Článek
Cestování letadlem po celém světě pro mě není žádný problém a řekl bych, že už jsem toho něco málo nalétal.
Rozhodně však znám osoby, které toho nalétaly daleko více, ale s čistým svědomím mohu říct, že tuším, jak to chodí na letištích v USA, v Asii nebo v Evropě.
To poslední, co chcete řešit na letištní, jsou trable s automatickým kioskem pro odbavení zavazadla. Ale zvykejte si, už jsou povinné i v Praze
I když – možná bych přece jen věděl o jednom problému.
Tentokrát se musím podělit o zkušenosti s další automatizací – se samoobslužným odbavením na letištích.
Mé zkušenosti jsou čistě z letů s nízkonákladovými dopravci. A zatímco v Česku jsem to zatím nezažil (byť se začíná blýskat na horší časy, můžete se s nimi nově setkat na letišti v Praze), při odletu ze Španělska to bylo dvakrát a v obou případech šlo o něco, co bych už nechtěl absolvovat podruhé.
A to si s technikou rozumím, troufám si říct, že zvládnu ledacos, ale tady jsem se opravdu zapotil.
První špatná zkušenost
Má první zkušenost byla před několika lety na letišti v Barceloně. Měli jsme původně namířeno z Vídně do Málagy, ale náš let přesměrovali do Barcelony.
K finanční kompenzaci jsem se posléze dostal (bylo to dost náročné, ale nenechal jsem se odradit), ale ve zkratce jsme nekonečně dlouho čekali na letišti, pak jsem zabookoval pokoj kousek od letiště, dojeli jsme tam s manželkou a dětmi a já zarezervoval poslední čtyři místa na let nízkonákladového dopravce z Barcelony do Málagy druhý den kolem oběda.
Tady už kiosky zejí prázdnotou, jinak však aktivně zastoupí přepážky, za nimiž pracuje skutečný člověk
Nikdy si nekupuju konkrétní místa, nechávám si je přidělit automaticky. Systém nás stejně musí posadit s dětmi (dítě musí být vždy s rodičem).
Když jsme dorazili na letiště, potřebovali jsme odbavit kufr, jenže místo fyzické přepážky nás informační cedule odkázala na automatické odbavení.
U něj bylo zhruba dvacet kiosků na jednoho zaměstnance letiště, a když jsem si vystál frontu, už si nevzpomínám, jestli jsem musel skenovat pas, nebo zadávat číslo rezervace. Ve finále však automat věděl, kdo jsem, a čekal, až mu zavazadlo naložím na váhu.
Netřeba dodávat, že na letišti bylo skoro nedýchatelno, lidí jako na Václaváku, a já za ruce držel děti, které mému mozku nedopřály ani chvíli odpočinku.
V tu chvíli nastal šok – položil jsem zavazadlo na váhu kiosku a ten vzápětí vypsal chybovou hlášku, že odbavení zavazadla nelze dokončit. Další, prosím!
Řekl jsem si, že se chyba prostě stala, tak jsem to zkusil znovu – zadal jsem své údaje, dal kufr na váhu, a ta se znovu rozloučila s tím, že nastala „neočekávaná chyba“.
Nebyli jsme sice v časovém presu (i když stačilo se podívat na děti a pres to samozřejmě byl), ale já měl hlavu už uvařenou – proč to nejde? Jak mám odbavit zavazadlo? Fronta před zaměstnancem aerolinky sahala až za roh, takže jsem si mohl pomoct jedině sám.
Pak už jen stačí vlastnoručně olepený kufr zavést na přepážku a položit jej na pás
Po pátém neúspěšném pokusu položit kufr na váhu samoobslužného kiosku mi pot z čela kapal na pas, který jsem držel v ruce. Po šesté jsem to zkusil jinak – přes systém jsem si zvolil, že chci vybrat vlastní sedadla. Automat mě informoval, že sice už není z čeho moc vybírat, ale že mi ochotně dá na výběr. Zvolil jsem poslední čtyři sedadla v letadle, za která jsem celkem připlatil několik stovek korun. V tu chvíli mi to už bylo jedno, hlavně ať se toho prokletého kufru zbavím!
A světe div se, systém mě konečně pustil dál. Tentokrát jsem se zastavil na hlášce, že je mé zavazadlo příliš těžké. Takže zase mám platit? Potíž byla v tom, že kufr už byl 1× odbaven ve Vídni a váhový limit splnil, navíc jsem ho vážil i doma. A z dřívějších letů vím, že má naše váha oproti realitě ještě kilovou rezervu. Váha na letišti v Barceloně ale tvrdila opak.
Mé frustrace si všimla Britka od kiosku naproti (koukali jsme na sebe přes uličku) a řekla mi, že kufr zvedala a pokládala na váhu opakovaně, než to systém uznal. Zkusil jsem to taky, a po sérii pokusů a omylů to na čtvrté položení vyšlo. Kufr se jako zázrakem vešel do limitu a kiosek mi konečně vytiskl nálepku na zavazadlo.
Tehdy jsem to zkoušel poprvé a instrukce k nalepení byly jen v bloku textu ve španělštině. Tak jsme na to s dalšími turisty nevěřícně koukali a každý si na nalepení přišel po svém. Nějak jsem to na kufr nalepil, řekl si „děj se vůle Boží“ a zavazadlo odevzdal na sběrný pás – a měl jsem hotovo.
Aspoň jsem si to bláhově myslel.
Museli jsme letět, ale vlastně nemohli
Až v letadle se totiž ukázalo, v čem byl skutečný problém. Automatický systém nás nemohl usadit, protože poslední čtyři sedadla v letadle byla u nouzových východů, kam děti samozřejmě nesmí. A protože rodiče musí sedět s dětmi a jinde nebylo místo, nastala patová situace, se kterou si automat nevěděl rady.
Měli jsme podobný výhled, ale když přišla letuška, byl to problém. S dětmi jsme nemohli sedět v řadě u nouzového východu. Jinde ale místo už nebylo
Na palubě jsem si samozřejmě vyslechl kartáč za to, že jsem si s dětmi zvolil místa u nouzového východu, respektive za to, že mi to systém vůbec dovolil. Po tom všem, co jsem měl za sebou, jsem se už ani nezmohl na odpor.
Nakonec si ohleduplní cestující přesedli, přitom na mě koukali jako na blázna, který neumí rezervovat místa v letadle (respektive jako na toho, kdo přelstil jejich rezervační systém).
Řekl jsem si, že podobnou šaškárnu už nechci zažít nikdy.
Samoodbavovací kiosek letos
Roky ubíhaly a čekal mě další odlet ze Španělska – tentokrát z Girony, která má k Barceloně opravdu blízko. A nejen na mapě, ale i způsobem odbavení na letišti.
Tentokrát to bylo o to zajímavější, že jsme na letiště dorazili s předstihem. Chtěli jsme rychle odevzdat kufr, projít bezpečnostní kontrolou a v klidu počkat s dětmi na letišti – dcera by si četla, syn koukal na pohádky a sledoval odlétající letadla a my s manželkou bychom si odpočinuli.
S čím jsem se ale ještě nesetkal, byl pořadník na to, aby mě vůbec pustili do fronty.
Kontrolovaly se totiž letenky, a kdo letěl později, měl smůlu a musel čekat, až na něj za pár hodin vyjde řada. Když se po delší době, během níž se děti málem unudily k smrti, otevřel náš časový slot, byl jsem za chvíli zase u svého starého známého.
A ani tentokrát to nebylo bez problémů.
Čekání ve frotně je otrava. Ale z mých zkušeností se řada posouvá dopředu rychleji než u samoodbavovacích kiosků
Když jsme vyráželi do Španělska, kufr vážil 19,1 kg. Bohužel jsme tam museli některé poškozené věci nechat a vyhodit, koupili jsme si sice pár „dobrot“, ale když mi váha v hotelu po vhození eura ukázala 18,3 kg, byl jsem spokojený – i pocitově byl kufr lehčí.
Tentokrát ale bylo propojení mobilu, kde jsem měl v aplikaci dopravce palubní lístek, s kioskem trochu chaotické.
Přímo z mobilu jsem musel povolit vyhledávání okolních zařízení, díky čemuž se telefon s kioskem propojil napřímo. A zase došlo na kufr.
Položil jsem ho na váhu, která mi hned ukázala hmotnost 21,3 kg! To snad není možné. Celé připojení jsem zrušil a zkusil znovu, chyba se opakovala. Respektive se rovnou objevila tabulka s doplatkem, tuším asi 350 Kč za domnělou nadváhu kufru. A protože jsem byl z čekání vyčerpaný, zaplatil jsem, abych měl od kufru konečně pokoj.
Tentokrát bylo aspoň lepení přehlednější, protože instrukce byly srozumitelnější, ale opět ze mě dostali peníze, aniž bych já sám cokoliv získal.
V obou případech jsem přitom byl v právu, ale potřeboval jsem letět, takže to dopadlo, jak to dopadlo.
Ale když jsem měl problém já, technicky zdatný, bylo vidět, že ostatní na odbavení zavazadla úplně rezignují. Pro řadu cestujících je stále problém zvládnout palubní letenku v mobilu, a když k tomu přidáte ještě bezdrátové propojování s kioskem, je jasné, že byli úplně ztracení.
Prakticky většina z nich – důchodci z Česka z vedlejší vesnice – jen stáli před kioskem a čekali, než se jich někdo ujme. S vytištěným QR kódem a tlačítkovou Nokií tam možná stojí ještě doteď.
Kdybych chtěl kritizovat, napsal bych, že váhy u těchto automatických systémů podvádí nebo nejsou zkalibrované.
Nepíšu to ale bez důvodu – posléze jsem si přečetl komentáře uživatelů, kteří tu a tam tyto váhy na webu zmiňují s tím, že jim také ukazovaly podivná čísla. Ale je to na vás. Buď celé řešení akceptujete (včetně toho „zvláštního“ vážení), anebo nemusíte letět.
Výběr je opravdu jen na vás.
Celosvětový trend už i v Praze
Chcete slyšet to nejlepší? Samoobslužné přepážky se stávají celosvětovým trendem, na který si musíme zvykat, a tak ani Praha nemůže zůstat pozadu. První zkušenosti z konce června naznačují, že i tam byli cestující naprosto zmatení – tiskli si sami palubní letenky i štítky na kufry, pro mnohé z nich to byla premiéra.
Pomocný personál nebyl nikde k nalezení, a tak si pomáhali navzájem.
Cestující popisují zmatek, a u mnohých i zmar, ještě předtím, než vůbec odletí na dovolenou – uvíznou v Praze před samoobslužným kioskem.
Zvláště ty méně technicky zdatné to možná bude strašit ještě týdny po návratu z dovolené.
Jsme připraveni na to, že budeme ve velkém nahrazovat práci letištního personálu? Už to nejsou jen nesmělé pokusy
Kiosky samozřejmě dobře znáte, na letišti v Praze jsou už řadu let jako dlouhodobá alternativa, kterou mnozí ignorují. Když ale neexistuje jiná možnost, čeká vás něco, co možná nebudete chtít zažít podruhé.
A to se bavíme o situaci, kdy jsou kiosky v Praze v češtině, zatímco při návratu z dovolené na vás mohou mluvit španělsky, anglicky nebo dalšími jazyky, kterým třeba úplně nerozumíte.
Zvykejte si na to, že letecké společnosti budou šetřit (úspora pracovní síly může být značná) a pomůžou si i automatickým odbavováním. Jenže ne každý umí pracovat s kiosky, tisknout visačky nebo řešit technické komplikace – nikdo z nás není technická podpora, a ne každý je ochoten či schopen zastoupit roli zaměstnance letiště.
Klasická přepážka by proto měla být vždy k dispozici. Možná jsou, ale rozhodně nemusí být (často nejsou) tak dobře vidět jako kiosky. Jinak by u přepážek byla obrovská fronta a kiosky by zůstaly prázdné.
A doporučení je možná dost podobné jako u samoobslužných pokladen. Už při rezervaci by mělo být jasné, zda je nutná návštěva kiosku, nebo bude odbavení probíhat u přepážky.
Klidně ať je to zohledněno i v ceně letenky, ale cestující musí dopředu vědět, do čeho jdou a zda jsou ochotní zahrát si na zaměstnance letiště. A ne se takto nechat „překvapit“.
A přemýšleli jste někdy nad barvou vašeho kufru? Černý raději nechte rovnou doma.
Zdroje:
vlastní zážitky při cestování do Španělska a zpět
https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-samoobsluha-na-letisti-na-odbaveni-u-prepazky-uz-se-nemuzete-spolehat-40584569
