Článek
Na jaře roku 1945 bylo jasné, že pád nacistického Německa je jen otázkou času. Spojenecké armády postupovaly ze západu, Rudá armáda se blížila k Berlínu a Třetí říše se hroutila pod tlakem na všech frontách. Přesto přetrvávala obava, že závěrečná fáze války bude krvavější než vše, co jí předcházelo.
Nikdo nedokázal odhadnout, jak daleko budou němečtí vojáci ochotni zajít při obraně vlastní země. Ve štábech se počítalo s možností, že se nacisté stáhnou do rozsáhlých opevnění, promění i města v pevnosti a donutí Spojence dobývat každý kilometr za cenu tisíců padlých. Právě pro takový scénář vznikal stroj, který vypadal, jako by přijel z úplně jiné války.
Jmenoval se A39 Tortoise. Na první pohled připomínal spíše pohyblivý bunkr než tank. Jeho masivní pancéřování a nezvykle mohutná korba vzbuzovaly respekt ještě předtím, než nastartoval motor. Britové do něj vložili jedinou myšlenku. Vytvořit vozidlo, které se dokáže probojovat skrz nejsilnější obranu a otevřít cestu ostatním jednotkám.
Ironií osudu se však nikdy nedostal do skutečné bitvy.
Britský těžký útočný tank A39 Tortoise, 1945. Oficiální tovární fotografie společnosti Nuffield Mechanisations & Aero Ltd.
Zrod obra ze strachu před německými pevnostmi
Kořeny projektu sahají do roku 1943. V té době už Spojenci plánovali invazi do západní Evropy a současně analyzovali překážky, které je čekají na cestě do samotného Německa. Největší obavy vyvolávala především Siegfriedova linie, rozsáhlý obranný systém táhnoucí se podél německých hranic.
Šlo o síť bunkrů, protitankových překážek, zákopů a opevněných postavení budovaných po mnoho let. Přestože pozdější boje ukázaly, že nebyla neproniknutelná, v době plánování představovala pro spojenecké velitele velmi reálnou hrozbu. Britové proto hledali prostředek, který by dokázal prorazit i tam, kde by běžné tanky selhaly.
Zkušenosti z bojů v Itálii navíc ukázaly, jak náročné je ničit dobře připravené obranné pozice. Německá armáda opakovaně využívala horský terén i opevněná města a Spojenci za jejich dobývání platili vysokou cenu. Tortoise měl být odpovědí právě na podobné problémy.
Projekt se postupně rozrůstal. Každý nový požadavek znamenal větší výzbroj a vyšší hmotnost. Nakonec vznikl jeden z nejextrémnějších obrněných strojů celé války.
Britský rekordman
Když byl Tortoise dokončen, stal se nejtěžším britským tankem, který kdy dospěl do stadia funkčního prototypu. Jeho hmotnost dosahovala přibližně 79 tun. Pro lepší představu. Legendární Tiger I vážil kolem 57 tun a obávaný Tiger II přibližně 69 tun.
Samotná hmotnost však nebyla tím nejpozoruhodnějším parametrem. Skutečnou předností byla ochrana. Čelní pancíř dosahoval až 228 milimetrů, což představovalo jednu z nejvyšších hodnot, jaké se během druhé světové války objevily.
Posádka sedmi mužů byla ukryta hluboko uvnitř masivní konstrukce. Tortoise nebyl navržen, aby se vyhýbal zásahům. Naopak měl pokračovat vpřed i pod intenzivní palbou. Jeho konstruktéři počítali s tím, že se dostane do situací, ve kterých by jiné tanky neměly šanci přežít.
Není proto překvapivé, že už při prvních zkouškách zapůsobil na vojáky silným dojmem. Někteří jej přirovnávali k pohyblivé pevnosti, jiní k obrněné lokomotivě na pásech.
Německý tank Tiger II (Panzerkampfwagen VI Königstiger).
Když ani Tiger nebyl dost silný
V první polovině války většina armád věřila, že ideálním řešením jsou střední tanky kombinující mobilitu a palebnou sílu. Jenže příchod německých tanků Tiger a Panther změnil pohled mnoha spojeneckých konstruktérů.
Přestože Němci těchto vozidel nevyrobili obrovské množství, jejich bojová pověst byla mimořádná. Britové proto začali vyvíjet stále výkonnější děla a odolnější obrněnce. Tortoise představoval vrchol tohoto trendu. Nebyl sice navržen primárně jako lovec tanků, ale jeho výzbroj byla natolik silná, že by si dokázal poradit i s nejtěžšími německými obrněnci.
Právě proto bývá někdy označován za jeden z nejnebezpečnějších tanků, které se nikdy nedostaly do boje.
Dělo, které budilo respekt
Dominantou vozidla bylo dělo Ordnance QF 32 pounder ráže 94 milimetrů. Šlo o jednu z nejsilnějších protitankových zbraní, jaké Spojenci během války vyvinuli a vůbec nejsilnější tankové dělo, které Britové během války instalovali do obrněného vozidla. Jeho průbojnost byla natolik vysoká, že dokázalo ohrozit i nejlépe chráněné německé tanky.
Tortoise však nevznikl pouze pro boj s obrněnci. Hlavním úkolem bylo ničení opevnění. Betonové bunkry nebo protitankové překážky měly být cíli, proti nimž se jeho dělo uplatní nejvíce. Spojení mimořádně silné zbraně a masivního pancíře vytvářelo vozidlo, které bylo schopné útočit přímo proti nepřátelské obraně.
Zajímavostí je, že munice byla natolik těžká, že si vyžádala přítomnost dvou nabíječů. To byl jeden z důvodů, proč měla posádka hned sedm členů. Interiér vozidla tak připomínal spíše malou obrněnou místnost než stísněný prostor běžného tanku.
Britský těžký tank A39 Tortoise.
Obr bez věže
Jedním z nejvýraznějších znaků Tortoise byla absence klasické otočné věže. Dělo bylo umístěno v pevné nástavbě, což na první pohled připomínalo německé stíhače tanků Jagdpanther nebo Jagdtiger.
Toto řešení mělo svou výhodu. Konstruktéři mohli použít mnohem silnější pancéřování, než jaké by unesla tradiční věžová konstrukce. Nevýhodou byla menší flexibilita při boji. Pokud chtěla posádka zamířit výrazně mimo osu děla, musela natočit celé vozidlo.
Britové však tuto nevýhodu považovali za přijatelnou. Tortoise nebyl určen k rychlým manévrům. Měl pomalu a systematicky postupovat vpřed a ničit překážky.
Cena za nezničitelnost
Každá tuna pancíře měla svou cenu. O pohon se staral motor Rolls Royce Meteor o výkonu 650 koní, který vycházel ze slavného leteckého motoru Merlin používaného například ve stíhačkách Spitfire.
Ani tento motor však nedokázal zamaskovat skutečnost, že vozidlo vážilo téměř 80 tun. Maximální rychlost na silnici se pohybovala kolem 19 kilometrů za hodinu a v náročném terénu byla ještě nižší.
Logistika představovala další problém. Řada mostů nebyla schopna takovou hmotnost unést a železniční přeprava vyžadovala speciální opatření. Už samotné přesunutí vozidla na bojiště by bylo složitou operací. Tortoise tak dokonale ilustroval dilema, které řešily všechny armády druhé světové války. Každé zvýšení ochrany a palebné síly znamenalo ztrátu mobility.
Britský těžký útočný tank A39 Tortoise na osmdesátitunovém podvalníku taženém dvěma tahači Diamond T během zkoušek v Německu, 1948.
Souboj, který se nikdy neodehrál
Jednou z nejzajímavějších otázek zůstává, jak by si Tortoise vedl v boji proti německým obrněným gigantům. Historici vojenské techniky o tom diskutují dodnes.
Podle výsledků zkoušek disponovalo jeho dělo dostatečnou průbojností k ničení tanků Tiger II i stíhačů tanků Jagdtiger. Současně nabízel silnější čelní pancéřování než většina německých vozidel. Na druhou stranu by jej výrazně omezovala nízká rychlost a omezená schopnost rychle reagovat na změny situace.
Právě proto představuje Tortoise jedno z největších „co kdyby“ války. Technické parametry působí impozantně, ale skutečný boj by mohl přinést úplně jiné výsledky.
Válka skončila dřív
Když byly první prototypy dokončeny, situace na frontách se změnila rychleji, než kdokoliv očekával. Spojenecké armády překročily Rýn, německá obrana se zhroutila a v květnu 1945 přišla kapitulace Německa.
Původní plány přitom počítaly s výrobou 25 vozidel. Po skončení války však zájem armády rychle ochladl. Nakonec vzniklo pouze šest prototypů a ani jeden se nikdy nezúčastnil bojových operací.
Na krátkou dobu se objevily úvahy o jejich možném nasazení při plánované invazi do Japonska. Vojáci předpokládali, že dobývání japonských opevněných pozic by mohlo být mimořádně náročné a těžce pancéřovaná vozidla by zde mohla sehrát důležitou roli. Kapitulace Japonska po svržení atomových bomb však podobné úvahy rychle ukončila.
A39 Tortoise v Bovington Tank Museum.
Poslední svědek zaniklé éry
Poválečné testy ukázaly, že Tortoise byl překvapivě spolehlivým strojem. Odborníci očekávali celou řadu technických problémů, ale vozidlo si vedlo lépe, než se předpokládalo. Přesto bylo zřejmé, že budoucnost patří jinému typu obrněnců.
Britská armáda se nakonec zaměřila na tank Centurion, který spojoval dobrou ochranu i mobilitu. Právě tento koncept se stal základem moderních bojových tanků.
Do dnešních dnů se zachoval jediný kompletní exemplář Tortoise. Nachází se v Tank Museum v Bovingtonu, kde patří mezi největší atrakce celé sbírky. Po rozsáhlé renovaci se jej dokonce podařilo znovu uvést do provozu, takže se po více než sedmdesáti letech znovu rozjel vlastní silou.
Při pohledu na tento kolos je snadné pochopit, proč fascinuje odborníky i vojenské nadšence. Tortoise nikdy nevystřelil v boji jediný granát. Přesto zůstává jedním z nejpozoruhodnějších obrněných projektů druhé světové války. Je připomínkou doby, kdy konstruktéři věřili, že cestu k vítězství zajistí stále silnější pancíř a stále větší děla. Dějiny však rozhodly jinak. Když byl Tortoise konečně připraven, válka, pro kterou vznikl, už byla minulostí.
Seznam použitých zdrojů:
[1] ARMY TANKS. A39 Heavy Assault Tank Tortoise [online]. 2010. Dostupné z: https://www.armytanks.org/british-world-war-two-tanks/a39-heavy-assault-tank-tortoise.html
[2] HISTORY OF WAR. Heavy Assault Tank, A39, Tortoise [online]. 2017. Dostupné z: https://www.historyofwar.org/articles/weapons_heavy_assault_tank_A39_tortoise.html
[3] TANK HISTORIA. UPDATED: The A39 Tortoise [online]. Dostupné z: https://tankhistoria.com/experimental/a39-tortoise/
[4] WAR HISTORY ONLINE. The Tortoise, An Unknown WW2 Heavy Tank – Video from The Tank Museum [online]. 2016. Dostupné z: https://www.warhistoryonline.com/military-vehicle-news/the-tortoise-an-unknown-ww2-heavy-tank.html
[5] WIKIPEDIA. Tortoise heavy assault tank [online]. Wikimedia Foundation. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Tortoise_heavy_assault_tank
[6] YOUTUBE – THE TANK MUSEUM. Tank Chats #15: Tortoise [online, video]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=pViPfR8YEwk
