Článek
Po první světové válce se českoslovenští legionáři ocitli v paradoxní situaci. Většina z nich byla původně zajatci z rakousko-uherské armády, kteří se přidali na stranu Dohody v naději, že bojem za svobodné Československo přispějí k pádu monarchie. Po revoluci v Rusku a bolševickém převratu v listopadu 1917 však ztratili jasného spojence. Jejich cílem se stalo dostat se do Francie, kde by mohli znovu bojovat po boku Dohody.
Cesta vedla jedině přes Vladivostok a Transsibiřskou magistrálu. Ale právě železnice byla tepna, o niž sváděly krvavý boj všechny strany občanské války. Rudá armáda, která se teprve formovala, i protibolševické bílé oddíly si uvědomovaly, že kdo ovládá koleje, ten ovládá Rusko.
Obrněné vlaky – páni ruských plání
V této válce sehrály důležitou roli obrněné vlaky. Rusko s jeho nekonečnými vzdálenostmi a nedostatkem cest bylo na železnici závislé. Obrněné vlaky byly v podstatě pojízdné pevnosti: lokomotivy kryté ocelovými pláty, vagony vyztužené železem a dřevem, z nichž trčely hlavně děl a kulometů.
Jeden vlak mohl nést až několik stovek vojáků a jeho palebná síla dokázala rozprášit pěchotu i lehčí opevnění. Rudá armáda jich měla několik desítek a používala je jako útočné klíny. Pro legionáře znamenaly děsivého soupeře – a přitom oni sami dokázali ukořistit a postavit vlastní obrněné vlaky, často improvizované, ale účinné.
Lipjagy – železniční uzel, který neměl padnout
V létě 1918 se boje přesunuly na úsek magistrály u města Syzraně na Volze. Nedaleko odtud ležela vesnice Lipjagy, jejíž železniční stanice byla strategickým bodem. Pokud by padla do rukou Rudých, legie by přišly o možnost pokračovat dál na východ.
Situace byla kritická. Legionáři, vyčerpaní dlouhými přesuny, měli málo munice a zásob. V srpnu se navíc začaly šířit zprávy o tom, že Rudí soustřeďují několik obrněných vlaků a připravují mohutný útok.
Peklo na kolejích
Útok přišel za úsvitu. Z dálky se ozval hluboký dunivý zvuk. Na horizontu se objevily dva obrněné vlaky Rudé armády, jejichž siluety zakryly ranní mlhu.
Legionářské hlídky okamžitě začaly klást nálože na koleje. Boj se rozhořel s děsivou intenzitou. Kulometná palba kosila muže, dělostřelecké granáty rozmetávaly pražce. „Byli jsme nuceni se plazit přímo podél náspu, kulky skřípaly o kameny a svištěly nad hlavou,“ vzpomínal později jeden z důstojníků.
Legionáři věděli, že jedinou šancí je zastavit vlak na kolejích. Když se podařilo odpálit jeden úsek před čelní lokomotivou, nastal obrat. Lokomotiva vykolejila, vagony se s rachotem převrátily a výbuch kotle zahalil okolí v mrak páry. Vzápětí se rozpoutal boj muže proti muži – mezi doutnajícím železem, zakrvácenou hlínou a roztříštěnými vagóny.
Legionářské obrněné vlaky – zbraň improvizace
Ne všichni legionáři bojovali jen jako pěchota. Ještě před Lipjagy se jim podařilo vybudovat vlastní obrněné vlaky. Ty byly sice improvizované – šlo o běžné vagony pobité železnými pláty a naplněné pytli s pískem – ale poskytovaly krytí a možnost vést palbu proti nepříteli.
Právě u Lipjag sehrály tyto vlaky zásadní roli. Nešlo tedy jen o hrdinný útok pěchoty na železného obra, ale o skutečný souboj vlaků proti vlakům. Legionáři využili železnici k vlastnímu protipohybu a jejich vlaky je podporovaly palbou. Vznikla tak zvláštní podoba bitvy, která byla typická právě pro ruskou občanskou válku.
Když se trať otřásala
Poručík Jaroslav Šidlík si do deníku poznamenal:
„Vagony byly jako pevnosti. Každý metr trati nás stál krev. Viděl jsem kamaráda, kterého zasáhla dávka kulometu, ani nestihl vykřiknout. Jiný padl, když se snažil hodit granát. Ale vlak se nakonec zastavil. A s ním i jejich postup.“
Boj trval celé hodiny. Koleje byly rozervané, okolí poseté krátery. Když se kouř rozptýlil, ukázalo se, že legionáři trať uhájili. Rudé vlaky, které měly zlomit jejich odpor, stály opuštěné a zčernalé.
Cena vítězství
Bitva u Lipjag si vyžádala těžké ztráty. Padly desítky legionářů, stovky byly raněny. Přesto to bylo vítězství, které mělo obrovský morální dopad. Legionáři dokázali, že ani moderní zbraně a železná monstra nejsou nepřemožitelná.
Z vojenského hlediska šlo o jeden z mnoha střetů na cestě k Vladivostoku. Ale pro vojáky, kteří den po dni bojovali v nekonečné ruské stepi, byl Lipjag symbolem – důkazem, že obstojí i proti přesile.
Mýtus, který přežil
Po návratu do vlasti se bitva u Lipjag stala součástí legionářské legendy. Byla připomínána v pamětech, legionářském tisku i pozdějších učebnicích. Stála bok po boku slavnějších bitev, jako byly Zborov nebo Bachmač.
Historici dnes připomínají, že šlo o střet typický pro občanskou válku – chaotický, improvizovaný, často krutý. Ale zároveň to byl okamžik, kdy se na prašné železniční trati setkaly nejmodernější technologie své doby s odvahou obyčejných mužů. A právě to dává příběhu legionářů u Lipjag sílu, která přežívá dodnes.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. Ministerstvo obrany České republiky. Bitva u Lipjag – 4. června 1918. Válečné hroby [online]. 2018 [cit. 2025-08-25]. Dostupné z: https://valecnehroby.mo.gov.cz/aktuality/bitva-u-lipjag-4-cervna-1918
2. Československá obec legionářská. Slavné bitvy čs. legií – bitva u Lipjag. ČsOL [online]. 2012 [cit. 2025-08-25]. Dostupné z: https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2009/slavne-bitvy-cs-legii-bitva-u-lipjag/
4. ČT24 – Česká televize. Českoslovenští legionáři versus bolševici. ČT24 [online]. [cit. 2025-08-25]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/ceskoslovensti-legionari-versus-bolsevici-148566
