Článek
Slunce se teprve zvedalo nad skalnatými hřebeny pohoří na severozápadní hranici Britské Indie. Vzduch byl suchý a horký už od rána. Na kamenné pozorovací stanici Saragarhi začínal další obyčejný den. Vojáci připravovali ranní hlášení a sledovali pustou krajinu, která se táhla až k afghánským horám.
Pak se na obzoru objevily první postavy.
Nejdříve jich bylo několik desítek. Potom stovky. A nakonec tisíce.
Muži na stanici sledovali, jak se údolím valí ozbrojený dav. Nad hlavami se leskly hlavně pušek a mezi skalami se pohybovaly dlouhé zástupy bojovníků. Každou minutou bylo zřejmější, že tentokrát nejde o běžný nájezd ani průzkum. Blížila se celá armáda.
V tu chvíli si obránci Saragarhi uvědomili něco, co by otřáslo většinou lidí. Pomoc je příliš daleko. A pokud nepřítel zaútočí, nikdo z nich se pravděpodobně nedožije večera.
Přesto nikdo neodložil zbraň.
Nikdo neotevřel bránu.
Nikdo nenavrhl kapitulaci.
Tím začal jeden z nejpozoruhodnějších příběhů vojenských dějin.
Hranice, kde impéria narážela na hory
Abychom pochopili význam bitvy u Saragarhi, musíme se vrátit do druhé poloviny devatenáctého století. Britské impérium tehdy ovládalo Indii a zároveň se obávalo rostoucího vlivu carského Ruska ve střední Asii. Obě velmoci vedly dlouhodobý politický zápas známý jako Velká hra.
Afghánistán a horské oblasti podél jeho hranic představovaly nárazníkové pásmo mezi oběma říšemi. Region však nikdy nebyl skutečně pod kontrolou žádné vlády. Místní paštunské kmeny si po generace zachovávaly značnou nezávislost a každá cizí mocnost zde narážela na tvrdý odpor.
Britové proto budovali síť pevností a stanovišť podél hranice. Jedním z nich byla i malá signální stanice Saragarhi. Na mapě působila bezvýznamně. Ve skutečnosti však spojovala dvě důležité pevnosti, Lockhart a Gulistan. Pokud by spojení mezi nimi bylo přerušeno, obrana celé oblasti by se výrazně zkomplikovala.
Právě proto se Saragarhi stalo cílem.
Stanice Saragarhi zajišťovala spojení mezi pevnostmi Lockhart a Gulistan. Mapa ukazuje jejich vzájemnou polohu.
Muži, kteří věděli
Posádku tvořilo jednadvacet příslušníků 36. sikhského pluku. Šlo o jednotku složenou ze Sikhů z indického Paňdžábu, kteří si již tehdy budovali pověst mimořádně disciplinovaných a odolných vojáků.
Velitelem byl Ishar Singh, zkušený poddůstojník, který sloužil v britskoindické armádě řadu let. Když jeho muži sledovali přibližující se armádu, nebylo těžké odhadnout situaci. Některé odhady uvádějí deset tisíc útočníků, jiné dokonce dvanáct až čtrnáct tisíc.
Poměr sil byl absurdní.
Na jednoho obránce připadaly stovky protivníků.
Útočníci si tuto skutečnost dobře uvědomovali. Když dorazili k pevnosti, nabídli obráncům možnost vzdát se. Byla to rozumná nabídka. Nikdo by se nedivil, kdyby ji přijali.
Ishar Singh však odmítl.
Tím odsoudil sebe i své muže k téměř jisté smrti.
A zároveň vstoupil do historie.
Příslušníci 36. sikhského pluku kolem roku 1897. Zcela vlevo stojí Ishar Singh, velitel obránců Saragarhi. Uprostřed sedí major Charles Des Voeux.
Den, kdy se zastavil čas
První útok přišel dopoledne.
Ozbrojení bojovníci se vrhli proti kamenným hradbám a očekávali rychlé vítězství. Místo toho je přivítala přesná střelba. Sikhové využívali každou výhodu, kterou jim obranné postavení nabízelo. Útočníci padali po desítkách a první nápor se zhroutil.
Následoval druhý.
Potom třetí.
Bojiště se postupně měnilo v peklo. Vzduch naplnil kouř střelného prachu a před zdmi přibývali mrtví i ranění.
Z pevnosti Lockhart vzdálené několik kilometrů sledovali britští důstojníci průběh boje pomocí dalekohledů. Současně přijímali zprávy odesílané heliografem. Tento jednoduchý systém využívající záblesky slunečního světla představoval tehdejší obdobu nouzové radiové komunikace.
Díky němu se zachoval přímý záznam posledních hodin obránců.
Každá další zpráva byla horší než předchozí.
Nepřítel pronikal stále blíž.
Počet obránců klesal.
Pomoc nebyla na dosah.
Ruiny stanice Saragarhi po bitvě v září 1897. Na zbytcích opevnění stojí příslušníci 36. sikhského pluku.
Poslední obrana Saragarhi
Po několika hodinách útoků našli útočníci slabé místo v obraně. Pod ochranou kouře se jim podařilo přiblížit ke zdem a začali podkopávat opevnění. Část obranné linie se nakonec zhroutila.
Boj se přesunul dovnitř stanice.
Tam už nešlo o střelecký souboj na dálku. Nastal zápas muže proti muži.
Historické zprávy popisují, že Ishar Singh vedl protiútok, aby získal čas pro své druhy. Když padl, ostatní pokračovali v odporu. Každá místnost se změnila v samostatné bojiště. Každý obránce bojoval do posledních sil.
Mezi nimi byl i signalista Gurmukh Singh.
Bylo mu pouhých devatenáct let.
Zatímco kolem něj umírali spolubojovníci, nepřerušil spojení s pevností Lockhart. Pokračoval v odesílání hlášení o průběhu bitvy a informoval nadřízené o situaci. Teprve když se útočníci dostali přímo k jeho stanovišti, odložil signalizační zařízení, vzal pušku a zapojil se do boje.
Před svou smrtí dokázal zabít několik protivníků.
Vítězství, které bylo porážkou
Když útočníci konečně ovládli stanici, našli uvnitř pouze mrtvé obránce.
Bitva skončila.
Přesto jejich triumf nebyl tak úplný, jak očekávali.
Dlouhý odpor malé posádky zdržel útočníky natolik, že pevnosti Lockhart a Gulistan získaly drahocenný čas. Obránci se připravili na další útoky a britské jednotky mohly do oblasti přesunout posily.
Z vojenského hlediska tak jednadvacet mužů splnilo svůj úkol.
Za cenu vlastních životů.
Následující den našly britské jednotky kolem stanice stovky mrtvých útočníků. Přesné počty zůstávají předmětem sporů, ale většina historiků se shoduje, že ztráty útočníků byly mimořádně vysoké.
Pozůstatky stanice Saragarhi po bitvě z 12. září 1897. Fotografii pořídil Charles Eve krátce po skončení bojů.
Proč se na Saragarhi nezapomnělo
Devatenácté století poznalo mnoho krvavých bitev. Většina z nich dnes zajímá pouze odborníky. Saragarhi je výjimkou.
Důvod spočívá v lidském rozměru celého příběhu.
Jednadvacet mužů nemělo šanci zvítězit. Nebránili hlavní město ani osud říše. Bránili malou kamennou stanici v zapomenutém koutě světa.
Mohli se vzdát.
Mohli se pokusit o útěk.
Mohli si zachránit život.
Místo toho zůstali na svých místech.
Britská vláda později udělila všem jednadvaceti obráncům vyznamenání Indian Order of Merit. Šlo o nejvyšší ocenění, kterého mohl tehdejší indický voják dosáhnout. V historii britskoindické armády se nikdy předtím ani potom nestalo, aby všichni příslušníci jedné jednotky obdrželi toto vyznamenání za jedinou bitvu.
Dodnes si Sikhové po celém světě připomínají 12. září jako Saragarhi Day. Vojenské akademie studují bitvu jako mimořádný příklad odvahy a plnění povinnosti za okolností, které se zdají beznadějné.
Více než sto dvacet let po události stojí Saragarhi stále na pomezí historie a legendy.
Ať už byly počty útočníků jakékoli, jedno je jisté. Na horské výspě mezi Indií a Afghánistánem se v září roku 1897 odehrál příběh, který připomíná antické eposy více než moderní válku.
Jednadvacet mužů tehdy čelilo armádě.
Nezvítězili.
Jejich příběh však teprve začínal. Z poražených se stala legenda.
Seznam použitých zdrojů:
[1] WIKIPEDIA. Battle of Saragarhi [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Saragarhi
[2] SARAGARHI FOUNDATION. The Battle of Saragarhi [online]. Dostupné z: https://www.saragarhi.org/
[3] NATIONAL ARMY MUSEUM. Gurudwara Saragarhi, Amritsar [online]. Dostupné z: https://collection.nam.ac.uk/detail.php?acc=1965-04-72-9
[4] SIKHIWIKI. Battle of Saragarhi [online]. Dostupné z: https://www.sikhiwiki.org/index.php/Battle_of_Saragarhi
