Zemřel s básněmi v cele. Jindřichu Vichrovi bylo 25 let, když mu minutu po jeho milé usekli hlavu

Pankrác, 10. květen 1944, pozdní odpoledne. Cela číslo 34. Jindřích Vichra zvedne hlavu od papíru, na který píše verše. Slyší klíče, kroky. Otevřou se dveře a dovnitř vstoupí muž. Jindřích okamžitě pozná tvář – Karel Vokáč, básník ze Strašic. Jeho verše četl v literárních časopisech. Teď budou spolu čekat na smrt.

Jindřichovi je pětadvacet. Za pár dní ho popraví. A tohle nečekané setkání dvou básníků v cele smrti jim dal osud jen na dva dny. Ale cesta, která oba přivedla sem, začala mnohem dřív. Pro Jindřicha to začalo před šesti lety, když byl ještě chlapcem na táborské reálce a psal první verše.

Chlapec, který se nebál oslovit mistra

Narodil se 1. října 1918 v Dráchově u Soběslavi do světa, který za pár měsíců skončí první světovou válkou a začne se novou republikou. Jako šestnáctiletý student začal psát pod pseudonymem Ladislav Sen. První báseň mu otiskli ve studentském časopise. Jindřich měl neobyčejný talent – nejen na poezii, ale i na jazyky. Naučil se perfektně pět z nich: angličtinu, francouzštinu, němčinu, ruštinu a italštinu. Ale nejvíc ze všeho miloval slova česká, složená do veršů.

A měl odvahu, kterou málokterý mladý básník má. Začal si dopisovat s Františkem Halasem, jedním z největších českých lyrických básníků té doby. Nebál se ukázat své verše mistru. Halas mu odpovídal, radil mu, jak zdokonalovat řemeslo. Byl to vzácný vztah – uznávaný básník a student z jihočeského městečka, spojení přes dopisy, přes společnou lásku k poezii.

Ten talent by Jindřichovi mohl otevřít budoucnost v literatuře. Jenže přišel březen 1939 a s ním konec všech normálních budoucností. Když nacisté obsadili zbytek republiky, Jindřich hned věděl, na čí straně stojí. Do ilegální komunistické odbojové buňky se zapojil okamžitě, už v prvních dnech okupace. Neváhal ani den. Poezie a odboj pro něj nebyly dvě rozdílné cesty – byly to dvě strany téže mince. Obě byly bojem za svobodu.

Z básníka do ilegality

Tři roky v podzemí ho naučily, že poezie nejsou jen slova na papíře. V roce 1942 se dostal až do III. ilegálního vedení komunistické odboje – úzký kruh lidí, kteří řídili celou ilegální síť v protektorátu. To už nebyla jen distribuce letáků nebo malá sabotáž. To byla práce, za kterou gestapo popravovalo bez milosti.

Pronajal si společný byt s Annou Mlejnkovou, bývalou úřednicí ze Staré Paceřov. Anička, narozená v lednu 1915, byla o devět let starší než on. Stala se jeho blízkou přítelkyní a důvěryhodnou spolupracovnicí. Jejich byt v domě Ke Karlovu na Praze 2 vypadal normálně – dva mladí lidé, možná milenci, možná přátelé, kteří žijí spolu v těžké době. Sousedé si nevšimli ničeho zvláštního.

Ale za zavřenými dveřmi se ukrývali dva muži hledaní gestapem – Josef Pilař a František Frajbiš. Oba pracovali v ilegalitě a měli za úkol dostat důležité lidi na Slovensko. Jindřích chodil každý den do práce v pražské Avii, vracel se domů, jedl s Aničkou večeři. Jako by byl jen obyčejný člověk. Jenže ve skříni měli falešné doklady a muže, za které by gestapo dalo odměnu. Víc než rok to funguje. Jindřích stále píše básně – v noci, po návratu z práce, ukradené chvíle mezi jednáními a schůzkami. Poezie a odboj v něm splývají. Pak přijde únor 1944 a s ním zrada.

Zatčení začíná doma

Sedmého února se Jindřich rozhodne vyjet na jeden den domů do Dráchova. Možná tušil, že něco není v pořádku. Možná chtěl vidět rodiče, kdyby se něco stalo. Jeho bratr Bohumil drží v noci hlídku kvůli náletům. Okolo půlnoci vidí, jak se k domu blíží auta gestapa. Běží varovat Jindřicha. Ale je pozdě.

Zatčení doma u rodičů má svou krutou symboliku – místo, kde vyrůstal, kde se naučil milovat slova, se stává místem konce. V Praze téhož dne chytají Aničku, Pilaře i Frajbiše. Někdo je vyzradil. Celá skupina padla najednou. Gestapo má všechny.

Následuje měsíc, který Jindřích později zachytí jen v náznacích svých veršů. Výslechy. Bití. Vyhrožování rodičům. Ale nic neřekne. 15. března 1944 pražský Sondergericht vynese rozsudek – trest smrti za ukrývání osob nepřátelských říši. Anna Mlejnková dostává stejný verdikt. Budou popraveni spolu. Jen to ještě nikdo z nich neví.

Cela číslo 34 a papír jako zbraň

Odvezou ho na Pankrác, na oddělení II/A – cely smrti. Dvacet cel určených pro lidi, kteří už čekají jen na popravu. Cela číslo 34 se stává jeho posledním domovem. Čtyři holé zdi, slamník hemžící se hmyzem, tenká přikrývka. Z chodby sem doléhají zvuky, které nezapomeneš – dopadající ostří gilotiny, když popravují někoho jiného. Vězni si na celách dělají čárky. Každý úder sekyry znamená jeden mrtvý.

Ale jsou tam i jiné zvuky. Vězni smějí pracovat – lepí pytlíky. A k tomu potřebují papír a lepidlo. Což znamená, že mají papír. A tužku. Jindřích začne psát. Nejen básně – píše tak, jako by psaním mohl smrt odvrátit. Verše o životě, o rodném kraji, o rodičích. Vyzývá k boji proti fašistům. Píše o lásce ke svobodě. List za listem. Každý den.

Chodí k němu Karel Rameš, chodbař, který slouží vězňům na oddělení smrti. Rameš tajně vynáší papíry – schová je pod košili, riskuje život za každý zachráněný list. Zachraňuje verše před gilotinou. Díky němu Jindřichovy básně přežijí, i když jejich autor nepřežije.

Koncem dubna přichází první zlom. 28. dubna si vrchní Sauer přijde na jejich celu pro Maxe, Jindřichova spoluvězně. Odvádějí ho. Jindřích poslouchá kroky vzdalující se chodbou. Pak slyší dopad ostří. Max je mrtvý. Cela je najednou prázdnější. Jindřích ví, že je to jen otázka času. Podal žádost o milost – ne kvůli sobě, ale kvůli rodičům. Tuší ale, že žádná milost nepřijde. Píše dál. Co jiného by dělal.

Když osud pošle spolubojovníka

A pak, 10. května 1944, se otevřou dveře a dovnitř vstoupí muž. Karel Vokáč. Čtyřicet let, učitel ze Strašic, autor dvanácti knih poezie a prózy. Taky čeká na popravu. Taky se zapojil do odboje – ukrýval Františka Bělohlávka, slévače z plzeňské Škodovky, který distribuoval ilegální tisk.

Když mu rodina poslala jeho novou knihu – Uhlířské pohádky, právě vyšly tiskem – směl se na ni přes mříže podívat. Do ruky ji vzít nesměl. Viděl svou poslední knihu jen zpoza mříží, jako symbol všeho, co už nikdy nebude. Jindřích zná jeho verše. Karel zná básně Jindřichovy. Mluví spolu o poezii, o životě, který už jim téměř skončil, o tom, co znamená psát. Osud jim dopřál zvláštní dar – poslední dny nesdílejí s cizími lidmi, ale s druhým básníkem, který rozumí.

Jsou spolu jen dva dny. Ale ty dva dny znamenají víc než týdny v samotce. Oba vědí, že přijde Sauer a vyvolá jejich jména. Otázka není jestli, ale kdy.

Poslední ráno

12. květen 1944. Jindřich se budí brzo. Možná celou noc nespal. Cítí, že dnes je ten den. Okolo osmé ráno se ozve: „Also Vichra, packen Sie seine sieben Sachen!“ – Tak tedy Vichra, sbalte si svých sedm švestek. Ta fráze zní téměř komicky – sedm švestek, jako by odsouzený vlastnil něco víc než roztrhanou košili a pár papírů s básněmi.

Karel Vokáč sleduje, jak Jindřích vstává, jak se loučí mlčky. Neřeknou si sbohem. Není třeba. Oba básníci vědí, že o dva měsíce později přijde Sauer i pro Karla.

Na „vachcimře“ – strážnici – mu přečtou zamítnutí žádosti o milost. Jindřích to očekával. S pouty na rukou píše poslední dopis rodičům. Ruce se mu třesou, ale píše. Poslední slova pro lidi, kteří mu dali život. Ve tři hodiny ho nutí svléknout si oblečení. Režná košile. Režné kalhoty. Uniforma smrti.

Odvádějí ho chodbou oddělení II/A. Ostatní na celách slyší jeho kroky. Pak slyší jiné kroky – lehčí, ženské. Anna Mlejnková, jeho Anička. Narozená 11. ledna 1915. Devětadvacetiletá žena, která s ním sdílela byt, práci v odboji, a teď sdílí cestu na smrt.

Minuta, která je rozděluje

V 16:13 padne ostří sekyry. Šedesát kilo oceli se řítí dolů. Anna Mlejnková je mrtvá. Její hlava spadne do plechového koše. Kat Alois Weiss si utře ruce, zapíše čas do knihy poprav. Pomocníci odnášejí tělo do rakvárny. Oplachují nůž vodou. Celý proces trval minutu.

O minutu později, v 16:14, je připraven další odsouzený. Jindřich Vichra. Pětadvacetiletý básník, který psal dopisy Františku Halasovi a psal básně až do poslední chvíle. Kladou mu hlavu do dřevěného límce. Zakrývají mu oči. Weiss zatáhne za páku.

V katově knize poprav stojí zápis:

"12. května 1944, 16:13 – Mlejnková Anna, narozena 11. ledna 1915.

12. května 1944, 16:14 – Vichra Jindřích, narozen 1. října 1918"

Minuta mezi nimi. Minuta, která je nakonec nespojila, ale rozdělila. Anna zemřela první. Jindřích až potom. Sdíleli byt, odboj, odsouzení. Ale popravu, tu nejhorší chvíli, zažil každý sám.

Co zůstalo po básníkovi

Karel Vokáč přežije Jindřicha o dva měsíce. 12. července 1944, také v 16:14, v téže popravčí místnosti, mu sťali hlavu spolu s Antonínem Rottem, ředitelem školy ze Zbiroha.

Jindřichovy verše z cely smrti zachránil Karel Rameš, chodbař, který riskoval život za každý vynešený papír. Vynesl stovky motáků, básní, posledních vzkazů. Schoval je. Ukryl před gestapem. Po válce je vydal. Jindřichovy básně vyšly pod názvem „Má appassionata – Básně - listy z cely smrti“. Svědectví mladého básníka, který psal proti smrti.

V Dráchově stojí pomník obětem druhé světové války. Mezi jmény je i Jindřich Vichra. V táborském muzeu jsou uloženy některé jeho rukopisy. A v archivech Pankráce je stále ta katova kniha, s přesnou poznámkou o minutě, která rozdělila dva osudy.

Jindřích Vichra si přál být básníkem. Stal se jím – ne jen proto, že psal verše, ale proto, že psal i tehdy, když už nebylo naděje. Slova proti sekyře. Verše proti gilotině. A ta slova přežila.

Zdroje: