Článek
Bylo mu sedmnáct, když obdržel povolávací rozkaz. Matka ho pokřižovala. Otec nadával. Sestry plakaly. On stál na prahu dospělosti a věděl jediné – že nemá na výběr.
Josef Bialas z Hlučínska se v lednu 1945 ocitl v uniformě Wehrmachtu. Bez možnosti volby, bez přesvědčení. Jen s mlhavou nadějí, že přežije.
„Měl jsem strach,“ vzpomíná po letech. „Kdybych nebyl narukoval, šel bych do koncentráku nebo byl zastřelen. A to jsme věděli.“
Po výcviku v Ratiboři byl poslán do jednotky Jäger-Ersatz-Bataillon 49, a pak přímo do pekla: do obléhání pevnosti Breslau. Město v troskách, civilisté zavření v ruinách, všudypřítomný mráz, špína, vši.
„Stále na nás stříleli… padlo tam hodně vojáků,“ vypráví Josef. Jedné noci ho zasáhla střepina do ruky i nohou. Krvácel v zákopech, kde se už ani nepoznávaly tváře. Jen oči plné hrůzy.
Po týdnech chaotického ústupu a skrývání byl zajat u Hradce Králové. Zbytek války a ještě rok po ní přežil v sovětském zajateckém táboře. Vrátil se jiný. Mlčel dlouho. Doma nechtěl mluvit o ničem. Až po devadesátce řekl nahlas, co celá desetiletí dusil v sobě:
„Já jsem nebyl nacista. Já jsem chtěl přežít.“
Nechtění vojáci Říše
Příběh Josefa nebyl výjimkou. V letech druhé světové války bojovaly tisíce Čechů a Slováků v řadách německého Wehrmachtu a Waffen-SS. Mnozí ne z přesvědčení, ale z bezvýchodnosti, politického tlaku nebo ze snahy ochránit rodinu.
Po Mnichovu a záboru pohraničí se statisíce obyvatel českého území — zejména z Hlučínska, jižní Moravy a Sudet — ocitly v tzv. „říšském prostoru“. Pokud se hlásili (nebo byli zapsáni) jako „Volksdeutsche“, stali se automaticky občany Německé říše — a tím i branci Wehrmachtu.
Povinnost vstoupit do armády se nevyhnula nikomu. Mlčení, pasivita nebo odpor se trestaly. Vojenské odvody se týkaly i mužů z území, která nikdy historicky německá nebyla. Stát se „němcem“ často nebyla volba – stačil podpis obecního úředníka a zmizela česká identita.
Ve službě Wehrmachtu i Waffen‑SS
V německé armádě sloužilo podle odhadů přes 10 000 Čechů a Slováků, z nichž většina byla z území označených jako německá. Zhruba 2 000 z nich se dostalo až do Waffen‑SS, elitních jednotek nacistického režimu.
Zde už nešlo jen o „brannou povinnost“ – do Waffen-SS se vstupovalo často dobrovolně, ovšem motivace byla různá: naděje na lepší podmínky, snaha přežít frontu, ideologie, nebo prostě tlak prostředí. Byli mezi nimi i ti, kdo věřili v říšský projekt, ale mnozí později trpěli nejvíc – nejen fyzicky, ale i morálně.
Kde umírali a za koho
Češi v uniformách Wehrmachtu padli u Stalingradu, v Ardenách, v Normandii, na Balkáně i v severní Itálii. Nešlo jen o okrajové pozice. Byli nasazováni do ostrých bojů a přinášeli oběti na obou stranách — v očích říše jako „spolehliví Němci“, v očích pozdějších generací často jako zrádci.
Často bojovali proti krajanům. V Normandii se objevují případy, kdy na jedné straně zákopu ležel český dobrovolník z RAF a na druhé také, ale s orlicí na helmě.
Po válce: stigma, mlčení a ticho
Po roce 1945 nebyla situace o nic jednodušší. Vojáci z Wehrmachtu a SS, kteří přežili, se často ocitli v táborech, na černých seznamech nebo v emigraci. Československo je nepřivítalo jako „ztracené syny“, ale jako hrozbu. Mnozí raději zůstali v Německu či Rakousku, kde jejich minulost alespoň nikdo nepřipomínal.
Ti, kteří se vrátili, museli žít s hanbou. Lidé s nimi nemluvili, děti měly problémy ve škole, ženy se za muže styděly. Zkušenosti byly vymazány z rodinné paměti.
Adolf Kůrka, jeden z mužů, kteří prošli peklem fronty i zajetí, shrnul svou zkušenost slovy:
„Když jsem měl na výběr mezi pracovním táborem a uniformou, vzal jsem si uniformu. Ne proto, že bych chtěl zabíjet, ale protože jsem chtěl žít.“
Historie, která bolí
Dnes se o těchto lidech moc nemluví. Památníky nesou jména padlých spojenců, ale ne těch „na druhé straně“. Přitom i ti umírali, trpěli a často nevěděli, za koho vlastně bojují.
Historikové, například z ÚSTR, připomínají, že dějiny nejsou černobílé, což je těžší k jejich přijetí – ale o to víc vypovídají o lidskosti. Češi ve Wehrmachtu nebyli všichni zrádci, stejně jako nebyli všichni hrdinové ti, kdo drželi zbraň správným směrem.
Tisíce mužů – a jejich rodin – nesly po generace břemeno jediné věty: „Tvůj děda bojoval za Němce.“ Jenže málokdo slyšel tu druhou část: „Nechtěl. Ale jiná cesta nebyla.“
Pokud máme poznat historii, musíme ji znát celou – i když bolí.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. u/Marklars [online]. Did Czechs fight in the German army or Waffen‑SS during the Second World War? Reddit: AskHistorians, 2015 [cit. 2025-07-27]. Dostupné z: https://www.reddit.com/r/AskHistorians/comments/42y3ct/did_czechs_fight_in_the_german_army_or_waffen_ss_during_the_second/
2. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. Czechs in the Wehrmacht [online]. Praha: ciw.usd.cas.cz, [cit. 2025-07-27]. Dostupné z: https://www.ciw.usd.cas.cz/banner06/
3. BIALAS, Josef (1927–2025). Výpověď pamětníka z Hlučínska o povinném narukování do wehrmachtu a účasti v bojích o pevnost Breslau a zajetí v Sovětském svazu. Paměť národa [online]. Praha: Post Bellum, 2024 [cit. 28. 7. 2025]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/bialas-josef-1927
4. OSPREY Publishing. Men-at-Arms MAA 554: Czechoslovak Armies 1939–1945 [online]. Oxford: Osprey Publishing, 2024 [cit. 2025-07-27]. Dostupné z: https://www.ospreypublishing.com/us/osprey-blog/2024/men-at-arms-maa-554-czechoslovak-armies-1939-1945/
