a měl z něj být inženýr, takže ho po maturitě čekala technika — dokud neodjel na prázdniny ke strýci, který vedl kočovnou divadelní společnost. Jeden z herců se toho večera nedostavil, tak na jeviště vystrčili mladého maturanta, a i když se mu podlamovala kolena, publikum tleskalo tak, že na techniku už nikdy nenastoupil.
Následovalo bezmála deset let po venkovských společnostech a kabaretech, potom Rokoko a Adria, a od roku 1919 také film, ještě v němé éře. Za život jich bylo přes osmdesát rolí.
Muž vedle Buriana
Od roku 1925 stál na jevišti vedle Vlasty Buriana a zůstal tam až do září 1944, kdy nacisté zavřeli všechna česká divadla. Hrál elegány — barony, ředitele, gremiální rady, zdegenerované šlechtice a podvodníky v dobře padnoucím obleku — a hlavní roli mu kinematografie třicátých let nikdy nedala, protože byl nahrávač. Nahrával ovšem nejlepšímu komikovi v zemi, a scéna, kterou s Burianem odehrál v U pokladny stál…, patří k nejcitovanějším v českém filmu. Byl i v Kristiánovi, ve Škole základ života, v To neznáte Hadimršku a v Lelíčkovi ve službách Sherlocka Holmesa.
Diváci si ho pamatovali podle jedné věty, kterou umě říkal s klidem člověka, jemuž je všechno jedno: Tedy dobře. Ano. Vyřízeno k dennímu pořádku. Za několik let mu ta replika popíše život tak přesně, že si ji jeho pozdější životopisci dají do titulu knihy.
Arnošt Weiss
O prázdninách roku 1936 se Šléglova jediná dcera Blanka, tehdy šestnáctiletá, seznámila s mladým úředníkem Arnoštem Weissem. V roce 1936 to byla obyčejná známost dvou mladých lidí, od jara 1939 z ní byl ale spis, protože kolaborantský tisk a jmenovitě Vlajka si populárního herce vzali na mušku právě přes ni: dcera slavného Šlégla chodí se Židem. Psalo se o ní, o něm i o Weissovi, a mladí se v roce 1941 vzali natruc všem — otci, novinám i době.
Pak Weiss zašel do kavárny Flora, čímž porušil protižidovská nařízení, a soukolí se rozjelo doopravdy. Následovalo opakované zatýkání jeho i Blanky, výslechy na gestapu a stupňující se nátlak na otce, aby prokázal loajalitu. Šlégl udělal jedinou věc, která v takové situaci fungovala: šel za vysokým úředníkem gestapa a požádal o pomoc. Zeť byl propuštěn, jenže gestapo nikdy neúčtovalo jednorázově a laskavost, kterou poskytlo, se proměnila ve splátkový kalendář.
Splátky
První splátkou bylo členství ve Vlajce, do níž Šlégl v roce 1940 formálně vstoupil a po dvou letech z ní zase vystoupil, což bylo bezvýznamné, protože podpis už byl v seznamech a seznamy zůstávají. Následovaly rozhlasové skeče: v letech 1941 až 1943 jich pod pohrůžkou vězení nahrál jedenáct a všechny parodovaly exilovou vládu v Londýně, přičemž většina z nich byla pronacistická a protižidovská. V prosinci 1941 se v jednom z nich, ve Hvězdách nad Baltimore, sešel s Vlastou Burianem, který tam parodoval Jana Masaryka; pro Buriana to bylo jediné takové vystoupení za celou válku, pro Šlégla první z jedenácti. Posluchači protektorátního rozhlasu si ten žánr bohužel oblíbili a opakovaně žádali reprízy, takže poptávka rostla přesně tam, kde ji Šlégl potřeboval nejméně.
V roce 1942 pak na naléhání vyšších představitelů SD a gestapa napsal román Návrat, v němž jsou krátké antisemitské pasáže. A když se v roce 1943 Blance a Arnoštovi narodila dcera Zuzana, byl vydíratelný úplně — bylo mu opakovaně dáno najevo, že pokud přestane být užitečný, rodina jeho dcery nemá šanci přežít, a Blanka se s kojencem musela nějakou dobu skrývat.
Herec, který si dvacet let budoval jméno, ho teď rozdával po kusech, protože to bylo jediné platidlo, které mu zbylo.
Nejvyšší vyznamenání
V roce 1944 mu byl udělen Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí knížete Václava, lidově Svatováclavská orlice — vyznamenání, které K. H. Frank založil 4. června 1944, v den druhého výročí Heydrichovy smrti, a jehož smyslem bylo veřejně svázat s Říší osobnosti, kterých si Češi vážili. Fungovalo to spolehlivě, protože odmítnout se prakticky nedalo a přijmout znamenalo nechat se vyfotografovat s rukou zvednutou k nacistickému pozdravu.
Vyznamenání tedy přijal i Vlasta Burian, dirigent Václav Talich, režisér Otakar Vávra, spisovatel František Kožík, sochař Max Švabinský a Ferenc Futurista. Celkem jich nacisté rozdali kolem tisícovky.
Pro Šlégla to byl konec. Téměř všichni dosavadní přátelé se od něj odvrátili a diváci ho několikrát vypískali přímo na prknech Divadla Vlasty Buriana, což je u herce, který třicet let žil z toho, že se lidé smějí, docela přesná definice profesionální smrti. V září 1944 divadla zavřeli a Šlégl přišel i o to poslední jeviště, které si tak drahně zaplatil.
Nucené práce
Po válce byl předán mimořádnému lidovému soudu a v roce 1947 odsouzen za podporu nacistického hnutí vystupováním v rozhlasových skečích k šesti měsícům, které si odpykal na nucených pracích v jáchymovských uranových dolech, kde se vážně zranil. K tomu dostal doživotní zákaz jakékoli umělecké činnosti, a v tom je celý ten příběh: ze všech držitelů Svatováclavské orlice byl jediný, komu už nikdo nedovolil pracovat.
Před soudem uvedl to, co bylo pravda — že jeho zeť byl Žid, že rodina byla kvůli tomu v ohrožení a že skeče přijal pod nátlakem. Že prokazatelně zachránil několik životů. Soud to vzal na vědomí a nezměnilo to nic, protože Šlégl měl nevýhodu, že jeho vina byla vidět: vyznamenání se dá vyfotit, román otevřít a jedenáct nahrávek spočítat, zatímco to, co za nimi stálo, se prokázat nedalo ani jednou fotografií.
Obrázky za pět korun
Vila, kterou si nechal ve třicátých letech postavit, mu zůstala a bydlel v ní jako podnájemník. Živil se manuálně v Uhelných skladech na Žižkově, ačkoli po Jáchymově měl podlomené zdraví a jako odsouzený kolaborant neměl na invalidní důchod nárok, a mezitím byl také pošťák a řidič u textilní firmy. Od dětství kreslil, což se mu teď hodilo víc než všechny role: maloval obrázky na skle a prodával je po hospodách ve Strašnicích a v Malešicích, pětikoruna za kus.
V Uhelných skladech mu později dovolili režírovat v podnikovém divadelním klubu, takže muž, který dvacet let stál vedle Buriana, se dostal zpátky jeviště velikosti zasedačky. Manželka Helena, sama herečka, se z toho všeho psychicky zhroutila a on se o ni staral až do její smrti.
V roce 1968 emigrovali Blanka s Arnoštem — ti dva lidé, za které Šlégl zaplatil vším, co měl — a on zůstal sám. Někdy v téže době ho vyhledali autoři knihy o Vlastu Burianovi, která vyšla v roce 1969, aby zavzpomínal; bylo to po dvaadvaceti letech poprvé, kdy někdo veřejně chtěl, co Šlégl umí, a chtěl to o někom jiném. Zemřel 17. února 1970 v Praze a je pohřben na Vinohradském hřbitově.
Pak se o něm dlouho nemluvilo, ne že by to bylo zakázané, ale nebyl důvod.
Dvě tváře
V roce 2009, tedy po čtyřiceti letech, o něm vyšly hned dvě knihy: Čeněk Šlégl. „Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku…“ Dvě tváře herce, režiséra a scénáristy od Jaromíra Farníka a Radka Žitného a Čeněk Šlégl — celoživotní jízda špatnými vlaky od Václava Junka. Když se pak Žitný sešel s Šléglovou vnučkou Zuzanou v pražské kavárně Slavia, ukázalo se, že o jejím dědečkovi ví víc než ona: rodiče jí to po válce zatajili, protože jí nechtěli zatěžovat život víc, než bylo nutné. Zuzana v padesátých letech vystudovala konzervatoř, zpívala, v roce 1967 se provdala do Rakouska a hrála tam v divadle, a to hlavní o svém dědečkovi se dozvěděla z knihy, kterou napsal cizí člověk.
Vlasta Burian, který nahrál jeden skeč, se na jeviště nakonec vrátil a jeho filmy dávají každé Vánoce.
Čeněk Šlégl, který nahrál jedenáct, si nezahrál už nikdy. Vyřízeno k dennímu pořádku.
Zdroje
Čeněk Šlégl: Tedy dobře, vyřízeno… Oblíbený herec kolaboroval, aby zachránil židovského zetě Český rozhlas Dvojka, 20. srpna 2017 Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/cenek-slegl-tedy-dobre-vyrizeno-oblibeny-herec-kolaboroval-aby-zachranil-7460777
Svatováclavská orlice — nacistické vyznamenání, které ničilo životy Český rozhlas, 2016 Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/svatovaclavska-orlice-nacisticke-vyznamenani-ktere-nicilo-zivoty-8154222
Jak nacisté rozdávali svatováclavská vyznamenání. Odznak s orlicí dostalo tisíc Čechů CNN Prima News, 28. září 2020 Dostupné z: https://cnn.iprima.cz/jak-naciste-rozdavali-cechum-svatovaclavska-vyznamenani-10188
Čeněk Šlégl patřil k hereckým legendám. Byl parťákem Vlasty Buriana, po válce zažil pád a už si nezahrál Květy.cz, 17. února 2025 Dostupné z: https://www.kvety.cz/lide/cenek-slegl-herec-prvni-republika-osud/
Čeněk Šlégl Wikipedie Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Čeněk_Šlégl
Čeněk Šlégl Filmový přehled (Národní filmový archiv) Dostupné z: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/31971/cenek-slegl
Čeněk Šlégl odsouzen. Národní obroda, 14. března 1947, s. 3.
FARNÍK, Jaromír — ŽITNÝ, Radek: Čeněk Šlégl. „Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku…“ Dvě tváře herce, režiséra a scénáristy. Mnichovice: BVD, 2009. ISBN 978-80-87090-22-0.
JUNEK, Václav: Čeněk Šlégl — celoživotní jízda špatnými vlaky. Praha: XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-199-3.
WEISSOVÁ, Blanka: Cesta za duhou. Vzpomínky dcery a vnučky herce, režiséra a scenáristy Čeňka Šlégla. 2018.
MOTL, Stanislav: Mraky nad Barrandovem. Praha: Rybka Publishers, 2006.
